Jazykové a literární pojmy

Pro popis jazyka a literatury se používá řada odborných pojmů. Tyto pojmy nám pomáhají pojmenovat jazykové jevy, rozlišovat různé druhy textů a mluvit o nich přesně a srozumitelně. Mnohé z nich pocházejí z jiných jazyků, zejména z řečtiny a latiny, a proto mohou působit cize – když je však pochopíme, usnadní nám orientaci v gramatice, slohu i literatuře.

Pro větší přehlednost máme procvičování pojmů rozdělené do několika tematických oblastí:

Jazykové prostředky jsou nástroje, které nám pomáhají obohacovat jazykový projev. Jazykových prostředků je celá řada, dělí se na tropy a figury (jde však jen o rámcové dělení, některé prostředky do tohoto dělení jasně nepasují).

Tropy

Tropy jsou případy, kdy si hrajeme s významem slov, používáme obrazná pojmenování. Slova zde mění svůj původní význam (přenáší se na něco jiného). Jde například o následující:

• Metafora: Přenesení významu na základě vnější podobnosti (tvar, barva, vzhled).
  • „zub pily“ (pila nemá opravdový zub), „kapky deště tančí“ (pohyb připomíná tanec)
• Personifikace (zosobnění): Zvířata, věci nebo přírodní jevy dostávají lidské vlastnosti a chování. Jde o velmi častý druh metafory.
  • „stromy šeptaly“, „slunce se usmálo“, „vítr si hrál s listím“
• Metonymie: Přenesení významu na základě vnitřní souvislosti (např. autor a jeho dílo, nádoba a její obsah).
  • „čteme Čapka“ (nečteme člověka, ale jeho knihu), „vypil celou sklenici“ (vypil nápoj uvnitř, ne to sklo)
• Synekdocha: Zvláštní druh metonymie. Označuje celek jeho částí (nebo naopak).
  • „nebyla tam ani noha“ (nebyl tam žádný člověk), „pod rodnou střechou“ (v domě)
• Hyperbola (nadsázka): Záměrné zveličení situace nebo vlastnosti, aby se zdůraznila její důležitost.
  • „říkal jsem ti to snad tisíckrát“, „čekám tu celou věčnost“
• Oxymóron: Spojení dvou slov, která si navzájem odporují a logicky nedávají smysl.
  • „mrtvé milenky cit“, „ohlušující ticho“

Figury

Figury jsou případy, kdy si hrajeme s tvarem slov a jejich pořadím. Slova svůj význam nemění, ale hromadí se, opakují nebo se mění jejich slovosled. Jde například o následující:

• Anafora: Opakování stejného slova (nebo slov) na začátku veršů nebo vět za sebou.
  • „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem. / Sto roků kopal jsem uhlí. (Bezruč)“
• Epifora: Opakování stejného slova na konci veršů nebo vět za sebou (opak anafory).
  • „Co to máš na té tkaničce? Na krku na té tkaničce! (Erben)“
• Epizeuxis: Opakování stejného slova těsně za sebou v jednom verši nebo větě.
  • „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon (Halas)“
• Aliterace: Opakování stejných hlásek (písmen) na začátku sousedních slov.
  • „Potkal potkan potkana.“
• Inverze: Záměrné přehození běžného slovosledu. Využívá se často pro rým nebo zdůraznění slova.
  • „čas ten nezastavíš“ (místo „čas nezastavíš“), „krajina pustá“ (místo „pustá krajina“)

Funkční styl je způsob výběru a uspořádání jazykových prostředků, který se řídí funkcí projevu a situací, v níž komunikace probíhá. Jde o specifický ráz jazykového projevu přizpůsobený konkrétnímu cíli (např. informovat, poučit, pobavit, přesvědčit).

