Přehled všech témat

V českých slovech píšeme po měkkých souhláskách (c, j, ž, š, č, ř, ď, ť, ň) vždy měkké I. Po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r, d, t, n) píšeme vždy tvrdé Y.

U písmen D, T, N volíme písmeno podle výslovnosti: dívka vs. dým, tisk vs. týden, rybník vs. nyní.

Pozor na slova cizího původu, v těch tato pravidla nemusí platit. Mezi tyto výjimky patří mnoho dnes běžně používaných slov.

Měkké I po tvrdých souhláskách:

• H: historie, hitparáda,
• CH: orchidej, architekt,
• K: kino, kiwi,
• R: triko, princezna, turistika, experiment, mandarinka, Kristus, Británie, Marie,
• D: medicína, dinosaurus, tradice, diktát,
• T: lokomotiva.

Tvrdé Y po měkkých souhláskách:

• C: cylindr, cyklista, encyklopedie.

Pozor také na stejně znějící slova s různým významem: tip (odhad, rada, doporučení) vs. typ (druh, model).

Základní vyjmenovaná slova:

• B: být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka,
• L: slyšet, mlýn, blýskat se, polykat, plynout, plýtvat, vzlykat, lysý, lýko, lýtko, lyže, pelyněk, plyš,
• M: my, mýt, myslit, mýlit se, hmyz, myš, hlemýžď, mýtit, zamykat, smýkat, dmýchat, chmýří, nachomýtnout se, mýto, mykat,
• P: pýcha, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl, kopyto, klopýtat, třpytit se, zpytovat, pykat, pýr, pýří, pýřit se, pyj, čepýřit se,
• S: syn, sytý, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sýček, sysel, syčet, sypat,
• V: vy, vykat, vysoký, výt, výskat, zvykat, žvýkat, vydra, výr, vyžle, povyk, výheň a slova s předponou vy- a vý-,
• Z: brzy, jazyk, nazývat, Ruzyně.

Písmeno Y píšeme i ve slovech příbuzných a v některých dalších jménech osob, zeměpisných názvech, slovech cizího původu.

Základní vyjmenovaná slova po B a příklady slov od nich odvozených:

• být, bychom, abys, kdybychom, zbytek, nabýt, dobýt, blahobyt,
• bydlit, obydlí, bydlo,
• obyvatel,
• byt,
• příbytek,
• nábytek,
• dobytek,
• obyčej, obyčejně, neobyčejný,
• bystrý, bystřina, bystrost, Bystřice, Bystrouška, Bystrozraký,
• bylina, býlí, bylinkářka, býložravec, černobýl,
• kobyla, kobylka, Kobylisy,
• býk, býčí, Býkov,
• babyka.

Tvrdé Y dále píšeme v některých zeměpisných názvech a jménech, například Přibyslav, Bydžov, Zbyněk, Zbyšek.

Dále píšeme Y v některých slovech cizího původu, například bysta, labyrint, byrokracie, Libye, Babylon.

Pozor na stejně znějící slova s různým významem:

Chytáky a těžké příklady:

• ve vlaku bylo nabito (bylo tam plno),
• starobylý a ledabylý (odvozeno od být), ale způsobilý (odvozeno od způsob).

Potíže často dělá rozlišování slov odvozených od být a bít. K tomuto tématu máme speciální video:

Základní vyjmenovaná slova po L a příklady slov od nich odvozených:

• slyšet, poslyš, nedoslýchavý,
• mlýn, mlynář, mlýnice,
• blýskat se, blýskavý, blyštět se,
• polykat, zalykat se, polykač,
• plynout, plynulý, oplývat, plyn, plynovod,
• plýtvat,
• vzlykat, vzlykot, vzlykání,
• lysý, lysina, lyska, lysohlávka, Lysice, Lysá, Lysůvky,
• lýko, lýkožrout, lýkový,
• lýtko,
• lyže, lyžař, lyžování, lyžáky,
• pelyněk,
• plyš, plyšový, plyšák.

Dále píšeme Y v:

• některých slovech cizího původu (např. lyceum, lyrický, olympijský, Hollywood),
• slovech s předponou poly- (např. polystyren, polyteismus),
• ve slovech obsahujících -lýza (např. elektrolýza, analýza, paralýza).

Chytáky a těžké příklady:

• mlít není odvozené od mlýn,
• ližina je trámec na podkládání, odvozeno od slova líha, nikoliv lyže,
• plíšek (kus plechu) nemá nic společného se slovem plyš,
• plytký (mělký, knižní slovo).

Základní vyjmenovaná slova po M a příklady slov od nich odvozených:

• my,
• mýt, umyvadlo, mýdlo, myčka,
• myslit, myšlenka, smysl, pomyšlení,
• mýlit se, mýlka, omyl, pomýlit se, neomylný,
• hmyz, hmyzožravec,
• myš,
• hlemýžď,
• mýtit, mýtina,
• zamykat, odemykat, výmyk,
• smýkat, smyk, průsmyk, přesmyčka,
• dmýchat,
• chmýří,
• nachomýtnout se,
• mýto,
• mykat.

Dále píšeme Y v některých slovech cizího původu, například sumýš (mořský živočich), mykologie (věda o houbách), mys (skalnatý ostroh), mystický (záhadný), mýtus.

Pozor na stejně znějící slova s různým významem:

Základní vyjmenovaná slova po P a příklady slov od nich odvozených:

• pýcha, pyšný, přepych, pýchavka,
• pytel, pytlík, pytlák, strašpytel,
• pysk, ptakopysk,
• netopýr,
• slepýš,
• pyl, pylový, opylovat,
• kopyto, kopýtko, sudokopytník, lichokopytník,
• klopýtat, klopýtnutí,
• třpytit se, třpyt, třpytka,
• zpytovat, nevyzpytatelný,
• pykat, odpykat,
• pýr, pýří,
• pýřit se,
• čepýřit se.

Dále píšeme Y v některých slovech cizího původu, například pyžamo, pyrotechnika, pyré, pyramida, Pyreneje, kapybara.

Pozor na stejně či podobně znějící slova s různým významem:

Základní vyjmenovaná slova po S a příklady slov od nich odvozených:

• syn, synek, zlosyn, synovec,
• sytý, nasytit, sytost, dosyta,
• sýr, sýrový, syreček, sýrárna, syřidlo, syrovátka
• syrový,
• sychravý,
• usychat, vysychat, zasychat,
• sýkora, sýkorka,
• sýček, sýčkovat,
• sysel, syslit,
• syčet, sykot, sykavka, syčák,
• sypat, sýpka, nasypat, dosypat, násyp, posyp, osypaný

Dále píšeme Y v některých slovech cizího původu, například symbol, systém, psychologie, symetrie, symfonie, syntéza, sympatický, synonymum.

Pozor na stejně či podobně znějící slova s různým významem:

Chytáky a těžké příklady:

• syřidlo – látka, která při výrobě sýrů způsobuje srážení mléka, odvozeno od slova sýr, nikoliv od chemické látky síra,
• sírové koupele – koupele v minerální vodě s vysokým obsahem síry (chemického prvku), nikoliv sýra (koupat se v sýru by se asi nikomu nechtělo).

Základní vyjmenovaná slova po V a příklady slov od nich odvozených:

• vy, vykat,
• vysoký, vysoko, výška, povýšit, vysokoškolák, Vyšehrad, Vysočany,
• výt, zavýt, vytí,
• výskat, výskot, zavýsknout,
• zvykat, zvyk, nezvyk, zlozvyk, zvyklost, odvykat,
• žvýkat, žvýkačka, přežvýkavec,
• vydra, Povydří,
• výr,
• vyžle,
• povyk, povykovat,
• výheň.

Tvrdé Y píšeme také ve slovech, která obsahují předponu vy-, vý-. Předponu vy-, vý- poznáme tak, že je možné ji odtrhnout od slova (kořene) tak, že vznikne slovo, které má smysl (výlet, let). Předponu vy-, vý- můžeme ve slově také nahradit jinou předponou (výlet, nálet, odlet).

Pozor na stejně či podobně znějící slova s různým významem:

Chytáky a těžké příklady:

• visuté zahrady, visačka, visutá lanovka (odvozeno od viset, nikoliv vysoko),
• velvyslanec (odvozeno od vyslance, ve kterém je vy- předpona).

Základní vyjmenovaná slova po Z a příklady slov od nich odvozených:

• brzy,
• jazyk, jazýček, jazykověda, cizojazyčný,
• nazývat, ozývat se, vzývat, vyzývavý,
• Ruzyně.

Dále píšeme Y v některých slovech cizího původu, například enzym, azyl.

Časté chyby:

• brzičko (odvozeno příponou -ičko, podobně jako třeba maličko),
• vyzývat (např. soupeře k odvetě), ale zívat (otevírat pusu).

Koncovku určujeme podle vzoru, viz téma Podstatná jména: vzory mužského rodu.

Příklady:

Koncovku určujeme podle vzoru, viz téma Podstatná jména: vzory ženského rodu.

Pro ženský rod máme v češtině 4 vzory: žena, růže, píseň, kost. Poslední tři řadíme k tzv. měkkým vzorům, tedy vzorům, které mají pouze koncovky s měkkým I. Výjimku tvoří jen vzor žena (například tvar ženy), ten ale snadno poznáme podle typického zakončení na -A. Pokud tedy končí podstatné jméno ženského rodu na jiné písmeno než -a, víme, že v něm píšeme měkké I.

Pozor, nelze použít naopak, tedy neplatí, že pokud podstatné jméno končí na –a, píšeme automaticky tvrdé Y. Vzor žena má také měkké I (v 7. p. množného čísla).

Příklady:

• Jedeme do Bratislavy. – Bratislava bez Bratislavy jako žena bez ženy, jedeme do Bratislavy jako ženy.
• Jedeme do Boleslavi. – Boleslav bez Boleslavi jako kost bez kosti, jedeme do Boleslavi jako kosti.
• V prázdné láhvi. – Láhev bez láhve jako píseň bez písně, v láhvi jako v písni.
• Mít něco na mysli. – Mysl bez mysli jako kost bez kosti, mít něco na mysli jako kosti.
• Otepi slámy. – Otep bez otepi jako kost bez kosti, otepi jako kosti.
• Jít na oběd do menzy. – Menza bez menzy jako ženy, jít na oběd do menzy jako ženy.
• Z hloubi duše. – Hloub bez hloubi jako kost bez kosti, z hloubi jako kosti.
• Soudní expertizy. – Expertiza bez expertizy jako žena bez ženy, soudní expertizy jako ženy.
• Na území Panamy. – Panama bez Panamy jako žena bez ženy, na území Panamy jako ženy.

Koncovku určujeme podle vzoru, viz téma Podstatná jména: vzory středního rodu.

Příklady:

• V podpalubí – podpalubí bez podpalubí jako stavení bez stavení, v podpalubí jako stavení.
• Na Labi – Labe bez Labe jako moře bez moře, na Labi jako moři.
• Pod bradly – bradlo bez bradla jako město bez města, pod bradly jako městy.
• Se sily na obilí – silo bez sila jako město bez města, se sily jako městy.
• Mezi dvěma intermezzy – intermezzo bez intermezza jako město bez města, mezi intermezzy jako městy.
• Zboží zatížené cly – clo bez cla jako město bez města, cly jako městy.

Pro psaní koncovek je důležité rozlišení měkkých a tvrdých přídavných jmen, viz téma druhy přídavných jmen.

U měkkých přídavných jmen (vzor jarní), píšeme vždy měkké I. U tvrdých přídavných jmen (vzor mladý) píšeme tvrdé Y, nikoliv však ve všech tvarech! V 1. pádě množného čísla rodu mužského životného píšeme -Í (malí chlapci jako mladí chlapci).

Příklady, ve kterých se chybuje:

• marniví manekýni – tvrdé přídavné jméno (marnivý, marnivá, marnivé), ale jedná se o množné číslo - mladí manekýni,
• sivý holoubek – tvrdé přídavné jméno (sivý, sivá, sivé) – mladý holoubek,
• vepřový bůček – tvrdé přídavné jméno (vepřový, vepřová, vepřové) – mladý bůček,
• lesklí slepýši – tvrdé přídavné jméno (lesklý, lesklá, lesklé), ale množné číslo – mladí slepýši,
• jedlými pokrmy – tvrdé přídavné jméno (jedlý, jedlá, jedlé) – mladými pokrmy,
• urostlí chlapci – tvrdé přídavné jméno (urostlý, urostlá, urostlé), ale množné číslo – mladí chlapci.

Ve slovech končících na -OVI a -OVY se často chybuje. Pro správné psaní I/Y musíme rozlišit, jestli jde o podstatné, nebo přídavné jméno. U přídavných jmen pak musíme vzít v potaz, co přivlastňujeme.

Podstatná jména: zakončení -OVI se vyskytuje u 3. nebo 6. pádu:

• Vysvětlit něco popletovi. Mávat psovi masem u čumáku. (3. pád)
• Pohádka O kocouru Modroočkovi.

Přídavná jména ve spojení s podstatným jménem rodu mužského životného:

Zakončení –OVI: Přivlastňujeme podstatná jména rodu mužského životného v 1. pádu.
Zakončení –OVY: Přivlastňujeme podstatná jména rodu mužského životného ve 4. pádu.

• Jsou to statkářovi koně.
  Čí koně? Statkářovi (jako ti matčini koně, 1. pád čísla množného).

• Viděli jsme strýčkovy koně.
  Čí koně? Strýčkovy (jako ty matčiny koně, 4. pád čísla množného).

Přídavná jména ve spojení s podstatným jménem rodu mužského neživotného: zakončení –OVY.

• Pavlovy sešity ležely na stole.
  Čí sešity? Pavlovy (jako ty matčiny sešity, 1. pád čísla množného).
• Našel jsem ztracené Pavlovy doklady.
  Čí doklady? Pavlovy (jako ty matčiny doklady, 4. pád čísla množného).

Přídavná jména ve spojení s podstatným jménem rodu ženského: vždy zakončení na -OVY.

U podstatného jména rodu ženského je v 7. p. vždy měkká koncovka -emi, -ami, -mi, kdežto v rodě mužském neživotném je -my (př. drahokamy).

Koncovka -ma se dochovala jen u párových tělesných orgánů (oči, uši, ruce, nohy) a u číslovek dva, oba. Příklady:

• Pes se jí pletl pod nohama.
• Dítě tleskalo ručičkama.
• Oběma směry.

Pokud nejde o párový tělesný orgán, ale o nohy u stolu, případně o ručičky u hodin je zakončením koncovka –ami, která odpovídá vzoru žena. Příklady:

• Na hodinách byl ciferník s nevýraznými ručičkami.
• Stůl se čtyřmi nohami.

