Slovní druhy

V češtině rozlišujeme 10 slovních druhů. Ty pak dělíme na ohebné a neohebné.

Ohebné slovní druhy

Mění svůj tvar, můžeme je skloňovat (dávat do různých pádů) nebo časovat (dávat do různých časů). Mezi ohebné slovní druhy řadíme: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky a slovesa.

1. Podstatná jména označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů a pocitů. Můžeme si u nich říct TEN, TA, TO (ten pes, ta láska, to psaní).

2. Přídavná jména označují vlastnosti podstatných jmen (velký, písčitý, bílé) a vztahy (otcův, kocourova). Ptáme se na ně JAKÝ?, KTERÝ?, ČÍ?

3. Zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně je blíže určují (přivlastňují, ukazují). Poznáme je tak, že si zkusíme za zájmeno dosadit slovo, které zastupuje (její sešit → Lenčin sešit, my → já a Pavel).

4. Číslovky označují počet, pořadí, počet druhů a násobky. Ptáme se na ně KOLIK? (pět), KOLIKRÁT? (dvakrát), KOLIKÁTÝ? (třetí), KOLIKERY? (sedmery), KOLIKANÁSOBNÝ? (dvojnásobný).

5. Slovesa vyjadřují činnosti (pracuje), stavy (byl) a děje (mrzne). Ptáme se na ně CO KDO DĚLÁ?

Neohebné slovní druhy

Mají jenom jeden tvar, nedají se ani skloňovat, ani časovat. Řadíme mezi ně: příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce.

6. Příslovce popisují okolnosti dějů nebo míru vlastností. Ptáme se na ně KDY? (včera), KDE? (tady), KAM? (domů), JAK? (zeleně).

7. Předložky určují časové nebo místní umístění předmětů, osob, dějů, okolností. Nikdy nestojí ve větě osamoceně, vždy je za nimi podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno nebo číslovka. (Sedí na schodech. Vidí na ně.)

8. Spojky spojují slova nebo věty (nebo, ani, protože, jako…). Nachází se vždy mezi dvěma slovy, mezi dvěma větami nebo na začátku věty. (Šel a šel, když uviděl dům. Než k němu došel, dům zmizel.)

9. Částice vyjadřují naše postoje, pocity, přání (snad, ať, asi, jen, pouze, také, ano, ne, vlastně). Často se pletou se spojkami a příslovci, ale částice nespojují slova ani věty a nejde se na ně, s ohledem na celou větu, správně zeptat jako na příslovce. (To si snad děláte legraci?! Že ho pusa nebolí. Ať mi není zima.).

10. Citoslovce označují zvuky, nálady, povzdechy (au, žbluňk, mňau, ach jo, vrkú, prásk, oh, brr). Mohou samostatně fungovat i mimo větu (Bum!).