Prostěsdělovací styl

Jedná se o styl běžné, každodenní komunikace, který je nám nejbližší. Používá se v soukromém styku (rodina, přátelé) i v běžném pracovním prostředí. Hlavní znaky:

• Spontánnost a neformálnost: Projev je často nepřipravený a citově zabarvený.
• Jednoduchá syntax: Krátké, přímočaré věty, volnější slovosled.
• Hovorová slovní zásoba: Běžná, nenáročná slova, časté využití hovorových výrazů, slangu a expresivních slov.

Příklady: soukromý dopis, e-mail příteli, SMS zprávy, chat, jednoduchá oznámení, omluvy, přání, pozvánky.

Odborný styl

Styl zaměřený na přesný přenos informací, vzdělávání a odbornou komunikaci. Jeho cílem je podat jasná, úplná a ověřitelná fakta. Hlavní znaky:

• Přesnost a objektivita: Snaha o jednoznačnost, potlačení emocí.
• Terminologie: Využití specifických odborných názvů pro daný obor.
• Složitější syntax: Rozvitá souvětí, kondenzované vyjadřování (vzorce, grafy), pasivní konstrukce.
• Práce se zdroji: Uvádění citací a odkazů na literaturu.

Příklady: vědecká práce, učebnice, technický manuál, návod k použití, odborný posudek.

Administrativní styl

Styl informativní a věcné komunikace úřadů a institucí. Je zaměřen na fakta, řízení a administrativu. Důraz je kladen na rychlou orientaci v textu. Hlavní znaky:

• Schematičnost, jednotnost: Pevně stanovená struktura, využívání šablon a formulářů.
• Jazyková neutralita: Spisovný jazyk, neosobní vyjadřování, absence citového zabarvení.
• Struktura: Jasné členění (nadpisy, odrážky, číslování), úvodní a závěrečné formule.
• Jednoznačnost: Stereotypní formulace, které nepřipouštějí dvojí výklad.

Příklady: Úřední dopis, žádost, životopis, smlouva, vyhláška, pracovní inzerát.

Publicistický styl

Styl hromadných sdělovacích prostředků (médií). Je velmi dynamický a proměnlivý. Jeho úkolem je nejen informovat, ale také přesvědčovat, získávat a bavit (funkce informační, persvazivní a zábavná). Hlavní znaky:

• Aktuálnost: Reaguje na čerstvé události.
• Srozumitelnost a poutavost: Musí zaujmout široké publikum (titulky, grafická úprava).
• Publicismy: Ustálené žurnalistické obraty a metaforická vyjádření (např. utahování opasků, politický maraton).
• Subjektivita: Může obsahovat názory autora a emoce.

Příklady: zpráva, oznámení, komentář, úvodník, recenze, glosa, esej, reportáž, fejeton, interview.

Umělecký styl

Styl krásné literatury. Jeho primární funkcí je funkce estetická – působit na city a fantazii čtenáře, zprostředkovat umělecký zážitek. Hlavní znaky:

• Osobitost: Jedinečný styl autora, subjektivní pohled na svět.
• Bohatost jazyka: Využití všech vrstev jazyka (spisovný i nespisovný, archaismy, neologismy).
• Obrazná pojmenování: Časté metafory, přirovnání, personifikace a další básnické prostředky.
• Různorodá kompozice: Práce s dějem, postavami a vypravěčem.

Příklady: román, povídka, novela, pohádka, báseň, píseň, óda, divadelní hra.

Řečnický styl

Styl veřejných mluvených projevů. Stojí na pomezí ostatních stylů (často se prolíná s publicistickým nebo odborným), ale jeho hlavním cílem je přímý kontakt s posluchačem, přesvědčování a agitace. Hlavní znaky:

• Srozumitelnost: Srozumitelný jazyk a strukturované argumenty.
• Sugestivnost: Snaha ovlivnit názor posluchače, zapůsobit na city.
• Rétorické figury: Řečnické otázky („Chceme to dopustit?“), zvolání, gradace, opakování slov.

Příklady: politický projev, soudní řeč, kázání.