Základní pravidla

V přítomném a budoucím čase píšeme vždy -I. Neřešíme rod podmětu.

• Tma halí krajinu. Karel zabalí dárek.

V minulém čase píšeme:

• -I, pokud je podmět rodu mužského životného,
• -Y, pokud je rodu mužského neživotného,
• -A, pokud je v množném čísle rodu středního,
• -Y, pokud je rodu ženského.

Postup určení koncovky

1. Určíme podmět věty

• Okolnosti se změnily. – okolnosti
• Tisíce obyvatel odcházely. – tisíce
• Psi štěkali. – psi
• Hejna ptáků se usadila na jezeře. – hejna

2. Určíme rod, ve kterém je podmět

Podmět si řekneme v jednotném čísle, poté si na něj ukážeme ukazovacím zájmenem.

• Okolnosti se změnily. – Ta okolnost. (rod ženský)
• Tisíce obyvatel odcházely. – Ten tisíc. (rod mužský)
• Psi štěkali. – Ten pes. (rod mužský)
• Hejna ptáků se usadila na jezeře. – To hejno. (rod střední)

Pokud je podmět rodu mužského, musíme určit také jeho životnost.

• Tisíce obyvatel odcházely. – Ten tisíc, vidím tisíc (tvar slova se nemění) – neživotný
• Psi štěkali. – Ten pes, vidím psa (tvar slova se mění) – životný

3. Podle rodu podmětu napíšeme správnou koncovku

Několikanásobný podmět

1. Je-li ve větě více podmětů a alespoň jeden je rodu mužského životného, píšeme v minulém čase zpravidla měkké i.
   • Klára, Tereza, Petra i Martin se pohupovali v rytmu hudby.
2. Pokud ve větě není ani jeden podmět rodu mužského životného, píšeme tvrdé y.
   • Kočky a koťata se vyhřívaly na slunci. Jedno kotě a štěně si spolu hrály ve stínu.
3. Pokud jsou všechny podměty ve středním rodě a v množném čísle, píšeme v přísudku -a.
   • Hříbata, telata a jehňata se popásala na louce.

Těžké příklady a chytáky

Pozor na slova dítě, oko, ucho – v jednotném čísle jsou tato slova rodu středního, ale v čísle množném mají rod ženský – píšeme tvrdé Y.

Některá podstatná jména mohou být životná i neživotná. Příklady:

• Všichni činitelé se usnesli. Všechny činitele byly vyloučeny.
• To byli moji koníčci. To byly moje koníčky.
• Nosiče s daty byly poškozeny. Nosiči nákladů už byli unaveni.
• Ledoborci pluli. Ledoborce pluly.
• Uzenáči nám chutnali. Uzenáče nám chutnaly.
• Ukazatelé ukazovali. Ukazatele ukazovaly.
• Mikrobi nás ohrožovali. Mikroby nás ohrožovaly.

Skupinu mně píšeme, pokud slova příbuzná obsahují skupinu mn. Příklady:

• domnívat se → domněnka
• skromný → skromně (U příslovce si pomůžeme přídavným jménem.)
• uzemní → uzemnění

Pokud základové slovo obsahuje pouze m, píšeme mě. Příklady:

• rozumí → rozuměl (U slovesa v minulém čase si pomůžu tím stejným slovesem v přítomném čase.)
• soukromí → soukromě
• vědomí → vědomě

Mě píšeme také v kořenu slova (měsíc, město, změna atd.).

Záludná jsou slova zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka, u kterých nelze pravopis zcela uspokojivě logicky zdůvodnit a musíme si ho pamatovat. Jako pomůcku můžeme použít volně související slovo pomník.

Dalším chytákem je tamější, které není odvozené od tamní, ale je vytvořeno příponou -ější od slova tam.

Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

K této pomůcce máme připraveno i zajímavé video:

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy bě. Skupinu bje píšeme pouze tehdy, když b je součástí předpony.

Příklady slov, kde ě je součástí kořenu slova:

• oběd
• oběť
• běsnit
• naběračka

Příklady slov, kde se píše bje, protože b je součástí předpony:

• ob-jetí
• ob-jev
• ob-jezd

Výjimku tvoří slova cizího původu, například objekt, objektiv, objektivní.

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy vě. Skupinu vje píšeme pouze tehdy, když v je součástí předpony.

Příklady slov, kde vě je součástí kořenu slova:

• vědec
• světlo
• závěj

Příklady slov, kde se píše vje, protože v je součástí předpony:

• v-jel
• v-jezd
• v-jem

Dvě n se píšou u přídavných jmen odvozených příponou -ní, -ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na n nebo ň a ve slovech od nich odvozených: den – denní, okno – okenní, holeň – holenní, cena – cenný, cennost.

Jedno n se píše u přídavných jmen odvozených příponou -í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n: havraní, kuní, sloní.

Jedno n se píše ve slovech odvozených příponami -ík, -ice, -ina, -ěný:

• -ík: ceník, deník,
• -ice: vinice, okenice,
• -ina: pevnina, hodina,
• -ěný: vlněný, hliněný, skleněný.

Chytáky a těžké příklady:

• ranní noviny, ale raný (ve smyslu časný)
• vina, vinen, vinný,
• víno, vinný hrozen, vinice,
• panna, panenka,
• Anna, Anička,
• Jablonné nad Orlicí.

• Jako první si určíme kořen slova a předponu.
• Zdvojit musíme, pokud předpona končí na stejné písmeno, jakým začíná kořen slova (rozzuřit, oddělit, bezzubý).
• Pokud písmeno nezdvojíme, může se změnit význam slova (nejasnější = méně jasné vs. nejjasnější = nejvíc jasné).

Chytáky a těžké příklady:

• EU je stále nejednotnější (čím dál méně jednotná).
• leccos si myslet (podobně jako leckdo, lecjaký)
• nejedovaté látky (nejsou jedovaté)
• žádná práce není podružná
• poddolovaný terén

Pro hláskovou změnu a zdvojování souhlásek na hranici kořene a předpony neexistuje jedno obecné pravidlo. Záleží na tom, o které slovo se zrovna jedná. Vždy ale můžeme zkusit vyjít z následujících kategorií:

Vystupňované přídavné jméno vs. sloveso v přítomném čase

• Tvary 2. stupně přídavného jména a slovesa v přítomném čase se často liší právě zdvojením písmena u přídavného jména.
  • Můj svetr je sušší než tvůj. vs. Martina suší prádlo.
• Končí- li kořen přídavného jména v základním tvaru na -ch, -s:
  • ch se mění na š + -ší → suchý, sušší, nejsušší
  • s se mění na š + -ší → vysoký, vyšší, nejvyšší

2. stupeň přídavných jmen: kdy psát -š- a kdy -č-?

• Písmeno -š- píšeme ve většině případů.
• Písmeno -č- píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kritéria: a) mají právě 2 slabiky, b) v základním tvaru jejich základ končí na -k-. Příklady: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Zdvojování souhlásky v 6. pádu přivlastňovacích přídavných jmen:

• Pokud jsou v názvu osoby/bytosti, jíž přivlastňujeme, vedle sebe souhlásky -čk-, dochází ke zdvojení.
• Příklady: tetička → tetiččino, kukačka → kukaččino/kukaččí, babička → babiččin.

Zdvojování souhlásky v 1. osobě mn. čísla slovesa v rozkazovacím způsobu

• Končí-li rozkazovací způsob slovesa 2. osoby jedn. čísla (ty) na -m, musíme ve tvaru 1. osoby množ. čísla (my) souhlásku zdvojit.
• Příklady: uvědom si → uvědomme si, zlom → zlomme.

Pozor na rozdíly mezi slovy, které se liší pouze zdvojením písmene: - pece (na pečení) vs. v pecce (pecka) - raci (korýši) vs. racci (ptáci) - face (anglicky tvář) vs. facce (3. pád slova facka)

Je třeba najít základové slovo (tj. slovo, ze kterého nejspíš vzniklo zkoumané slovo). Příklady:

• pirátství → základové slovo je pirát, jasně v něm vidím/slyším -t, proto ve slově pirátství píšu -ts-, ne -c-, které ve slově slyším, když ho vyslovuji.
• dědictví → základové slovo je dědic, jasně v něm vidím/slyším -c, proto ve slově dědictví píšu -c-, ne -ts-.

Poznámka ke slovům zakončeným na -stvo, -ctvo, -ství, -ctví: Pozor na slova, jejichž slovotvorný základ (ta část, kterou mají společnou se základovým slovem) končí na -k:

• ptactvo (pták + -stvo → k se změní kvůli výslovnosti na c a dojde ke zjednodušení skupiny na -ctvo).

Končí-li slovotvorný základ na kteroukoli jinou souhlásku, přidáme k němu pouze příponu a ke změnám nedochází:

• lidstvo (lid + -stvo), rostlinstvo (rostlina + -stvo).

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

1. Skupina souhlásek se zachovává, končí-li základové slovo na:
   • ž + -ský/-ští → pařížský, pařížští,
   • š + -ský/-ští → krkonošský, krkonošští,
   • č + -ský/-ští → haličský, haličští,
   • z + -ský/-ští → francouzský, francouzští.
2. Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí-li slovní základ na:
   • h se mění na ž + -ský/-ští → Praha, pražský, pražští,
   • ch se mění na š + -ský/-ští → černoch, černošský, černošští.
3. Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí-li základové slovo na:
   • s + -ský/-ští = -ský/-ští → Rus, ruský, ruští,
   • c + -ský/-ští = -cký/-čtí → Olomouc, olomoucký, olomoučtí,
   • k + -ský/-ští = -cký/-čtí → otrok, otrocký, otročtí.
4. Pokud slovo vznikne ze slova končícího na -berg/-berk, -burg/-burk nebo -inky, pak koncové -g/-k odpadá:
   • Norimberk→ norimberský, Hamburg→ hamburský, Helsinky→ helsinský.

Předponu s-/se- píšeme ve slovech vyjadřujících směřování:

• směřování dohromady: shrabat, sloučit, sbalit, spojit,
• směřování shora dolů: sjet, scházet, sletět, shodit,
• směřování z povrchu pryč: smýt, setřít, smazat, sfouknout,
• zmenšení objemu až zánik: shořet, shnít, sražené tričko.

Dále píšeme předponu s-/se- v několika ustálených případech, které si musíme zapamatovat, například skončit, slevit, spasit, spáchat, stvořit, shnít, sdělit, stěžovat si, schovat se.

Předponu z-/ze- píšeme zejména v případech s významem:

• dokončení děje: zničit, zblednout, zlomit, zrušit, zbourat,
• změny stavu: zhubnout, zpřísnit, zocelit, zviditelnit.

Dále píšeme předponu z-/ze- v několika ustálených případech, například zkoumat, zpívat, zpytovat, zhostit se, zpověď.

Nejzáludnější jsou slova, která lze psát s předponou s i z, ale pokaždé mají jiný význam:

Další těžké příklady:

• zjednat pořádek,
• zplakat nad výdělkem,
• zedřený prací,
• scelená rána,
• zplihlý,
• zprostit obžaloby.

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

• vstal z postele,
• jak z toho ven,
• vyšel z budovy,
• vystoupil z autobusu,
• uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

• matka s dítětem,
• sudy s vínem,
• koláč s ořechy,
• pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Potřebujeme-li se rozhodnout mezi dvojicemi souhlásek, pomůžeme si jiným tvarem slova nebo slovem příbuzným. Párové souhlásky jsou:

• p – b: dub (bez dubu), slib (bez slibu), střep (střepy),
• t – d: oběd (k obědu), hladký kámen (hlaďoučký), svatba (hodně svateb),
• ť – ď: pojď (půjdu), paměť (bez paměti),
• v – f: lev (bez lva), krev (hodně krve), fotograf (bez fotografa),
• s – z: blízká ves (blizoučká), prosba (prosím), schůzka (hodně schůzek),
• š – ž: tužka (hodně tužek), flaška (hodně flašek), položte (položím),
• h – ch: hroch (bez hrocha), lehký (lehoučký), nehty (nehet).

Písmeno ů píšeme zpravidla uprostřed a na konci slova.

Písmeno ú se objevuje na začátku slova (příp. po předponě). Pokud dáme před slovo, které začíná na ú, předponu, ú sice už nestojí na jeho začátku, ale čárka v něm i nadále zůstává. Podobně to platí i u složenin vzniklých ze dvou slov. Příklady:

• neúmyslný,
• sebeúcta,
• zúčastnit se,
• trojúhelník,
• zaútočit,
• pravoúhlý.

Písmeno ú píšeme také v některých slovech cizího původu:

• pedikúra, léčebná kúra (ale kůra na stromě)
• trubadúr,
• múza,
• túra,
• iglú,
• skútr.

Písmeno ú píšeme také u citoslovcí: bú, vrkú, hú, cukrú.

Další těžké příklady:

• vůkol (není od slova úkol)

Správné rozlišování délky i/í dělá problémy především u přídavných jmen zakončených na -icí/-ící. Rozlišujeme je následovně:

• Krátce (-icí) píšeme, pokud chceme vyjádřit účel podstatného jména.

  • Ptáme se: K čemu se používá? K čemu slouží?
  • Příklady: žehlicí prkno (používá se na žehlení), kropicí konev (slouží ke kropení).

• Dlouze (-ící) píšeme, pokud chceme vyjádřit děj nebo průběh činnosti.

  • Ptáme se: Co dělá právě teď?
  • Příklady: maminka žehlící prádlo (Co dělá teď maminka? Žehlí.), zahradník kropící záhony (Co dělá právě teď zahradník? Kropí záhony.).

• Ve spojení s živými bytostmi obvykle používáme dlouhou variantu -ící, protože o člověku těžko řekneme, že se používá za nějakým účelem.

  • Příklady: velící důstojník, řídící pracovník.

Pomůcka: Pokud váháte, zda se jedná o vyjádření účelu, nebo o průběh činnosti, můžete si pomoci jiným přídavným jménem, které má tvary pro vyjádření účelu a průběhu činnosti odlišné.

Příklad: školicí středisko
Značí slovo školicí účel, nebo průběh děje? Podobný význam jako školicí má slovo vzdělávací: jde tedy o školicí (vzdělávací) středisko, nebo o školící (vzdělávající) středisko? → Vzdělávací středisko dává smysl, proto napíšeme školicí středisko (vyjádření jeho účelu).

Zde neexistují jednoduchá pravidla. Některá slova si zachovávají původní pravopis, jiná se počeštila a jejich pravopis se upravil.

