Rozbory vět, stavba slov

Větný člen může být tvořen jedním slovem, někdy ho ale může tvořit i spojení více slov. Větné členy dělíme na základní a rozvíjející.

Základní větné členy

Představují jádro informace (to nejdůležitější a nejzákladnější ze sdělení) ve větě. Řadí se mezi ně: podmět a přísudek.

1. Podmět
   • Je vždy v 1. pádě.
   • Ptáme se na něj: Kdo, co?
   • Př.: Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.
2. Přísudek
   • Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
   • Ptáme se na něj: Co dělá podmět?
   • Př.: Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.

Rozvíjející větné členy

Jsou vždy závislé na jiném členu věty. Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.

1. Přívlastek
   • Blíže určuje podstatné jméno.
   • Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí?
   • Př.: kvetoucí strom (Jaký strom?), cesta domů (Jaká cesta?), babiččiny buchty (Čí buchty?).
2. Předmět
   • Doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
   • Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu.
   • Př.: Markéta utrhla ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě).
3. Příslovečné určení
   • Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
   • Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd.
   • Př.: V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.
4. Doplněk
   • Závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.
   • Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.
   • Př.: Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.

Podmět a přísudek spolu tvoří tzv. základní skladební dvojici. Nesou jádro informace obsažené ve větě.

Podmět

Pro podmět platí:

• Je vždy v 1. pádě.
• Může být vyjádřen: kterýmkoli slovním druhem.
• Ptáme se na něj: Kdo, co? (Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.)

Druhy podmětu:

1. Vyjádřený: je ve větě vyjádřen slovně. (Pavlína spí.)
2. Nevyjádřený: není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná. (Chceš [ty] kousek čokolády?)
3. Všeobecný: není ve větě vyjádřen a ani netušíme, o koho přesně se jedná. (V televizi dávali [oni] film.)

Přísudek

Pro přísudek platí:

• Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
• Může být vyjádřen: slovesem, slovesem a zvratným zájmenem se/si, několika slovesy, slovesem a přídavným/podstatným jménem.
• Ptáme se na něj: Co dělá podmět? (Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.)

Druhy přísudku:

1. slovesný: obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:
   1. slovesný jednoduchý: tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd. (Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.)
   2. slovesný složený: tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv. (Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.)
2. jmenný se sponou (slovesně-jmenný): tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno. (Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.)
3. jmenný: tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí. (Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.)
4. citoslovečný: tvoří ho citoslovce. (Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.)

Předmět

• Může být ve všech pádech kromě 1. a 5. pádu.
• Závisí na slovese nebo přídavném jméně.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. (Markéta utrhla Lucii ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě). Komu, čemu Markéta utrhla jablko? Lucii (předmět ve 3. pádě).

Předmět se časo zaměňuje s podmětem. Abychom je rozlišili, je třeba se na každý z nich správně zeptat.

Pro přívlastek platí:

• Blíže určuje podstatné jméno.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou, slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí? (Kvetoucí strom → jaký strom?)

Druhy přívlastku:

1. Přívlastek shodný
   • Shoduje se s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě,
   • většinou stojí před podstatným jménem,
   • často je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem nebo číslovkou.
   • Příklady: Velký pes leze malým oknem. Naše kočka leze dírou. Tři čuníci jdou.
2. Přívlastek neshodný
   • Neshoduje se s podstatným jménem ani v pádě, ani v čísle, ani v rodě,
   • obvykle stojí za podstatným jménem,
   • často je vyjádřen podstatným jménem nebo slovesem v infinitivu, někdy i příslovcem.
   • Příklady: Dostal jsem buchtu od babičky. Měl jsem chuť spát. Podívej se na ten obraz vlevo.

Pro příslovečné určení platí:

• Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
• Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd. (V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.)