Psaní s/z v přejatých slovech

• U mnohých slov je možná psaná varianta se s i z, avšak jen málokdy jsou tyto varianty stylisticky rovnocenné. V následujících pravidlech tedy uvádíme pouze pravidla pro základní (tj. bezpříznakovou) a nejčastěji užívanou podobu slov.

• Pouze z píšeme:

  • Ve slovech, kde se spisovně vyslovuje [z] (dezinfekce, epizoda, filozofie, univerzita, prezident).

• Varianty se s i z jsou možné a stylisticky rovnocenné:

  • ve slovech končících na -nz/-ns, -rz/-rs, -lz/-ls a slovech jim příbuzných (komparz i kompars, pulz i puls, pulzovat i pulsovat, diskurz i diskurs, diskurzivní a diskursivní).

• Pouze s píšeme:

  • ve slovech s nepočeštěným pravopisem (laser, design),
  • ve slovech s latinskou předponou dis-/di- (diskvalifikovat, disproporce, distribuce, disonance),
  • ve slovech s řeckou předponou dys- (dyslexie, dysfunkce),
  • ve slovech, kde se spisovně vyslovuje pouze [s] (dres, komise, agrese, disident).

Zde neexistují jednoduchá pravidla. Zkusíme si tedy alespoň něco říct k jednolivým jevů, s nimiž se v této problematice můžeme setkat.

Psaní i/y

• V cizích slovech vyslovujeme často [dy, ty, ny], ale píšeme di, ti, ni (diktát, motiv, penicilin, diskuze, perspektiva), ve slovech zcela zdomácnělých, ale píšeme dy, ty, ny bez ohledu na původ slova (krokodýl, tygr, inženýr, blondýna).
• Pravopis po souhláskách r, c, k, h, ch se řídí původním pravopisem slova, proto je v přejatých slovech nejednotný (cyklista, cyklus vs. cirkus, citron; riskovat, triko vs. rytmus; historie vs. hydrolýza, hydroxid; archiv, architekt vs. brachyblasty).

• Pravopis i/y často závisí na původu slova či významu předpony/přípony. Vysvětlíme si alespoň tedy rozdíl mezi častými předponami:

  • latinské dis- = české roz-/ne-, opak (disharmonie = nesoulad, dislokace = rozložení, rozmístění),
  • řecké dys- = zeslabení, porucha (dyslexie = porucha schopnosti číst)
  • poly- = mnoho
  • sym/syn- = spolu, s
  • ante, anti = vpřed, dopředu, proti něčemu (antedatovat = opatřit dřívějším datem, anticipovat = předjímat, antikoncepce = (ochrana) proti početí),
  • bi-, di- = dva (bisexuál = člověka přitahují obě pohlaví, difluorid kyslíku = sloučenina kyslíku a 2 molekul flóru).

Délka samohlásek

• Dlouhou samohlásku píšeme tam, kde ji i jasně dlouze vyslovujeme (fáze, génius, vitrína, fólie, túra, kúra, skútr).
• Dlouze i krátce můžeme psát slova, jejichž výslovnost kolísá (citron i citrón, vagon i vagón, vitamin i vitamín, drogerie i drogérie).
• Krátkou samohlásku píšeme ve slovech obsahujících di, ti, ni nebo příponu -ura (lokomotiva, recidiva, kultura).

-ie vs. -ije

• Pokud základ slova nekončí na -j, píšeme na konci slova vždy -ie (pes vyje vs. provincie, agonie, Persie).

S velkým písmenem píšeme:

• jména osob a domácích mazlíčků: Jan Amos Komenský, Bětka, Božena Němcová, Karel Čtvrtý (Karel IV.), pes Rexík, kočka Míca
• přezdívky: Učitel národů, Filip IV. Sličný, Lucka přezdívaná Vlaštovka
• jména náboženských a mytologických postav: Ježíš, Buddha, Alláh, Duch svatý, Panna Marie, svatý Vojtěch, Pallas Athéna, Zeus
• jména pohádkových bytostí: Maková panenka, motýl Emanuel, kačer Donald, děd Vševěd, indián Kulový blesk
• staré tradiční oslovení králů, církevních a jiných hodnostářů: Magnificence, Jeho Excelence, Vaše Veličenstvo, Ctihodnosti
• přídavná jména přivlastňovací odvozená od jmen osob/mazlíčků: Pepův úkol, Marcelina práce, Kamilova čepice, Petřiny bačkory

S malým písmenem píšeme:

• povolání: malíř, prezident, popelář, chirurg, student
• funkce: generální ředitel, ministr zahraničí, státní zástupce
• šlechtické tituly: kníže, hrabě, vévoda, král, korunní princ, car
• pojmenování s přeneseným významem: Ten náš einstein zase něco vymyslel. Má alzheimera. Ty jsi ale matěj! Skočil trojitého salchowa.
• přídavná jména utvořená od jmen osob pomocí přípony -ský, -ovský (a podobné): alžbětinská doba, viktoriánská Anglie, čapkovský styl psaní

S velkým písmenem píšeme:

• názvy rodů: Habsburkové, Stuartovci, rodina Makovských, Drahošovi, Lucemburkové, Slavníkovci
• příslušníci národnosti: Němec, Čech, Australanka, Britové, Peruánec, Francouzka
• obyvatelé měst/krajů/zemí/světadílů či jejich částí: Ostravan, Pražan, Brňáci, Slezané, Moravané, Polabané, Litoměřičtí, Českobudějovičtí, Evropanka, Asiat, Američané, Středočeši, Jihoevropané.
• slova s předponami „pro-“, „ne-“, „ultra-“, pokud se s velkým písmenem píše i základové slovo (Evropan s velkým E, proto Proevropan s velkým P, ale komunista s malým K, proto ultrakomunista s malým U).

S malým písmenem se píší:

• příslušníci antropologických skupin: černoch, běloch, rudoch, mulat, indián (pozor, Eskymák se píše s velkým písmenem).
• příslušníci náboženských vyznání a mnišských řádů: katolička, muslim, žid, svědek Jehovův, františkán, karmelitán, hinduista
• členové politických stran, zájmových nebo názorových skupin: lidovci, ekologičtí aktivisté, sociální demokrat, sparťan, slávisté, sokol, orlové, trampové, pravičák, husita, fašisté, skautka, rover, hippie.

S velkým písmenem píšeme:

• oficiální názvy úřadů a institucí: Evropská unie, Evropský parlament, Parlament ČR, Strana zelených, Národní knihovna, Magistrát hlavního města Prahy
• oficiální názvy velvyslanectví, které zní vždy Velvyslanectví + oficiální název státu: Velvyslanectví Polské republiky, Velvyslanectví Spolkové republiky Německo
• oficiální názvy ministerstev: Ministerstvo zahraničí, Ministerstvo vnitra
• oficiální názvy škol a fakult: Střední průmyslová škola Třebíč, Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
• názvy hotelů a restaurací: hotel Modrá hvězda, penzion U Beránků
• oficiální názvy divadel: Mahenovo divadlo, Divadlo Ungelt, Divadlo na Vinohradech, Divadlo v Celetné, Dejvické divadlo

U víceslovných názvů hotelů, restaurací či divadel platí, že pokud název obsahuje předložku + další slova, píše se s velkým písmenem předložka i slovo po ní následující: restaurace Pod Lampou, hotel U Hladového pocestného.

Mnohdy je nutné si dohledat, jak zní oficiální název (např. u nakladatelství, divadel).

S malým písmenem se píší:

• obecné názvy institucí a orgánů: policie, gymnázium
• obecné názvy restaurace, hotel, divadlo, pokud nejsou součástí oficiálního názvu: hotel Bílá lilie, restaurace Pod Kopcem
• neoficiální názvy velvyslanectví: francouzské velvyslanectví, slovenská ambasáda, portugalská ambasáda, španělské velvyslanectví
• obecná označení škol a fakult: teologická fakulta, přírodovědecká fakulta, střední škola, ekonomka, učiliště.

Pozor, některá obecná pojmenování se mohou používat i jako součást oficiálního názvu. Všimněte si následujících rozdílů v použití velkých písmen:

• policie vs. Policie ČR
• armáda vs. Armáda ČR
• ministerstvo financí (zde jde o to, čím se ministerstvo zabývá) vs. Ministerstvo financí (zde jde o oficiální název)
• obecní úřad vs. Obecní úřad Malá Víska
• základní škola vs. Základní škola Kadaň
• filozofická fakulta (jde o druh/zaměření fakulty) vs. Filozofická fakulta Univerzity Palackého (jde o konkrétní fakultu).

S velkým písmenem píšeme:

• názvy (státních) svátků a významných dnů: Vánoce, Velikonoce, Štědrý den, Památka zesnulých, Den dětí, Den české státnosti, Mezinárodní den žen, Den díkůvzdání
• některé další významné dějinné události (pro ty ale jednotné pravidlo neexistuje): Velká francouzská revoluce, Květnová revoluce.

S malým písmenem píšeme:

• názvy období: podzim, advent, velikonoční svátky, masopust, babí léto
• názvy dní: pondělí, neděle, státní svátek, sabat
• názvy měsíců: leden, březen, září, ramadán
• války: napoleonské války, první světová válka, válka růží, stoletá válka
• obrazně pojmenované události a historické skutečnosti: sametová revoluce, pražské jaro (1968), železná opona
• některé další dějinné události: první republika (ČSR), národní obrození, mnichovská dohoda, vestfálský mír.

Pozor, v některých spojeních velké písmeno mění význam. Všimněte si následujících rozdílů v použití velkých písmen:

• nový rok (ve významu celý rok) vs. Nový rok (1. ledna)
• pražské jaro (události na jaře 1968) vs. Pražské jaro (každoročně pořádaný hudební festival).

Velké písmeno píšeme:

• v jednoslovných názvech řek, vodních ploch, pohoří, vrcholů: Amazonka, Krkonoše, Pyreneje, přehrada Slapy, Viktoriino jezero

• v dvouslovných názvech:

  • jen na začátku, pokud jako druhé následuje obecné pojmenování: Čertovo jezero, Novohradské hory, Moravský kras, Labský důl, Lysá hora, Rudé moře, Apeninský poloostrov
  • u obou slov, pokud následuje jméno vlastní: Moravskoslezské Beskydy, Divoká Orlice, Bílé Karpaty, Julské Alpy, Vysoké Tatry

• ve víceslovných pojmenováních:

  • pokud jde o rozšíření existujícího dvouslovného pojmenování: Velké Medvědí jezero.
• v názvech planet, hvězd, souhvězdí a galaxií: Mléčná dráha, Velký vůz, Severní koruna, Polárka, Saturn

• v názvech znamení zvěrokruhu: Kozoroh, Lev, Střelec.

S malým písmenem píšeme:

• přídavné jméno, které není součástí oficiálního názvu: francouzské Alpy (jde o Alpy na území Francie), italské pláže
• obecná pojmenování: jezero, řeka, moře, oceán, hora, ostrov, mys…
• obrazná pojmenování hvězd/planet: jitřenka, večernice, létavice.

Pozor, v některých spojeních velké písmeno mění význam. Všimněte si následujících rozdílů v použití velkých písmen:

• země (půda) vs. Země (planeta)
• slunce (to, co svítí na obloze/počasí) vs. Slunce (hvězda)
• měsíc (kalendářní měsíc/to, co svítí na obloze) vs. Měsíc (ten, který obíhá kolem Země).

S velkým písmenem píšeme:

• názvy států: Francie, Rakousko, Maďarsko, Lotyšsko, Lucembursko, Severní Karolína, Jižní Korea, Saúdská Arábie
• názvy světadílů: Evropa, Jižní Amerika, Severní Amerika, Asie, Austrálie
• názvy oblastí: Podyjí, Podkrkonoší, Orlickoústecko, Českobudějovicko, Šluknovsko, Pošumaví.

S malým písmenem píšeme:

• slovo republika/království/emirát v názvech států: Česká republika, Švédské království, Spolková republika Německo, Spojené arabské emiráty
• názvy světových stran, pokud netvoří součást oficiálního názvu: jižní Evropa, severní Afrika, východní Čechy, na západ od Řecka
• přezdívková pojmenování označující státy: země větrných mlýnů (Nizozemí), země vycházejícího slunce (Japonsko).

S velkým písmenem píšeme:

• názvy obcí (u víceslovných je každé slovo kromě předložky s velkým písmenem): Letohrad, Nové Město na Moravě, Třebechovice pod Orebem, Moravský Krumlov
• názvy ulic (pokud název začíná předložkou, píšeme s velkým písmenem i první slovo po předložce): ulice Panská, Na Výsluní, Ke Starému mlýnu, U Školy
• názvy městských čtvrtí (u víceslovných názvů se píší s velkým písmenem všechna slova): Malá Strana, Černý Most, Horní Heršpice, Nový Lískovec, Slezské Předměstí

• názvy sídlišť:

  • slovo sídliště není součást oficiálního názvu (všechna slova píšeme s velkým písmenem kromě slova sídliště): sídliště Červený Vrch, sídliště Chánov
  • slovo sídliště je součástí názvu (vždy, když za slovem sídliště následuje slovo ve 2. pádu): Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru.

S malým písmenem píšeme:

• výraz alej nebo sad v názvech sadů/alejí (sad Svobody, Riegerovy sady, alej Na Příčnici)
• obecná pojmenování městská část, město a venkov: městská část Praha 13, Ostrava-město, Brno-venkov
• světové strany v názvech správních celků (okresů, městských částí): Brno-střed, Praha-východ, Praha-západ, Bohumín-sever.

S velkým písmenem píšeme:

• názvy významných budov: Staroměstská radnice, Pražský hrad, Sázavský klášter, Prašná brána, Chrám sv. Víta
• názvy hotelů a restaurací: hotel Modrá hvězda, restaurace U Lípy
• názvy domů: dům U Dvou slunců, dům U dvou zlatých medvědů
• oficiální názvy divadel: Mahenovo divadlo, Divadlo Ungelt, Divadlo na Vinohradech, Divadlo v Celetné, Dejvické divadlo
• názvy zastávek MHD: stanice Hlavní nádraží, Radnice Řepy, Domov důchodců, Náměstí Bratří Synků.

S malým písmenem zůstávají:

• obecná pojmenování: dům, restaurace, hotel, chrám…
• názvy kostelů, bazilik a kaplí: chrám sv. Barbory, bazilika sv. Petra, kaple sv. Kříže
• názvy klášterů popisující, kterému řádu klášter patří: františkánský klášter, dominikánský klášter
• výrazy zámek/hrad: hrad Karlštejn, náchodský zámek, zámek Opočno, zámek Litomyšl
• názvy železničních stanic a zastávek meziměstských autobusů: železniční stanice Praha hlavní nádraží; Velké Opatovice, sídliště; Litomyšl, zámek.

Pozor, v některých spojeních velké písmeno mění význam. Všimněte si následujících rozdílů v použití velkých písmen:

• hrad (jakýkoliv hrad) vs. Hrad (Pražský hrad)
• hlavní nádraží (železniční stanice) vs. Hlavní nádraží (zastávka MHD)
• náměstí Bratří Synků (název náměstí) vs. Náměstí Bratří Synků (zastávka MHD).

Podstatné jména jsou ohebný slovní druh. Podstatná jména označují mimo jiné názvy osob, zvířat, rostlin, věcí, vlastností, dějů, činností, pocitů, vědních oborů a školních předmětů.

Příklady podstatných jmen: pes, Jana, strom, krabice, láska, Antarktida, matematika, mouka, radost, plavání.

Mluvnické kategorie podstatných jmen:

• pád (1. až 7.)
  
• číslo (jednotné, množné)
• rod (mužský, ženský, střední)
• vzor

Podstatná jména označují názvy:

• osob: máma, popelář, Sněhurka
• zvířat: pes, krokodýl, králík
• rostlin: fialka, lípa
• věcí: sešit, bota, omáčka
• činností: posilování, psaní
• vlastností: hrdost, chlad, pružnost
• dějů: tání, kvašení
• vztahů a pocitů: láska, blízkost, smutek
• vědních oborů a školních předmětů: zeměpis, cizí jazyk, medicína

Jak je poznat: Můžeme si u nich říct TEN, TA, TO (ten pes, ta bota, to psaní).

V češtině rozlišujeme u podstatných jmen tři různé rody: rod mužský, rod ženský a rod střední. Mužský rod se dělí na životný a neživotný.

Rod podstatného jména zjistíme pomocí ukazovacích zájmen TEN, TA, TO (ten pes – rod mužský, ta žena – rod ženský, to dítě – rod střední).

Životnost podstatných jmen rodu mužského zjistíme, řekneme-li si jméno v 1. a 4. pádě:

• Pokud se tvar změní, je životný (ten sněhulák, vidím sněhuláka – životné).
• Pokud se tvar nezmění, je neživotný (ten hrad, vidím hrad – neživotné).

Pozor: Gramatická životnost se nemusí vždy shodovat s životností přirozenou. Například sněhulák, kostlivec, nebožtík a strašák jsou rodu životného, i když nežijí. Naopak strom a keř jsou rodu neživotného, i když jsou živé. Některá zákeřná slova navíc mohou mezi životností a neživotností kolísat (např. ledoborec, slaneček, koníček, ukazatel).

Podstatná jména v čísle jednotném označují jednu osobu, zvíře či věc. Podstatná jména v čísle množném označují více osob, zvířat či věcí. Množné číslo se v některých případech používá i k označení jednotlivé osoby (vykání, onikání, královský plurál, autorský plurál).

Většina podstatných jmen může vytvářet tvary jednotného i množného čísla, nazýváme je počitatelná. Nepočitatelná jména oba tvary tvořit nemohou, nebo pouze omezeně.

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle. Tvary množného čísla zde o množství nic nevypovídají, množství nám sděluje pouze číslovka (jedny, dvoje atd.).

Jména látková označují hmotu nebo látku, která se jeví jako nerozčleněný celek. Tvary jednotného čísla označují látku bez ohledu na její množství (litr, hrnek, gram atd.). Příklady: písek, mouka, pivo, zlato.

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatná jména hromadná mají pouze tvary jednotného čísla, ale označují více věcí stejného druhu. Lze je počítat jen jako celky nebo pomocí číslovek „málo/hodně/trochu“ (dvojí cukroví, málo listí, rostlinstvo, žactvo, křoví).

V češtině rozlišujeme 7 pádů:

Při určování pádu se ptáme celou pádovou otázkou. To je důležité především u rozlišování 1. a 4. pádu, které mají část pádové otázky stejnou (co?).

Vzor je podstatné jméno určené jako ukázka pro skloňování dalších podstatných jmen stejného typu. V češtině máme následující hlavní vzory:

• mužský rod
  • životný: pán, muž, soudce, předseda
  • neživotný: hrad, stroj
• ženský rod: žena, růže, píseň, kost
• střední rod: město, moře, kuře, stavení

Tyto vzory jsou pouze základní pomůckou. U některých z nich existují podvzory, některá slova se skloňují nepravidelně či jsou nesklonná.

Jak poznáme, který vzor použít?

1. Určíme rod podstatného jména.
2. Podíváme se, zda jméno končí na souhlásku/samohlásku.
3. Pokud končí např. na souhlásku, vybíráme ze vzorů, které končí také na souhlásku.
4. Řekneme si jméno ve 2. pádě. Podle něj pak vybereme vzor, jehož 2. pád končí stejně.

Podstatná jména mužského rodu se dělí na životná a neživotná. Při určování vzoru nejdříve určíme životnost, viz téma Podstatná jména: rody. Jakmile víme životnost, vystačíme k určení vzoru většinou s prvním a druhým pádem.

Znalost vzoru využijeme například při určování koncovek.

Vzory slov životných

Vzor pán: pán bez pánA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -A (např. peS bez psA).

Vzor muž: muž bez mužE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E (např. učiteL bez učitelE).

Vzor soudce: soudce bez soudcE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. výrobcE bez výrobcE).

Vzor předseda: předseda bez předsedY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě -Y (např. fotbalista bez fotbalisty).

Vzory slov neživotných

Vzor hrad: hrad bez hradU (případně pomocný vzor les bez lesa) – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -U nebo -A (např. důM bez domU nebo skleP bez sklepA).

Vzor stroj: stroj bez strojE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E (např. cíL bez cílE).

Vzory rodu ženského jsou žena, růže, píseň, kost. Končí-li jméno na souhlásku, řídíme se vzory: píseň, kost, pokud na samohlásku – vzory: žena, růže. Žena je vzor tvrdý, naopak ostatní (růže, píseň a kost) řadíme mezi vzory měkké (viz též téma Koncovky podstatných jmen: ženský rod).

Vzor žena: žena bez ženY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě -Y (např. učitelkA bez učitelkY).

Vzor růže: růže bez růžE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. konvicE bez konvicE).

Vzor píseň: píseň bez písnĚ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E/Ě (např. třešeŇ bez třešnĚ).

Vzor kost: kost bez kosti – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -I (např. radosT bez radosTI).

Vzory rodu středního jsou město, moře, kuře, stavení. K určení vzoru slouží 2. pád podstatného jména.

Vzor město: město bez městA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku O a pokud je ve 2. pádě -A (např. těstO bez těstA).

Vzor moře: moře bez mořE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. vejcE bez vejcE).

Vzor kuře: kuře bez kuřETE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -ETE (např. kotĚ bez kotĚTE).

Vzor stavení: stavení bez stavenÍ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku Í a pokud je ve 2. pádě -Í (např. křovÍ bez křovÍ).

Pozor na podobnost vzorů moře a kuře, oba jsou zakončeny na písmeno -e, navzájem je do sebe můžeme odlišit pomocí 2. pádu, kdy moře má koncovku stejnou jako v 1. pádu, zatímco vzor kuře je v kmenu rozšířen o písmeno T (kuře bez kuřeTe).

Dále si můžeme pomoci „neučebnicovou“ pomůckou. Zkusme si říci 1. pád slova v množném čísle. Zde si spíše všimneme, zda rozšíření kmene o -at- probíhá, či ne. Příklad: jedno vejce, dvě vejce – vzor bude tedy moře.

Pozor na podstatné jméno dítě, které skloňujeme podle vzoru kuře pouze v jednotném čísle, v množném čísle je toto slovo rodu ženského.

Při skloňování podstatných jmen pomohou vzory:

1. vzory pro rod mužský: pán, muž, hrad, stroj, předseda, soudce,
2. vzory pro rod ženský: žena, růže, píseň, kost,
3. vzory pro rod střední: město, moře, kuře, stavení.

Někdy to ale není tak jednoduché.

Podstatná jména končící na -us, -um a -ismus

• Odtrhneme -us nebo -um a skloňujeme buď podle vzoru pán, nebo podle vzoru hrad/les.

  • dinosaurus bez dinosaura (pán), génius bez génia (pán), rytmus bez rytmu (hrad), komunismus bez komunismu (hrad), muzeum bez muzea (les), linoleum bez linolea (les).

• U některých slov se -us neodtrhává.

  • citrus bez citrusu (hrad), rébus bez rébusu (hrad), cirkus bez cirkusu (hrad).

• Některá slova mají tzv. dvojí skloňování, správně je tvar s -us i bez něj.

  • globus bez globusu/globu, virus bez virusu/viru, sinus bez sinusu/sinu.

Skloňování slov oči, uši, ruce, nohy, ramena, kolena

• Pokud označují části lidského/zvířecího těla:

  • používáme v množném čísla tvary oči, uši (psí oči, králičí uši),
  • v 7. pádě množného čísla používáme ve slovech oči, uši, ruce, nohy a jejich zdrobnělinách zakončení -ma: s očima, ušima, rukama, ručičkama, nohama (pozor, ale s koleny a rameny).

• Pokud označují části věcí, které se pouze podobají rukám, nohám, uším, očím, ramenům a kolenům:

  • používáme v množném čísle tvary oka, ucha (oka na punčoše, mastná oka v polévce, ucha od hrnce),
  • v 7. pádě množného čísla používáme ve slovech ruce, nohy a jejich zdrobnělinách zakončení -mi: s hodinovými ručičkami, stůl se čtyřmi nohami.

Podstatná jména mužského rodu v 6. pádě množného čísla

• U podstatných jmen zakončených na -k(a), -h(a), -ch(a) je spisovné zakončení -ích (-ách je pouze hovorové):

  • bok – v bocích (ne v bokách), břeh – na březích (ne na břehách), dluh – v dluzích (ne v dluhách), rybník – v rybnících (ne v rybníkách), monarcha – o monarších (ne o monarchách), hromadné prostředky – v hromadných prostředcích (ne prostředkách), kolega – o kolezích (ne o kolegách).

• Zakončení -ách je rovnocené zakončení -ích ve zdrobnělinách:

  • rybníček – o rybníčcích i rybníčkách, balíček – v balíčcích i balíčkách.

Přídavná jména jsou ohebný slovní druh. Označují vlastnosti podstatných jmen a vztahy vlastnictví.

Příklady přídavných jmen: starý, pěkný, dlouhá, Petrův, bobří, odvážná, chorvatský.

Přídavná jména dělíme tvrdá, měkká a přivlastňovací (viz druhy přídavných jmen).

U přídavných jmen dále rozlišujeme tři stupně:

1. základní míra vlastnosti (levný)
2. vyšší nebo nižší míra vlastnosti (levnější)
3. nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejlevnější)

Přídavná jména označují:

• vlastnosti podstatných jmen: velký, písčitý, bílé
• vztahy vlastnictví: otcův, kocourova, Krakonošovo

Jak je poznat: Ptáme se na ně JAKÝ?, KTERÝ?, ČÍ?

• Jaký máš hlad? Velký.
• Ze které ruky chceš? Z pravé.
• Čí je ta bota? Petrova.

Přídavná jména rozlišujeme na měkká, tvrdá a přivlastňovací. Rozlišování měkkých a tvrdých přivlastňovacích jmen je důležité například pro správné psaní koncovek.

Měkká přídavná jména – poznáme je především tak, že při změně rodu se tvar přídavného jména nezmění (tzn. v mužském, ženském i středním rodě bude tvar přídavného jména úplně stejný): cizí muž, cizí žena, cizí dítě – stejně jako jarní: jarní déšť, jarní zelenina, jarní sluníčko.

Tvrdá přídavná jména – jsou často zakončena na „y“, ale ne vždy! Skloňují se podle vzoru mladý, který je označován jako tzv. tvrdý vzor. Vždy je spolehlivě poznáme tak, že mění svůj tvar podle rodů: milý chlapec, milá dívka, milé dítě - stejně jako mladý: mladý muž, mladá žena, mladé dítě.

Přivlastňovací přídavná jména někomu něco přivlastňují. Příklady: Petrův, tátovo, učitelův.

U přídavných jmen rozlišujeme 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladý, červený, velký),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mladší, červenější, větší),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmladší, nejčervenější, největší).

Co se týče pravopisu, dáváme si pozor zejména na rozdíl kdy psát -š- a kdy -č-. Ve 2. stupni to vypadá takto:

• Písmeno -š- píšeme ve většině případů, 2. stupeň je totiž nejčastěji tvořen příponami -ejší, -ější nebo -ší (veselejší, červenější, hrubší).

• Písmeno -č- píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kriteria:

  • mají právě 2 slabiky,
  • v základním tvaru jejich základ končí na -k-.
    • Př: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Pro 3.stupeň platí stejný pravopis jako pro 2. stupeň, přidáváme pouze předponu nej- (tenký – tenčí – nejtenčí, veselý – veselejší – nejveselejší).

Pro psaní koncovek je důležité rozlišení měkkých a tvrdých přídavných jmen, viz téma druhy přídavných jmen.

U měkkých přídavných jmen (vzor jarní), píšeme vždy měkké I. U tvrdých přídavných jmen (vzor mladý) píšeme tvrdé Y, nikoliv však ve všech tvarech! V 1. pádě množného čísla rodu mužského životného píšeme -Í (malí chlapci jako mladí chlapci).

Příklady, ve kterých se chybuje:

• marniví manekýni – tvrdé přídavné jméno (marnivý, marnivá, marnivé), ale jedná se o množné číslo - mladí manekýni,
• sivý holoubek – tvrdé přídavné jméno (sivý, sivá, sivé) – mladý holoubek,
• vepřový bůček – tvrdé přídavné jméno (vepřový, vepřová, vepřové) – mladý bůček,
• lesklí slepýši – tvrdé přídavné jméno (lesklý, lesklá, lesklé), ale množné číslo – mladí slepýši,
• jedlými pokrmy – tvrdé přídavné jméno (jedlý, jedlá, jedlé) – mladými pokrmy,
• urostlí chlapci – tvrdé přídavné jméno (urostlý, urostlá, urostlé), ale množné číslo – mladí chlapci.