Druhy příslovečného určení (PU):

1. PU místa
   • Ptáme se na něj: Kde? Odkud? Kudy? Kam?
   • Př.: Pes vlezl do boudy. Kam vlezl pes? Do boudy.
2. PU času
   • Ptáme se na něj: Kdy? Odky? Dokdy? Jak často? Jak dlouho?
   • Př.: Včera jsem přišla pozdě. Kdy jsem přišla pozdě? Včera.
3. PU způsobu
   • Ptáme se na něj: Jak? Jakým způsobem?
   • Př.: Vypadalo to hezky. Jak to vypadalo? Hezky.
4. PU míry
   • Ptáme se na něj: Do jaké míry? Jak moc? Nakolik?
   • Př.: Vypadalo to docela hezky. Jak moc hezky to vypadalo? Docela.
5. PU příčiny
   • Ptáme se na něj: Z jaké příčiny? Proč?
   • Př.: Kvůli dešti nešli na výlet. Proč nešli na výlet? Kvůli dešti.
6. PU účelu
   • Ptáme se na něj: Za jakým účelem?
   • Př.: Připili si na zdraví. Za jakým účelem? Na zdraví (aby byli zdraví).
7. PU podmínky
   • Ptáme se na něj: Za jakých podmínek?
   • Př.: Za deště nikam nepůjdu. Za jakých podmínek nikam nepůjdu? Za deště.
8. PU přípustky
   • Ptáme se na něj: I přes co? Navzdory čemu?
   • Př.: Navzdory dešti šli ven. Navzdory čemu šli ven? Navzdory dešti.

Doplněk závisí na 2 členech: na slovesu (přísudku) a zároveň na podstatném jméně nebo případně zájmeně (většinou podmětu nebo předmětu).

Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.

Příklady:

• Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.
• Otec byl zvolen prezidentem. Kým byl otec? Prezidentem. Kým byl zvolen? Prezidentem.
• Pavel viděl Josefa unaveného. Jaký byl Josef? Unavený. Jak Pavel Josefa viděl? Unaveného.
  
• Pozor na pořádek slov ve větě: kdyby věta zněla Pavel viděl unaveného Josefa., pak by slovo unaveného nebyl doplněk, ale přívlastek shodný.

Člověk automaticky slabikuje správně, když slovo nahlas vyslovuje. Abychom si uvědomili slabiky ve slově, stačí tedy slovo vyslovit nahlas a tlesknout na každou slabiku (př. koč-ka, te-le, pes).

Může se také hodit znát pár pravidel:

1. Slabiku může tvořit libovolný počet písmen:
   • koč-ka = 3 písmena + 2 písmena,
   • pštros = 6 písmen,
   • o-ves = 1 písmeno + 3 písmena,
   • scvrn-kl = 5 písmen + 2 písmena.
2. Slabiku může tvořit:
   • 1 samohláska (a, e, i, o, u): A-li-ce, e-lek-tri-ka, ú-nor, o-rel, Iva,
   • kombinace souhlásky/souhlásek a samohlásky/samohlásek: krá-va, ho-tel, ško-la, mou-ka, au-to, gauč,
   • souhláska/souhlásky a slabikotvorné r nebo l: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
• Na rozdíl od předpony, přípony a koncovky je přítomen v každém slově.
• Někdy se v různých tvarech slova či ve slovech příbuzných může podoba kořene nepatrně měnit: pes bez psa (z kořene vypadlo -e-), hra – hráč.

Pozor, nepleťte si pojmy:

Příklad: učitel – kořen slova: uč, ale základ slova: učit.

Předpona

• Je část slova umístěná před kořenem.
• Upřesňuje význam slova.
• Mezi nejčastější předpony patří: s-, z-, vz-, roz-, nej-, před-, po-, vý-, vy-, bez-.
• Př.: zá-pis, ú-pis, před-pis, s-jet, pře-jet, roz-jet, vý-skok, nej-lepší.
• Jedno slovo může mít více předpon než jednu (nej-ne-pravděpodobnější, ne-vy-počitatelný, po-po-strčit).