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

1. Skupina souhlásek se zachovává, končí-li základové slovo na:
   • ž + -ský/-ští → pařížský, pařížští,
   • š + -ský/-ští → krkonošský, krkonošští,
   • č + -ský/-ští → haličský, haličští,
   • z + -ský/-ští → francouzský, francouzští.
2. Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí-li slovní základ na:
   • h se mění na ž + -ský/-ští → Praha, pražský, pražští,
   • ch se mění na š + -ský/-ští → černoch, černošský, černošští.
3. Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí-li základové slovo na:
   • s + -ský/-ští = -ský/-ští → Rus, ruský, ruští,
   • c + -ský/-ští = -cký/-čtí → Olomouc, olomoucký, olomoučtí,
   • k + -ský/-ští = -cký/-čtí → otrok, otrocký, otročtí.
4. Pokud slovo vznikne ze slova končícího na -berg/-berk, -burg/-burk nebo -inky, pak koncové -g/-k odpadá:
   • Norimberk→ norimberský, Hamburg→ hamburský, Helsinky→ helsinský.

Zájmena jsou ohebný slovní druh. Ve větě obvykle zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně je blíže určují.

Příklady zájmen: já, my, ona, náš, jejich, jaký, někdo, žádný, se, jenž.

Mluvnické kategorie zájmen: pád, číslo, rod, druh, vzor (ne všechna zájmena mají všechny kategorie).

Zájmena osobní zastupují jména osob/zvířat (např. já, on, vy) nebo názvy věcí (např. ono). Pozor, patří sem i zvratné se/si (např. smál se). Příklady: já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, se.

Zájmena přivlastňovací určují, že někomu něco patří (např. MŮJ pes, JEHO taška). Příklady: můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj.

Zájmena ukazovací slouží k označení něčeho nebo ukázání na něco (např. TOHLE auto, TA židle). Příklady: ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám.

Zájmena tázací se používají v otázkách pro zjištění nějaké informace (např. KDO to byl? CO chtěl?). Příklady: kdo, co, který, jaký, čí.

Zájmena vztažná připojují vedlejší věty a jsou stejná jako zájmena tázací, navíc zahrnují JENŽ (např. Nevěděl, CO chce). Příklady: kdo, co, který, jaký, čí, jenž.

Zájmena neurčitá vyjadřují neurčitost osoby, věci nebo vztahu. Vznikají přidáním přípon a předpon k zájmenům tázacím (např. To mohl udělat KDOKOLI. Mumlal COSI pod vousy.). Příklady: někdo, leckdo, ledakdo, málokdo, kdosi, kdokoli, každý všechen… (Místo „kdo“ v uvedených zájmenech se může objevit kterékoli z tázacích zájmen. Vzniknou pak tedy složeniny jako: kterýkoli, ledaco, čísi…).

Zájmena záporná vyjadřují, že daná osoba, věc, zvíře nebo děj neexistuje (např. NIKDO nepřišel. NIC neviděl.). Příklady: nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný.

Skloňování zájmen týž, tentýž

Jak na to, abychom se tvary neučili nazpaměť?

• Tvary zájmen týž, tentýž se skloňují podle vzoru mladý: téhož jako mladého (tého + ž), s týmiž jako mladými (tými + ž), téže jako mladé atd.
• V některých pádech jsou také tvary složené ze zájmen ten a týž.

Přehled všech tvarů

Tvary zájmena týž, tentýž v jednotném čísle

Tvary zájmena týž, tentýž v množném čísle

Zájmeno jenž

Jak na to, abychom se tvary neučili nazpaměť?

Tvary zájmena jenž, jež, jež se skládají z vyskloňovaných tvarů zájmen on, ona, ono + -ž, které připojíme na konec slova. Jak to funguje, uvidíte v tabulce:

Tímto způsobem si odvodíme tvary pro jednotné i množné číslo, pro mužský životný, neživotný, ženský i střední rod. Tvary 1. pádu si ale musíme pamatovat.

Přehled všech tvarů

Tvary zájmena jenž, jež, jež v jednotném čísle

Tvary zájmena jenž, jež, jež v množném čísle

Jehož vs. něhož: kdy použijeme tvar začínající na j- a kdy tvar začínají na n-?

• Bez předložky používáme vždy tvary začínající na j-.
• Pokud předchází předložka, používíme tvary začínající na n-.
  • Kamarád, jehož rodiče mi pomohli. vs. Kamarád, bez něhož bych to nezvládl.
  • Barvy, jimiž si pomalovali tváře, nešly smýt. vs. Odstíny zelené barvy, s nimiž se setkáte v přírodě nejčastěji.
  • Žena, již přivedli policisté k výslechu, se přiznala. vs. Žena, na niž byla uvalena vazba, se přiznala.

Jak poznáme, který tvar zájmena použít?

• Pokud si nejsme jisti, ve kterém pádu zájmeno jenž, jež, jež použít, zeptáme se pádovou otázkou:
  • Kamarád, jehož rodiče mi pomohli. Zeptáme se: Čí kamarád? Jeho. (A pak už přidáme jenom -ž.)
  • Žena, již přivedli policisté k výslechu, se přiznala. Zeptáme se: Koho přivedli policisté k výslechu? Ji. (A pak už přidáme jenom -ž.)
  • Pes, k němuž se blížil páníček, vesele poštěkával. Zeptáme se: Ke komu se blížil páníček? K němu. (A pak už přidáme jenom -ž.)

Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

K této pomůcce máme připraveno i zajímavé video:

Číslovky jsou ohebný slovní druh, kterým se vyjadřuje počet, pořadí, násobenost, díl celku.

Číslovky rozlišujeme na určité, které lze zapsat číslicemi (pět, třikrát, osminásobný), a neurčité, které číslicemi zapsat nelze (málo, několikrát).

Dále dělíme číslovky na: základní, řadové, druhové a násobné.

Číslovky označují počet, pořadí, počet druhů a násobky.

Ptáme se na ně:

• KOLIK? (pět)
• KOLIKRÁT? (dvakrát)
• KOLIKÁTÝ? (třetí)
• KOLIKERY? (sedmery)
• KOLIKANÁSOBNÝ? (dvojnásobný)

Pozor, číslovky mohou být i neurčité (mnoho, několik, málo, párkrát).

Číslovka základní odpovídá na otázku KOLIK?

Číslovka řadová odpovídá na otázku KOLIKÁTÝ?

Číslovka druhová odpovídá na otázky KOLIKERY? KOLIKERÝ?

Číslovka násobná odpovídá na otázky KOLIKRÁT? KOLIKANÁSOBNÝ?

Číslovky dále rozlišujeme na určité (označují přesný počet) a neurčité (označují počet jen obecně).

Příklady:

Číslovka jeden, jedna, jedno

• Skloňují se jako ten, ta, to.
• Př. jeden bez jednoho jako ten bez toho

Číslovky dva, oba
Mají zvláštní skloňování, viz tabulka:

Číslovky tři, čtyři
Skloňují se podle vzoru kost (s několika výjimkami), viz tabulka:

Číslovky pět až devadesát devět
Mají jen dva tvary: v 1. a 4. pádě jsou bez koncovky (pět, šest), v ostatních pádech mají koncovku -i (bez sedmi, o devíti, s padesáti pěti).

Číslovky, sto, tisíc, milion, miliarda

• Sto se skloňuje podle město: sto bez sta jako město bez města.
• Tisíc se skloňuje podle stroj: tisíc bez tisíce jako stroj bez stroje.
• Milion se skloňuje podle hrad: milion bez milionu jako hrad bez hradu.
• Miliarda se skloňuje podle žena: miliarda bez miliardy jako žena bez ženy.

Číslovky složené
Pokud jsou číslovky složené, skloňují se:

1. všechny členy: bez dvou tisíc sedmi set padesáti osmi pracovníků
2. jen poslední člen (resp. desítky a jednotky): * bez dva tisíce sedm set padesáti osmi pracovníků*

Číslovky řadové, druhové a násobné

• Skloňují se podle vzorů mladý/jarní: ke druhému (jako mladému), se třetím (jako jarním).

Číslovky základní, řadové a násobné

• Základní číslovky (kolik?) se píší zvlášť, pouze pokud mají převrácený slovosled, píší se dohromady: dvacet jedna, tři sta padesát šest, ale jednadvacet, šestapadesát.
• Za řadovými číslovkami (kolikátý?) píšeme tečku: 5. kapitola, o 8. hodině, skončil 11. (nikdy nezapisujeme 5tá kapitola, o 8‑mé hodině, skončil 11‑tý nebo 11tý apod.).
• U číslovek násobných (kolikrát? kolikanásobný?) píšeme × bez mezery: 3×, 12krát, 5násobný.

Grafické členění čísel

• Pokud má číslo víc než 3 místa nalevo či napravo od desetinné čárky, členíme jej po 3 číslicích: 10 000 lidí, 3 500 let, 5 789 000 Kč, 5 600,6 km, 7,235 78 kg.
• Pokud se jedná o peněžní částku, je možné tisíce oddělit místo mezery tečkou: 578.000 Kč, 8.000.000 €, 4.567,50 Kč.
• Čtyřciferná čísla můžeme psát mez mezery: 6000 km, 2500 m, 9999 aktivistů.
• Letopočty píšeme bez mezery: 2020, 1969, 1945, 1620.

Psaní mezer

Mezeru píšeme:

• mezi číslem a jednotkami či počítanými předměty/bytostmi: 100 km, 4 kg, 5 let, 15 kJ, 13 členů
• mezi číslem a %, ‰, °C: 12 %, 3 ‰, 25 °C (pozor, jiné je 25°)
• v zápise matematických příkladů: 5 + 2 = 7; 20 : 5 = 4; 3 × 5 = 15; 8 − 6 = 2
• v zápise měřítka nebo poměru: v poměru 2 : 1, měřítko 1 : 100 000
• v zápise rozměrů: místnost o rozměrech 4 × 3 × 2,7 m, plocha o rozměrech 5 × 12 cm

Bez mezery píšeme:

• zlomky: 1/4 litru, 2/5 pizzy
• desetinná čísla: 0,5; 5,25; 0,125; 9,567 32
• znaménka + nebo − vyjadřující kladnou/zápornou hodnotu čísla: +5 °C, −15 °C
• skóre: ČR porazila Rusko 2:0. Federer porazil Čiliče 3:2 na sety.

Výrazy složené z číslic a slov

• Pokud číslovku čteme jako přídavné jméno, nepíšeme mezi číslovkou a dalším znakem (%, jednotky atd.) mezeru. Srovnej:
  • stoupání 12 % = stoupání dvanáct procent vs. 12% stoupání = dvanáctiprocentní stoupání
  • 5 kg mouky = pět kilogramů mouky vs. 5kg pytel mouky = pětikilový pytel mouky
  • 12 m provazu = dvanáct metrů provazu vs. 12m provaz = dvanáctimetrový provaz

• Pokud je slovo složené z číslice a podstatného/přídavného jména či příslovce, neoddělujeme číslici mezerou: 3dveřové auto, 2sedačková lanovka, 40denní půst, 90letý stařík, 8násobek.

• Pozor, všechny tyto jednoslovné výrazy píšeme bez mezer, bez spojovníku a nevpisujeme do nich koncové ‑ti/‑mi/-tý (5tiletý, 8-midenní)

Zápis data a období

Datum lze zapsat třemi způsoby:

1. 3. 5. 2005: po tečce píšeme vždy mezeru (4. 12. 1956, 23. 6. 1346, 17. 11. 1989).
2. 03.05.2005: pokud doplňujeme jednociferné číslice nulou, píšeme za číslicemi tečky, ale den, měsíc a rok od sebe neoddělujeme mezerami. Tento formát se používá zejména v obchodní korespondenci (01.06.2001, 07.11.2010, 25.04.1998, 31.12.2020).
3. 2005-05-03: číslice značící rok, měsíc a den (v tomto pořadí) oddělujeme spojovníkem bez mezer (1956-12-04, 1346-06-23, 1989-11-17).

Údaje značící časové rozmezí/období zapisujeme pomocí pomlčky:

1. bez mezer: pokud je pomlčka mezi jednoslovnými výrazy (8–17 hod., květen–září, 20.–40. léta 20. století, 11.–19. února, 16.–31. 1. 2017).
2. oddělené mezerami z obou stran: pokud je pomlčka mezi víceslovnými výrazy (1. července – 31. srpna 2020, 11. 2. – 19. 4. 2019, 1. 9. 1990 – 30. 6. 1991, 80. léta 19. století – 20. léta 20. století, červen 2019 – leden 2020).

Římské číslice

• V čísle složeném z více číslic jednotlivé číslice neoddělujeme mezerou: XCIX, MMXX, MDCLXVI.
• Pokud jde o číslovku řadovou, píšeme za ní tečku: Karel IV., třída VIII. A.

Slovesa jsou ohebný slovní druh, který vyjadřuje činnost, stav, děj nebo změnu stavu. Sloveso je ve většině případů ve větě přísudkem. Slovesa lze časovat.

Příklady sloves: běžet, myslet, dělat, skákat, koupit, vyhodit, rozhodnout.

Mluvnické kategorie sloves

• osoba (první, druhá, třetí)
• číslo (jednotné, množné)
• způsob (oznamovací, podmiňovací, rozkazovací)
• čas (minulý, přítomný, budoucí)
• rod (činný, trpný)
• vid (dokonavý, nedokonavý)
• třída a vzor

Slovesa vyjadřují:

• činnosti: pracuje, prodávat, jedl
• stavy: sedí, věděl, byli
• děje: mrzne, pršelo, usíná.

Jak je poznat:

• Pokud jsou ve tvaru určitém (tj. vyjadřují určitou osobu), ptáme se na ně CO KDO DĚLÁ?: Pes skáče. → Co dělá pes? Skáče.
• Pokud jsou v infinitivu (tj. nevyjadřují určitou osobu), jsou zakončené na -t: sedět, stát, ležet.

Liší se podle toho, kdo (co) je ve větě podmětem. Lze ji určit pouze u sloves v určitém tvaru, ne u infinitivu.

• První osoba – já, my.
• Druhá osoba – ty, vy.
• Třetí osoba – on, ona, ono, oni, ony, ona.

Rod činný

• Vyjadřuje skutečnost, že činnost provádí aktivně podmět.
• Maruška si hraje.

Rod trpný

• Vyjadřuje skutečnost, že se podmět do činnosti aktivně nezapojuje, ale je jí pouze zasažen (Dům byl postaven. – nepostavil se sám).
• Může být vyjádřen:
  • (vyčasovaným) slovesem být + příčestím trpným: je dosazen, byla odměněna, hrad bude dobyt, byli jsme pochváleni
  • slovesem se zvratným „se“: Ztracený klíč se už našel. Domácí koláče se dobře prodávaly. Na státní svátek se vyvěsily vlajky.

Minulý čas vyjadřuje děje, které se odehrály v minulosti (např. Zavřel okno.).

Přítomný čas vyjadřuje děj, který probíhá teď (např. Zavírá okno.).

Budoucí čas vyjadřuje děj, který teprve bude probíhat. (Za chvíli zavře okno.).

Vzory I. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -e)

Vzor nese: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice tvrdá nebo obojetná souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem NESL (např. roste → rosTL).

Vzor bere: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice tvrdá nebo obojetná souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem BRAL (např. hraje → hrÁL).

Vzor peče: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem PEKL (např. obleče → obléKL).

Vzor maže: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem MAZAL (např. píše → psAL).

Vzor umře: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem UMŘEL (např. otevře → otevřEL).

Vzory II. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -ne)

Vzor tiskne: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem TISKL (např. lekne se → leKL se).

Vzor mine: sloveso podle něj časujeme, když má v přítomném čase před -ne samohlásku (např. kyne) či písmena R nebo L (např. hrne) a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem MINUL (např. plyne → plyNUL).

Vzor začne: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem ZAČAL (např. vezme → vzAL).

Vzory III. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -je)

Vzor kryje: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem KRYL (např. pije → pIL).

Vzor kupuje: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem KUPOVAL (např. pohybuje se → pohybOVAL se).

Vzory IV. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -í)

Vzor prosí: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem PROSIL (např. topí → topIL).

Vzor trpí: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem TRPĚL a v rozkazovacím způsobu s tvarem TRP! (např. leží → ležEL → LEŽ!).

Vzor sází: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem SÁZEL a v rozkazovacím způsobu s tvarem SÁZEJ! (např. zkouší → zkoušEL → zkoušEJ).

Vzory V. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -á)

Vzor dělá je jediným vzorem 5. slovesné třídy.

Narozdíl třeba od angličtiny či jiných jazyků čeština nemá průběhové časy, zato má slovesný vid, který právě dokáže vyjádřit průběhovost nebo jednorázovost děje. Slovesný vid je buď dokonavý, nebo nedokonavý.

Dokonavý vid vyjadřuje ukončený nebo jednorázový děj. Slovesa dokonavá mají pouze tvary vyjadřující minulý nebo budoucí čas (př. napsal, napíše). Čas přítomný vyjádřit nemohou. Pomůcka: V budoucím čase nelze tvořit tvary pomocí „budu“.

• Př. Upeče buchty. Nelze: Bude upéct buchty.

Nedokonavý vid vyjadřuje neukončený nebo probíhající děj. Slovesa nedokonavá mají tvary vyjadřující minulý, přítomný i budoucí čas (př. seděl, sedí, bude sedět). Budoucí čas se tvoří za pomocí tvarů slovesa být a infinitivu konkrétního plnovýznamového slovesa.

• Př. Strom se zelená. – Strom se bude zelenat.

Něktará slovesa tvoří tzv. vidové dvojice:

• chytit (dokonavý) vs. chytat (nedokonavý)
• koupit (dokonavý) vs. kupovat (nedokonavý)
• rozhodnout (dokonavý) vs. rozhodovat (nedokonavý)
• sednout (dokonavý) vs. sedět (nedokonavý)
• splatit (dokonavý) vs. splácet (nedokonavý)
• dát (dokonavý) vs. dávat (nedokonavý)
• pomoct (dokonavý) vs. pomáhat (nedokonavý)

Některá slovesa jsou tzv. obouvidová, což znamená, že svým tvarem vyjadřují oba vidy.

• Př. absolvovat, věnovat, obětovat, aplikovat, akceptovat, svatořečit

Způsob oznamovací vyjadřuje reálný děj, tj. děj, který se opravdu odehrával, odehrává nebo bude odehrávat.

• Seděla v kavárně a pila kávu.
• Právě sedí v kavárně a pije kávu.
• Zítra půjde do kavárny a dá si tam kávu.

Způsob podmiňovací vyjadřuje děj, který by se mohl (za určitých podmínek) uskutečnit. Často ho využíváme k vyjádření přání nebo zdvořilých žádostí.

• Kdyby měla čas, seděla by často v kavárně a popíjela by tam kávu.
• Chtěla bych jet na dovolenou do Venezuely.
• Mohl bys mi prosím podat sůl?

Způsob rozkazovací vyjadřuje rozkaz, pokyn nebo zákaz. Používá se v 1. osobě čísla množného a 2. osobě čísla jednotného i množného.

• Nechoď do kavárny a nekupuj si kávu.
• Pojďme do kina.
• Poslouchejte mě!

V češtině rozlišujeme slovesné tvary určité a neurčité.

Určité slovesné tvary jsou takové, které vyjadřují určitou osobu (např. dělám vyjadřuje 1. osobu). Další příklady: chtěli jsme, bydlí, budou odpovídat, koukali bychom, běž.

Neurčité slovesné tvary jsou takové, které osobu samy nevyjadřují. Řadíme mezi ně:

1. Infinitiv
   • Je základním tvarem slovesa.
   • Končí na -t: pracovat, běhat, zpívat.
2. Příčestí minulé (činné)
   • Tvoří součást tvaru slovesa v minulém čase.
   • Končí na -l, -la, -lo, -li, -ly, -la: plaval, plavala, plavalo, plavali, plavaly, plavala.
3. Příčestí trpné
   • Tvoří součást tvaru slovesa v trpném rodě.
   • Končí na -n, -na, -no, -ni, -ny, -na nebo -t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta: nesen, nesena, neseno, dobyti, dobyty, dobyta.
4. Přechodníky
   • Knižní tvary sloves, které se dnes již nevyužívají: nesouc, držíc, udělavši.
   • Viz samostatné téma Přechodníky.

Přechodník je tvar slovesa vyjadřující současně probíhající nebo navazující děje. V současné češtině se přechodníky běžně nevyužívají. Mají dnes archaický charakter a jejich využití je především v odborném a uměleckém psaném projevu.

Příklady:

• Vyrůstajíc u hospodáře, zakoušela mnohá příkoří.
• Nesa těžké tašky, pobrukoval si.
• Kuchaři vaříce polední menu na sebe hlasitě pokřikovali.

Tvoření přechodníku přítomného

Tvoří se od sloves nedokonavých (lze u nich vytvořit tvar budoucího času s „budu“). Jak postupovat:

1. Vytvoříme tvar slovesa ve 3. osobě množ. čísla v přítomném čase (př. nést → oni nesou, létat → oni létají).
2. Od tohoto tvaru odtrhneme koncovku -ou/-í.
3. K získané části slova přidáme koncovky přechodníku:

Tvoření přechodníku minulého

Tvoří se od sloves dokonavých (nelze u nich vytvořit přítomný čas, jen čas minulý/budoucí). Jak postupovat:

1. Vytvoříme tvar slovesa ve 3. osobě množ. čísla v minulém čase (př. přinést → oni přinesli, zanechat → oni zanechali).
2. Od tohoto tvaru odtrhneme koncovku -li.
3. K získané části slova přidáme koncovky přechodníku:

Příslovce jsou neohebný slovní druh, který vyjadřuje bližší okolnosti dějů a míru vlastností. Ve větách má nejčastěji funkci příslovečného určení.

Příklady příslovcí: brzy, rychle, nahoru, velmi, francouzsky, dopoledne, mdlo, krátce.

Rozlišujeme několik druhů příslovcí: místa, času, způsobu, příčiny a míry.

Příslovce odvozená od přídavných jmen můžeme stupňovat:

1. základní stupeň (krásně)
2. vyšší nebo nižší míra vlastnosti (krásněji)
3. nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejkrásněji)

Příslovce místa odpovídá na otázky KDE? KAM? ODKUD?

• příklady: nahoře, tady, vpravo

Příslovce času odpovídá na otázky KDY? ODKDY? DOKDY?

• příklady: ráno, dopoledne, teď

Příslovce způsobu odpovídá na otázku JAK?

• příklady: špatně, dobře, pomalu

Příslovce příčiny odpovídá na otázku PROČ?

• příklady: proto, úmyslně

Příslovce míry odpovídá na otázky DO JAKÉ MÍRY? JAK MOC?

• příklady: velmi, málo, hodně, zcela, úplně

U některých příslovcí rozlišujeme (podobně jako u přídavných jmen) 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladě, červeně, krásně),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mlaději, červeněji, krásněji),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmlaději, nejčerveněji, nejkrásněji).

Nejčastěji užívaná příslovce tvoří 2. a 3. stupeň nepravidelně, viz příklady:

• dobře – lépe – nejlépe,
• špatně – hůř/hůře – nejhůř/nejhůře,
• málo – méně – nejméně,
• hodně – víc/více – nejvíc/nejvíce,
• těžko/těžce – tíž/tíže – nejtíž/nejtíže,
• snadno – snáz/snáze/snadněji – nejsnáz/nejsnáze/nejsnadněji, atd.

V ostatních případech tvoříme 2. stupeň pomocí přípony -eji/-ěji (hladčeji, krásněji, pomaleji) a 3. stupeň tvoříme pouze přidáním předpony nej- před tvar 2. stupně (nejhladčeji, nejkrásněji, nejpomaleji).

Předložky jsou neohebný, neplnovýznamový slovní druh.

Předložky vlastní (původní, primární) jsou pouze předložkami.

• příklady: s, z, k, u, na, do, pod, nad, při

Předložky nevlastní (nepůvodní, sekundární) vznikly z jiných slovních druhů a ustálených frází. Mohou být i jiným slovním druhem.

• příklady: kvůli, navzdory, skrz, kromě, mimo, kolem

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

• vstal z postele,
• jak z toho ven,
• vyšel z budovy,
• vystoupil z autobusu,
• uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

• matka s dítětem,
• sudy s vínem,
• koláč s ořechy,
• pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Spojky jsou neohebný, neplnovýznamový slovní druh, který spojuje větné členy nebo věty.

Spojka souřadicí spojují dva větné členy nebo dvě věty v poměru souřadném. Příklady souřadicích poměrů a spojek:

• slučovací poměr: a, i, nebo, či
• stupňovací poměr: ba, dokonce, nadto
• odporovací poměr: ale, však, avšak
• vylučovací poměr: nebo, anebo
• vysvětlovací poměr: totiž, vždyť
• důsledkový poměr: proto, tedy

Spojky podřadicí připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném. Příklady podřadicích poměrů a spojek:

• příčinný poměr: protože, jelikož
• podmínkový poměr: kdyby, když, jestliže
• účelový poměr: aby
• účinkový poměr: až, tak, takže
• přípustkový poměr: třebaže, ačkoliv

Při určování slovních druhů si musíme dávat pozor na kontext, tj. jak je slovo použito ve větě. Některá slova mohou zastávat roli různých slovních druhů. Jejich roli určuje právě kontext (zapojení do věty).

• kolem: Přijel s píchnutým kolem (podstatné jméno). Neběhej kolem (předložka) mě. Šel jen tak kolem (příslovce).
• má: Pavla má (sloveso) hlad. Ta bota je má (zájmeno).

Přívlastek

• Čárkou se odděluje, pokud jde o přívlastek volný (nezužuje význam řídícího podstatného jména, spíše ho vysvětluje či doplňuje a může se vynechat, aniž se změní smysl věty).
• Čárkou se neodděluje přívlastek těsný (zužuje nebo specifikuje význam řídícího podstatného jména, pokud by se vynechal, změnil by se smysl věty).

Přístavek

• Jeho funkcí je pojmenovat jiným způsobem totéž, co předcházející větný člen.
• Základem přístavkového spojení je nejčastěji podstatné jméno nebo zájmeno.
• Oddělujeme ho čárkou z obou stran. Pokud ale přístavek vyjadřuje funkci/titul/zaměstnání a následuje vlastní jméno osoby, pak přístavek čárkou neoddělujeme.

Jak přívlastek volný/těsný či přístavek určit ve větě?

• Přineste si materiál potřebný k výrobě dřevěné loďky. Jaký materiál? Ten, který je potřebný k výrobě loďky. Ne jakýkoliv materiál. Přívlastek tedy specifikuje slovo materiál a nelze ho z věty vypustit, protože by se změnila informace. Jde tím pádem o přívlastek těsný.

• Nakladatelství Paseka, založené 9. prosince 1989, se inspirovalo dílem Josefa Váchala. Jaké nakladatelství Paseka? Na tuto otázku nemá smysl odpovídat „to, které bylo založené 9. prosince 1989“, protože nakladatelství Paseka je jen jedno. Tím pádem víme, že informace o založení je jen doplňková. Jedná se tedy o přívlastek volný.

• Marcela Velící, paní ředitelka, se rozzlobila. Kdo se rozzlobil? Marcela Velící. Stejně tak můžeme na otázku odpovědět „paní ředitelka“. To znamená, že Marcela Velící a paní ředitelka označují tutéž osobu. Jedná se tedy o přístavek. A protože je ve větě nejprve její jméno a pak až zaměstnání/funkce, přístavek oddělíme čárkou. Srovnejte s následující větou.

• Paní ředitelka Marcela Velící se rozzlobila. Kdo se rozzlobil? Paní ředitelka. Stejně tak můžeme na otázku odpovědět „Marcela Velící“. To znamená, že Marcela Velící a paní ředitelka označují tutéž osobu. Jedná se opět o přístavek. A protože je ve větě nejprve zaměstnání/funkce a pak až vlastní jméno, přístavek neoddělíme čárkou.

• Lidé žijící na vesnici jsou přívětivější. Jací lidé jsou přívětivější? Ti, kteří žijí na vesnici. Ne všichni lidé. Přívlastek tedy specifikuje slovo lidé a nelze ho z věty vypustit, protože by se změnila informace. Jde tím pádem o přívlastek těsný.

• Koloseum, vystavěné v letech 70–⁠80 n.l., je dosud ikonou římské architektury. Jaké Koloseum je ikonou římské architektury? Na tuto otázku opět nemá smysl odpovídat „to, které bylo vystavěné v letech 70–⁠80 n. l.“, protože římské Koloseum je jen jedno. Tím pádem víme, že informace o založení je jen doplňková. Jedná se tedy o přívlastek volný.

• Slovesa, pátý slovní druh, se časují. Co se časuje? Slovesa. Stejně tak můžeme na otázku odpovědět „pátý slovní druh“. To znamená, že slovesa a pátý slovní druh označují totéž. Jedná se tedy o přístavek. A protože zde není žádné vlastní jméno ani funkce/zaměstnání, oddělujeme přístavek čárkou z obou stran.

• Jedná se o film natočený na motivy pohádky O Otesánkovi. O jaký film se jedná? O ten, který byl natočený na motivy pohádky O Otesánkovi. Nejedná se o jakýkoliv film. Přívlastek tedy specifikuje slovo film a nelze ho z věty vypustit, protože by se změnila informace. Jde tím pádem o přívlastek těsný.