Slovo je sestavené z předpony, kořenu, přípony a koncovky. Ne vždy se ale skládá z těchto všech částí. Pouze kořen obsahuje každé slovo.

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).

Předpona

• Je část slova umístěná před kořenem.
• Upřesňuje význam slova.
• Př.: zá-pis, ú-pis, před-pis.

Přípona

• Je část slova připojená za kořen slova.
• Upřesňuje význam slova.
• Př.: vin-ík, vin-ice, vin-n-ý, vin-i-t.

Koncovka

• Je umístěna na úplném konci slova (až za předponou).
• Koncovky máme:
  • pádové (kočk-a, bez kočk-y, ke kočc-e, vídím kočk-u, volám kočk-o!, o kočc-e, s kočk-ou),
  • rodové (dělal-⌀, dělal-a, dělal-o, mlad-ý, mlad-á, mlad-é, ukraden-⌀, ukraden-a, ukraden-o),
  • osobní (dělá-m, dělá-š, dělá-⌀, dělá-me, dělá-te, dělaj-í, dělej-⌀!, dělej-me!, dělej-te!),
  • infinitivní (děla-t, uči-t, pí-t).
• Koncovka může někdy chybět (nesen-⌀, dělá-⌀), jindy může být připojena přímo ke kořeni, jindy k příponě. Vždy se ale v různých tvarech mění, na rozdíl od předpony.

Vedlejší věta podmětná

Na podmětnou větu se ptáme Kdo, co?

V hlavní větě není podmět. Podmětem je totiž vedlejší věta.

Obvykle v hlavní větě najdeme přísudky jako: zdá se, je vidět, je jasné...

Zdá se, že dnes už nepřijdou. Kdo, co se zdá? Že už dnes nepřijdou.

Vedlejší věta předmětná

Na předmětnou větu se ptáme pádovými otázkami kromě prvního a pátého pádu.

Vidím, že jste se dnes dobře připravili. Koho, co vidím?

Doufám, že přijdete. V koho, v co doufám?

Bavili se o tom, že přijde. O kom, o čem se bavili? Že přijde.

Vedlejší věta přívlastková

Rozvíjí nějaké jméno v hlavní větě. Toto jméno stojí nejčastěji na konci hlavní věty.

Ptáme se jaký, který, popř. čí?

Viděli Petru, která lezla nahoru. Jakou Petru viděli?

Postavili stan v zahradě, která voněla levandulí. V jaké zahradě? Zahradě, která voněla levandulí.

Vedlejší věta doplňková

Rozvíjí současně dva různé větné členy z hlavní věty, vždy sloveso a nějaké jméno.

Řídící věta obvykle končí předmětem. (Vidím Petru, jak se třese. Petra je předmět: vidím koho, vidím co.)

Časté spojky jsou jak, kterak, coby.

Vidím Petru, jak se třese. Je to Petra, která se třese – je rozvinut předmět Petra. A co vidím? Jak se třese – je rozvinut přísudek vidím.

Vedlejší věta přísudková

Přísudková věta je vlastně jmennou částí přísudku jmenného se sponou z hlavní věty.

V hlavní větě je tak pouze spona: tj. slovesa být nebo stávat se.

Tváře byly, jako by je zrovna zapálil. = Tváře byly zapálené.

Vedlejší věty příslovečné

Postupujeme stejně jako u příslovečných určení.

• VV příslovečná místní. Obvykle se ptáme Kam? Kde? Odkud? Kudy?
  Vrátila se tam, kde jí bylo nejlépe. Kam se vrátila?
• VV příslovečná časová.  Obvyklé otázky jsou: Kdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často? Obvyké spojky jsou: zatímco, když, jakmile a další.
  Když přišla domů, začala vařit. Kdy začala vařit?
• VV příslovečná způsobová. Základní otázkou je Jak? Jakým způsobem? Obvyklé spojky jsou jak, jak - tak, jako a další.
  Vypadal, jako by neuměl do pěti počítat. Jak vypadal?
• VV příslovečná měrová. Často si měrovou větu můžeme nahradit příslovcem velmi, hodně, málo apod. Obvyklé otázky: Jak moc? Do jaké míry? Obvyklé spojky jsou: že, jak, čím - tím...
  Křičela, jak mohla. Jak moc křičela? 
• VV příslovečná příčinná. Co bylo příčinou? Jaký byl důvod? Proč, za jaké příčiny? Proč, z jakého důvodu? Obvyklými spojkami jsou: že, protože, poněvadž, jelikož.
  Rychle utíkali, protože za nimi hořelo. Proč utíkali?
• VV příslovečná účelová. Proč, za jakým účelem?  Spojovacím výrazem je nejčastěji aby.
  Rychle utíkali, aby si zachránili život. Proč utíkali? 

Věta hlavní (VH)

• V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
• Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
  • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
• Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
  • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Př.: Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil. Seděl ani nedutal.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Př.: Autobus přijel, ale já jsem do něj nenastoupil. Čekal jsem na Pepu, jenomže on nepřišel.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojpovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Př.: Buď se přiznáš sám, nebo to na tebe řeknu.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Př.: Měla nejen zlomený kotník, ale pochroumala si i ruku a žebra. Musela ležet v nemocnici, dokonce ani nemohla slézt z postele.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Př.: Ráno přišel pozdě do školy, nezazvonil mu totiž budík. Nevyčítej mu to, vždyť za nic nemůže.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Př.: Úkol splnil, mohl si tudíž dát přestávku. Už se k nám nevešli do auta, museli tedy na místo dojet vlakem.

Jak rozeznat, jakou má věta komunikační funkci?

1. Věta oznamovací

• Funkce: oznamujeme novou informaci, popisujeme situaci, vypravujeme.
• Obvykle je zakončena tečkou.
• Př.: Půjdeme do divadla. Náš pes dnes pořádně prohnal sousedovu kočku. Sníh je bílý.

2. Věta tázací

• Funkce: ptáme se, zjišťujeme informace.
• Obvykle je zakončena otazníkem.
• Př.: Půjdeme do kina? Máš hlad? Ano, nebo ne?

3. Věta přací

• Funkce: vyjadřujeme svá přání a touhy.
• Obvykle je zakončena tečkou.
• Často obsahuje výrazy ať, kdyby tak, kéž by...
• Př.: Kéž bych nemusela tak brzy vstávat. Ať ten vlak nemá zpoždění.

1. Věta dvojčlenná

• Je běžná věta, která má podmět (i když třeba někdy nevyjádřený) a přísudek.
• Př.:
  • Doktor pacientovi odebíral krev. Podmětem je doktor, přísudkem odebíral.
  • Máme hodně úkolů. Podmět je my, které ale není výslovně vyjádřeno, přísudkem je máme.

2. Věta jednočlenná

• Je věta, která má pouze přísudek, nemá vůbec podmět (vyjádřený ani nevyjádřený).
• Často označuje:
  • atmosférické jevy: Prší. Blýskalo se. Mrzlo. Silně fouká.
  • tělesné stavy: Píchá mě v boku. Bolí mě v krku. (Pozor, ale ne Bolí mě hlava. Zde je podmět hlava a přísudek bolí.)
  • duševní stavy: Je mi smutno. Stýská se mi.

3. Větný ekvivalent

• Nemá ani podmět, ani přísudek.
• Často bývá v základu vyjádřen:
  • infinitivem: Stát! Nevstupovat! Nefotit!
  • podstatným nebo přídavným jménem: Ovoce a zelenina. Lenko! Skvělé! Takové překvapení! Harry Potter a tajemná komnata.
  • příslovcem: Jasně. Rychle! Dobře. Proč? Kdy?
  • částicí: Ano. Ne, ne. Kéž by! Snad.
  • citoslovcem: Pšt. Hmm. Au! Jé!