• Všechny ženy, vdané či svobodné, se musely dostavit na úřad. Jaké všechny ženy se musely dostavit na úřad? Na tuto otázku opět nemá smysl odpovídat „ty, kterou jsou vdané, i ty, které jsou svobodné“, protože všechny ženy jsou prostě všechny bez výjimky. Tím pádem víme, že informace o tom, jestli jsou svobodné či vdané, je navíc. Jedná se tedy o přívlastek volný.

• Oběd uvařili oba, Kuba i Pepík. Kdo uvařil oběd? Kuba i Pepík. Stejně tak můžeme na otázku odpovědět „oba“. To znamená, že oba a Kuba i Pepík označují tytéž osoby. Jedná se tedy o přístavek. A protože oba není funkce/zaměstnání, oddělujeme přístavek čárkou.

Shrnutí

• Pokud přívlastek rozvíjí podstatné jméno, které je v něčem jedinečné (Koloseum, nakladatelství Paseka, Karel IV.), pak se obvykle jedná o přívlastek volný, protože je informace doplňková. Naopak čím obecnější podstatné jméno přívlastek rozvíjí, tím spíš bude těsný (žáci, materiál).
• Na přístavek se ptáme kdo, co (v různých pádech), kdežto na přívlastek se ptáme jaký, který, čí.

Výrazy řazené za sebou coby výčet oddělujeme čárkami. Čárka se mezi větnými členy nepíše, pokud jsou spojeny spojkou a, i, nebo, či v poměru slučovacím. V ostatních případech se čárkou oddělují.

Příklady:

• Šel přes lesy, doly, hory a potoky.
• Markéta, Broňa, Lucie a Michal jeli na výlet.
• Maminka, jakož i tatínek se usmívají.
• Malý, ale hezký park.

Čárku ve větě jednoduché využíváme také v následujících případech.

Oslovení

• Z jedné strany, pokud je na začátku nebo na konci věty: Milý tatínku, posílám ti pozdrav z tábora. Vidím tě, Ondro. Ahoj Zdenko, jak se máš?
• Z obou stran, pokud je uprostřed věty: Říkal jsem ti, Marku, ať to neděláš. Mohl byste mi, pane poslanče, odpovědět?

Vytčený (samostatný) větný člen

• Je to člen, který je vyčleněný ze základní věty, protože ho chceme zdůraznit.
• V základní větě na něj odkazuje zájmeno nebo příslovce.
• Eva, ta se vyzná. nebo Ta se vyzná, ta Eva.
• Peněz, těch se nenajíš.
• K moři, tam bych jezdil každý rok.

Částice a citoslovce v následujících případech:

1. Pokud by mohly fungovat i jako samostatná věta (resp. větný ekvivalent).

• Jé, to je roztomilé koťátko. (Mohlo by být i: Jé! To je roztomilé koťátko.)
• Cvak, zavřel jsem uzávěr. (Mohlo by být i: Cvak! Zavřel jsem uzávěr.)
• Hej, počkejte! (Mohlo by být i: Hej! Počkejte!)
• Ano, můžete přijít. (Mohlo by být i: Ano! Můžete přijít.)
• Nebude to tak zlé, snad. (Mohlo by být i: Nebude to tak zlé. Snad.)

2. Pokud se jedná o citoslovce nebo částice, pomocí nichž navazujeme kontakt.

• O víkendu pojedeme k babičce, ano?
• Je tu hezky, že?
• To se nám to povedlo, viďte?

POZOR, čárkou citoslovce neoddělujeme, pokud nejsou z věty z věty vyčleněny nebo zastávají funkci nějakého větného členu:

• Žába hop do vody. (hop = přísudek)
• Hrdlička dělá „cukrú cukrú“. (cukrú cukrú = předmět)

V souvětí souřadném čárka vždy odděluje jednotlivé věty (podmět + přísudek, podmět + přísudek...) a píše se před spojkou. Výjimku tvoří spojky a, i, nebo, či, před nimi se čárka nepíše, pokud jsou spojované věty v poměru slučovacím. Pokud jsou věty v jiném poměru, píše se čárka i před těmito spojkami. Mezi zdvojenými spojovacími výrazy (ani – ani, buď – nebo, jednak – jednak...) se čárka píše vždy.

Příklady:

• Seděl na židli a smál se. (poměr slučovací)
• Ráno nespěchal, a tak mu ujel autobus. (poměr důsledkový)
• Buď to půjde po dobrém, nebo to půjde po zlém.

Čárky v souvětí podřadném oddělují větu hlavní od věty vedlejší. Vedlejší věty mohou být uvozeny:

1. podřadicími spojkami: aby, když, protože, jestliže, -li, pokud, takže, že... 
2. vztažnými zájmeny: kdo, co, který, jaký, čí, jenž...
3. příslovci: kam, kde, kdy, jak, proč, dokud, odkud, kamkoliv...

Příklady:

• Viděl, že je venku hezky.
• Nevím, kdo to udělal.
• Šel, kam ho nohy nesly.

Je mnoho možností, jak a kam může být vedlejší věta vložena. Obecně platí, že se odděluje z obou stran čárkami.

Příklady:

• Pes, který štěká, nekouše. (Jedna věta je roztržená a je do ní vložená věta jiná, která je z obou stran oddělena čárkami. Věta řídící je: Pes nekouše. Vložená věta vedlejší je: který štěká.)
• Seděl na židli, která neměla opěradlo, a koukal před sebe. (Věta vedlejší vložená mezi dvě věty hlavní.)
• Protože slyšeli, že bude pršet, zůstali doma. (Věta vedlejší vložená mezi větu vedlejší a větu hlavní.)

Čárky oddělují jednotlivé věty (podmět + přísudek, podmět + přísudek...). Čárky se píší před spojkami, pokud ve větě jsou. Při psaní čárky je nutno si ujasnit:

1. jaké jsou jednotlivé věty v souvětí,
2. jaká je mezi nimi závislost (tzn. věta hlavní a věta vedlejší, 2 věty hlavní, 1 věta hlavní a více vět vedlejších...),
3. jaký je vztah mezi větami (slučovací – pak se čárka nepíše před spojkami A, I, ANI, NEBO, ČI; jakýkoli jiný vztah – pak se čárka obvykle píše),
4. ujistit se, jestli není v souvětí nějaká věta vedlejší vložená.

Příklady:

• Tři sudičky stály nad kolébkou a jedna říkala ostatním, že zapomněla, co dítěti chtěla předpovědět. (4 věty, první 2 jsou věty hlavní ve vztahu slučovacím a pak 2 věty vedlejší uvozené spojkou ŽE a zájmenem CO).

Čárka se před a, i, nebo, či nepíše, pokud jsou věty nebo větné členy v poměru slučovacím. Pokud jsou v jiném poměru, čárka se před nimi píše.

Příklady:

• Dáš si chleba s medem, nebo s marmeládou? (poměr vylučovací)
• Posnídáme nejspíš chleba s medem nebo s marmeládou. (Nevylučuje se, můžeme si dát obojí.)

Oslovení se odděluje čárkou. Přechodník oddělujeme čárkou čárkou pouze tehdy, pokud je rozvitý. Pokud rozvit není, čárka se nepíše. Ve větách s výrazy „stejně jako / víc než,...“ je třeba si hlídat podměty a přísudky. Pokud za spojením nenásleduje věta (tj. podmět + přísudek), nepíše se u „stejně jako / více než...“ čárka.

Příklady:

• Ty dnes, Markéto, pěkně pracuješ! (oslovení)
• Měřil stejně jako já. (nenásleduje věta, čárka se nepíše)
• Měřil stejně, jako jsem měřil já. (následuje věta, čárka se píše)
• Sedě radostně a vesele, pomrkával po spolužácích.
• Sedě pískal veselou písničku.

Tečka se obvykle nepíše za měrnými jednotkami (km, l, kg) a za tzv. iniciálovými zkratkami, které se píší velkými tiskacími písmeny a do věty se zapojují jako podstatná jména (OSN, EU). Za grafickými zkratkami slov a titulů se píše tečka.

Jednotky, veličiny, značky měn píšeme bez tečky. Viz příklady:

• 2 m (metry), 3 km (kilometry), 5 kg (kilogramů), s (dráha), 6 s (sekund), 8 t (tun), 2 l (litry), 9 ha (hektarů), v (rychlost), t (čas)
• 600 Kč (korun českých), 8 Ft (forintů), 20 € (eur), 500 zł (zlotý), 3 $ (dolary)

POZOR, hodina, minuta a sekunda se značí buď mezinárodními značkami h, min, s (bez tečky), nebo českými zkratkami h., hod., min. (s tečkou): lze napsat 5 h, 5 h. i 5 hod., 5 min i 5 min., pouze sekundy se píší vždy bez tečky (12 s).

Grafické zkratky

• Píšeme za nimi tečku (pokud je grafická zkratka na konci věty končící tečkou, píšeme tečku jen jednu, ne dvě): Mezi slovní druhy řadíme podstatná jména, zájmena, slovesa atd.
• Výjimku tvoří zkratky složené z prvního a posledního písmena (poslední slabiky), které se píší bez tečky: cca (circa), fa (firma), fce (funkce), pí (paní), bří (bratří).

• Příklady:

  • atd. = a tak dále
  • např. = například
  • odd. = oddělení
  • v z. = v zastoupení
  • spol. s r. o. = společnost s ručením omezeným (Srovnejte s jiným zápisem zkratky téhož: s. r. o.)
  • vs. = versus
  • m n. m. = metrů nad mořem (Pozor, první m je bez tečky, protože je to zkratka jednotky metr.)
  • t. r. = tohoto roku

Tituly

• S velkým písmenem a tečkou píšeme:

  • tituly bakalářského a magisterského studia: Bc., Mgr., Ing.

  • tituly obsahující Dr. (doktor): MUDr.(doktor všeobecného lékařství), MDDr.(doktor zubního lékařství), JUDr. (doktor práv), RNDr. (doktor přírodních věd), ale PharmDr. (doktor farmacie), PhDr. (doktor filozofie), ThDr. (doktor teologie).

  • Pozor, pokud se titul skládá z více slov, pravopis se různí: Ing. arch. (inženýr architekt), ale MgA. (magistr umění), BcA. (bakalář umění).

  • Zvláštní pravopis má i titul Ph.D. (doktor), v němž po první tečce následuje D. bez mezery.

• S malým písmenem a tečkou píšeme:

  • tituly doc. (docent) a prof. (profesor)
  • zkratky vojenských a policejních hodností: des. (desátník), prap. (praporčík), kpt. (kapitán), pplk. (podplukovník), arm. gen. (armádní generál).

Iniciálové zkratky

• Tvoří je počáteční písmena slov z víceslovných názvů.

• Píšeme je velkými písmeny bez teček. Viz příklady:

  • ČR (Česká republika), SRN (Spolková republika Německo), OSN (Organizace spojených národů), EU (Evropská unie), ČT (Česká televize), IČO (identifikační číslo osoby), PC (personal computer), VUT (Vysoké učení technické), ODS (občanská demokratická strana), CHKO (chráněná krajinná oblast), FAQ (frequently asked questions),
  • velikosti oblečení S (small), M (medium), L (large), XL (extra large).

Číslovky základní, řadové a násobné

• Základní číslovky (kolik?) se píší zvlášť, pouze pokud mají převrácený slovosled, píší se dohromady: dvacet jedna, tři sta padesát šest, ale jednadvacet, šestapadesát.
• Za řadovými číslovkami (kolikátý?) píšeme tečku: 5. kapitola, o 8. hodině, skončil 11. (nikdy nezapisujeme 5tá kapitola, o 8‑mé hodině, skončil 11‑tý nebo 11tý apod.).
• U číslovek násobných (kolikrát? kolikanásobný?) píšeme × bez mezery: 3×, 12krát, 5násobný.

Grafické členění čísel

• Pokud má číslo víc než 3 místa nalevo či napravo od desetinné čárky, členíme jej po 3 číslicích: 10 000 lidí, 3 500 let, 5 789 000 Kč, 5 600,6 km, 7,235 78 kg.
• Pokud se jedná o peněžní částku, je možné tisíce oddělit místo mezery tečkou: 578.000 Kč, 8.000.000 €, 4.567,50 Kč.
• Čtyřciferná čísla můžeme psát mez mezery: 6000 km, 2500 m, 9999 aktivistů.
• Letopočty píšeme bez mezery: 2020, 1969, 1945, 1620.

Psaní mezer

Mezeru píšeme:

• mezi číslem a jednotkami či počítanými předměty/bytostmi: 100 km, 4 kg, 5 let, 15 kJ, 13 členů
• mezi číslem a %, ‰, °C: 12 %, 3 ‰, 25 °C (pozor, jiné je 25°)
• v zápise matematických příkladů: 5 + 2 = 7; 20 : 5 = 4; 3 × 5 = 15; 8 − 6 = 2
• v zápise měřítka nebo poměru: v poměru 2 : 1, měřítko 1 : 100 000
• v zápise rozměrů: místnost o rozměrech 4 × 3 × 2,7 m, plocha o rozměrech 5 × 12 cm

Bez mezery píšeme:

• zlomky: 1/4 litru, 2/5 pizzy
• desetinná čísla: 0,5; 5,25; 0,125; 9,567 32
• znaménka + nebo − vyjadřující kladnou/zápornou hodnotu čísla: +5 °C, −15 °C
• skóre: ČR porazila Rusko 2:0. Federer porazil Čiliče 3:2 na sety.

Výrazy složené z číslic a slov

• Pokud číslovku čteme jako přídavné jméno, nepíšeme mezi číslovkou a dalším znakem (%, jednotky atd.) mezeru. Srovnej:
  • stoupání 12 % = stoupání dvanáct procent vs. 12% stoupání = dvanáctiprocentní stoupání
  • 5 kg mouky = pět kilogramů mouky vs. 5kg pytel mouky = pětikilový pytel mouky
  • 12 m provazu = dvanáct metrů provazu vs. 12m provaz = dvanáctimetrový provaz

• Pokud je slovo složené z číslice a podstatného/přídavného jména či příslovce, neoddělujeme číslici mezerou: 3dveřové auto, 2sedačková lanovka, 40denní půst, 90letý stařík, 8násobek.

• Pozor, všechny tyto jednoslovné výrazy píšeme bez mezer, bez spojovníku a nevpisujeme do nich koncové ‑ti/‑mi/-tý (5tiletý, 8-midenní)

Zápis data a období

Datum lze zapsat třemi způsoby:

1. 3. 5. 2005: po tečce píšeme vždy mezeru (4. 12. 1956, 23. 6. 1346, 17. 11. 1989).
2. 03.05.2005: pokud doplňujeme jednociferné číslice nulou, píšeme za číslicemi tečky, ale den, měsíc a rok od sebe neoddělujeme mezerami. Tento formát se používá zejména v obchodní korespondenci (01.06.2001, 07.11.2010, 25.04.1998, 31.12.2020).
3. 2005-05-03: číslice značící rok, měsíc a den (v tomto pořadí) oddělujeme spojovníkem bez mezer (1956-12-04, 1346-06-23, 1989-11-17).

Údaje značící časové rozmezí/období zapisujeme pomocí pomlčky:

1. bez mezer: pokud je pomlčka mezi jednoslovnými výrazy (8–17 hod., květen–září, 20.–40. léta 20. století, 11.–19. února, 16.–31. 1. 2017).
2. oddělené mezerami z obou stran: pokud je pomlčka mezi víceslovnými výrazy (1. července – 31. srpna 2020, 11. 2. – 19. 4. 2019, 1. 9. 1990 – 30. 6. 1991, 80. léta 19. století – 20. léta 20. století, červen 2019 – leden 2020).

Římské číslice

• V čísle složeném z více číslic jednotlivé číslice neoddělujeme mezerou: XCIX, MMXX, MDCLXVI.
• Pokud jde o číslovku řadovou, píšeme za ní tečku: Karel IV., třída VIII. A.

Samohlásky

• Jsou tóny (dají se samostatně zpívat nebo křičet).
• V češtině jich máme 5: a, e, i (y), o, u.
• Mohou být krátké i dlouhé (á, é, í/ý, ó, ů/ú).

Souhlásky

• Jsou šumy (nedají se pořádně zakřičet).
• V češtině je to zbytek abecedy: b, c, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, q, r, ř, s, š, t, ť, v, w, x, z, ž.

Slabikotvorné R a L

• Souhlásky R a L jsou slabikotvorné pouze ve slabikách, kde chybí samohláska: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Člověk automaticky slabikuje správně, když slovo nahlas vyslovuje. Abychom si uvědomili slabiky ve slově, stačí tedy slovo vyslovit nahlas a tlesknout na každou slabiku (př. koč-ka, te-le, pes).

Může se také hodit znát pár pravidel:

1. Slabiku může tvořit libovolný počet písmen:
   • koč-ka = 3 písmena + 2 písmena,
   • pštros = 6 písmen,
   • o-ves = 1 písmeno + 3 písmena,
   • scvrn-kl = 5 písmen + 2 písmena.
2. Slabiku může tvořit:
   • 1 samohláska (a, e, i, o, u): A-li-ce, e-lek-tri-ka, ú-nor, o-rel, Iva,
   • kombinace souhlásky/souhlásek a samohlásky/samohlásek: krá-va, ho-tel, ško-la, mou-ka, au-to, gauč,
   • souhláska/souhlásky a slabikotvorné r nebo l: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to největší společná část všech slov příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
• Na rozdíl od předpony, přípony a koncovky je přítomen v každém slově.
• Někdy se v různých tvarech slova či ve slovech příbuzných může podoba kořene nepatrně měnit: pes bez psa (z kořene vypadlo -e-), hra – hráč, Praha –⁠ pražský (h se kvůli výslovnosti změkčilo na ž).

Jak postupovat při určování kořene?

1. Řekneme si několik slov příbuzných k danému slovu (výstavba –⁠ stavět, stavebnice, postavit).
2. Podíváme se, kterou největší část mají všechna slova společnou (stav). A máme kořen slova.

Pozor, nepleťte si pojmy:

Příklad: učitel – kořen slova: uč, ale základ slova: učit.

Předpona je část slova umístěná před kořenem. Upřesňuje význam slova.

Mezi nejčastější předpony patří: s-, z-, vz-, roz-, nej-, před-, po-, vý-, vy-, bez-.

Příklady: zá-pis, ú-pis, před-pis, s-jet, pře-jet, roz-jet, vý-skok, nej-lepší.

Jedno slovo může mít více předpon než jednu (nej-ne-pravděpodobnější, ne-vy-plněný, po-po-strčit).

Jak postupovat při určování předpony ve slově?

1. Určíme si kořen slova.
2. Vše, co se nachází před kořenem slova je předpona, případně jich může být více (příkop – kop je kořen slova, pří je předpona).

Slovo je sestavené z předpony, kořenu, přípony a koncovky. Ne vždy se ale skládá z těchto všech částí. V každém slově se nachází pouze kořen.

Kořen slova

• Nese základní význam slova.
• Je to největší společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
• Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
• Jak ho určit? Řekneme si několik slov příbuzných. Podíváme se, kterou největší část mají společnou. A ta je kořen slova.

Předpona

• Je část slova umístěná před kořenem.
• Upřesňuje význam slova.
• zá-pis, ú-pis, před-pis
• Jak ji určit? Nejprve určíme kořen slova a to, co se nachází před ním, je předpona. Předpon může být v jednom slově i více (nej-ne-o-vladatelnější).

Koncovka

• Je umístěna na úplném konci slova (až za příponou, pokud přípona ve slově je).

• Koncovky máme:

  • pádové (kočk-a, bez kočk-y, ke kočc-e, vídím kočk-u, volám kočk-o!, o kočc-e, s kočk-ou),
  • rodové (dělal-⌀, dělal-a, dělal-o, mlad-ý, mlad-á, mlad-é, ukraden-⌀, ukraden-a, ukraden-o),
  • osobní (dělá-m, dělá-š, dělá-⌀, dělá-me, dělá-te, dělaj-í, dělej-⌀!, dělej-me!, dělej-te!),
  • infinitivní (děla-t, uči-t, pí-t).
• Koncovka může někdy chybět (nesen-⌀, dělá-⌀), jindy může být připojena přímo ke kořeni, jindy k příponě. Vždy se ale v různých tvarech mění, na rozdíl od přípony.

• Jak ji určit? Zkusíme slovo vyskloňovat/vyčasovat a vše, co se bude měnit, je koncovka (domky, bez domků, k domkům). Koncovku je dobré určit dřív než příponu.

Přípona

• Je část slova připojená za kořen slova.
• Upřesňuje význam slova.
• vin-ík, vin-ice, vin-n-ý, vin-i-t
• Jak ji určit?
  • Nejdřív musíme znát kořen slova.
  • Poté zjistíme, zda je ve slově koncovka a případně ji určíme.
  • Zbude-li něco mezi kořenem a koncovkou, je to přípona. Ve slově může být přípon více (knih-ař-sk-ý).

Větný člen může být tvořen jedním slovem, někdy ho ale může tvořit i spojení více slov. Větné členy dělíme na základní a rozvíjející.

Základní větné členy

Představují jádro informace (to nejdůležitější a nejzákladnější ze sdělení) ve větě. Řadí se mezi ně: podmět a přísudek.

1. Podmět
   • Je vždy v 1. pádě.
   • Ptáme se na něj: Kdo, co?
   • Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.
2. Přísudek
   • Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
   • Ptáme se na něj: Co dělá podmět?
   • Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.

Rozvíjející větné členy

Jsou vždy závislé na jiném členu věty. Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.

1. Přívlastek
   • Blíže určuje podstatné jméno.
   • Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí?
   • kvetoucí strom (Jaký strom?), cesta domů (Jaká cesta?), babiččiny buchty (Čí buchty?).
2. Předmět
   • Doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
   • Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu.
   • Markéta utrhla ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě).
3. Příslovečné určení
   • Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
   • Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd.
   • V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.
4. Doplněk
   • Závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.
   • Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.
   • Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.

Podmět a přísudek spolu tvoří tzv. základní skladební dvojici. Nesou jádro informace obsažené ve větě.

Podmět

Pro podmět platí:

• Je vždy v 1. pádě.
• Může být vyjádřen: kterýmkoli slovním druhem.
• Ptáme se na něj: Kdo, co? (Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.)

Vyjádření podmětu:

1. Vyjádřený: je ve větě vyjádřen slovně. (Pavlína spí.)
2. Nevyjádřený: není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná. (Chceš [ty] kousek čokolády?)
3. Všeobecný: není ve větě vyjádřen a ani netušíme, o koho přesně se jedná. (V televizi dávali [oni] film.)

Přísudek

Pro přísudek platí:

• Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
• Může být vyjádřen: slovesem, slovesem a zvratným zájmenem se/si, několika slovesy, slovesem a přídavným/podstatným jménem.
• Ptáme se na něj: Co dělá podmět? (Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.)

Druhy přísudku:

1. slovesný: obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:
   1. slovesný jednoduchý: tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd. (Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.)
   2. slovesný složený: tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv. (Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.)
2. jmenný se sponou (slovesně-jmenný): tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno. (Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.)
3. jmenný: tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí. (Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.)
4. citoslovečný: tvoří ho citoslovce. (Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.)

Podmět vyjádřený

• Je ve větě vyjádřen slovně.
• Příklad: Pavlína spí.

Podmět nevyjádřený

• Není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná.
• Příklad: Chceš [ty] kousek čokolády?

Podmět holý

• Není rozvitý dalším větným členem.
• Příklad: Velkoměsta se zvětšují závratným tempem. Lukáš uvařil čaj.

Podmět rozvitý

• Je rozvitý nejméně jedním dalším větným členem.
• Příklad: Hvězdné války nekončí. Výbuchy sopek mohou být nebezpečné.

Podmět několikanásobný

• Skládá se z nejméně dvou rovnocenných složek, které mají společný přísudek.
• Příklad: Češi a Američané vytvořili účinné protilátky na klíšťovou encefalitidu. Podobnou proměnou prošel i Londýn, New York nebo třeba Peking.

Přísudek slovesný

Obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:

1. slovesný jednoduchý

• Tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd.
• Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.

2. slovesný složený

• Tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv.
• Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.

Přísudek jmenný se sponou (slovesně-jmenný)

• Tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno.
• Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.

Přísudek jmenný

• Tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí.
• Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.

Přísudek citoslovečný

• Tvoří ho citoslovce.
• Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.

Předmět

• Může být ve všech pádech kromě 1. a 5. pádu.
• Závisí na slovese nebo přídavném jméně.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. (Markéta utrhla Lucii ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě). Komu, čemu Markéta utrhla jablko? Lucii (předmět ve 3. pádě).

Předmět se časo zaměňuje s podmětem. Abychom je rozlišili, je třeba se na každý z nich správně zeptat.

Pro přívlastek platí:

• Blíže určuje podstatné jméno.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou, slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí? (Kvetoucí strom → jaký strom?)

Druhy přívlastku:

1. Přívlastek shodný
   • Shoduje se s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě,
   • většinou stojí před podstatným jménem, někdy ale může stát i za ním, např.: v odoborných názvech (kočka domácí, doba bronzová),
   • často je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem nebo číslovkou.
   • Příklady: Velký pes leze malým oknem. Naše kočka leze dírou. Tři čuníci jdou.
2. Přívlastek neshodný
   • Při skloňování se nemění podle podstatného jména, které rozvíjí,
   • obvykle stojí za podstatným jménem,
   • často je vyjádřen podstatným jménem nebo slovesem v infinitivu, někdy i příslovcem.
   • Tip: To, jestli se přívlastek s řídícím podst. jménem shoduje, se nejrychleji zjistí srovnáním 1. a 7. pádu (buchty od babičky, s buchtami od babičky).
   • Příklady: Dostal jsem buchtu od babičky. Měl jsem chuť spát. Podívej se na ten obraz vlevo.

Jak postupovat při určování přívlastku?

Michalovo rozhodnutí pomoct babičce bylo dobré.

1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: rozhodnutí, babičce
2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
   • Jaké/čí rozhodnutí? Michalovo.
   • Jaké Michalovo rozhodnutí? pomoct
   • Slovo babičce není rozvito.
3. Slova, která rozvíjejí rozhodnutí jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
   • Michalovo rozhodnutí, bez Michalova rozhodnutí, s Michalovým rozhodnutím → tvary přívlastku se při skloňování mění → přívlastek shodný
   • rozhodnutí pomoct, bez rozhodnutí pomoct, s rozhodnutím pomoct → tvary přívlastku se při skloňování nemění → přívlastek neshodný

Tetička z Pardubic mě znala jako své boty.

1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: tetička, Pardubic, boty
2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
   • Jaká tetička? z Pardubic.
   • Jaké boty? své
   • Slovo Pardubic rozvíjí slovo tetička.
3. Slova, která rozvíjejí slova tetička a boty jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
   • tetička z Pardubic, bez tetičky z Pardubic, s tetičkou z Pardubic → tvary slova tetička se mění, ale z Pardubic zůstává stejné → přívlastek neshodný
   • své boty, bez svých bot, se svými botami → tvary slova boty i přívlastku své se při skloňování mění → přívlastek shodný

Pro příslovečné určení platí:

• Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
• Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd. (V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.)

Druhy příslovečného určení (PU):

1. PU místa
   • Ptáme se na něj: Kde? Odkud? Kudy? Kam?
   • Pes vlezl do boudy. Kam vlezl pes? Do boudy.
2. PU času
   • Ptáme se na něj: Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak často? Jak dlouho?
   • Včera jsem přišla pozdě. Kdy jsem přišla pozdě? Včera.
3. PU způsobu
   • Ptáme se na něj: Jak? Jakým způsobem?
   • Vypadalo to hezky. Jak to vypadalo? Hezky.
4. PU míry
   • Ptáme se na něj: Do jaké míry? Jak moc? Nakolik?
   • Vypadalo to docela hezky. Jak moc hezky to vypadalo? Docela.
5. PU příčiny
   • Ptáme se na něj: Z jaké příčiny? Proč?
   • Kvůli dešti nešli na výlet. Proč nešli na výlet? Kvůli dešti.
6. PU účelu
   • Ptáme se na něj: Za jakým účelem?
   • Připili si na zdraví. Za jakým účelem? Na zdraví (aby byli zdraví).
7. PU podmínky
   • Ptáme se na něj: Za jakých podmínek?
   • Za deště nikam nepůjdu. Za jakých podmínek nikam nepůjdu? Za deště.
8. PU přípustky
   • Ptáme se na něj: I přes co? Navzdory čemu?
   • Navzdory dešti šli ven. Navzdory čemu šli ven? Navzdory dešti.

Doplněk závisí na 2 členech: na slovesu (přísudku) a zároveň na podstatném jméně nebo případně zájmeně (většinou podmětu nebo předmětu).

Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.

Příklady:

• Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.
• Otec byl zvolen prezidentem. Kým byl otec? Prezidentem. Kým byl zvolen? Prezidentem.
• Pavel viděl Josefa unaveného. Jaký byl Josef? Unavený. Jak Pavel Josefa viděl? Unaveného.
  (Pozor na pořádek slov ve větě! Kdyby věta zněla Pavel viděl unaveného Josefa., pak by slovo unaveného nebyl doplněk, ale přívlastek shodný.)

Vedlejší věta podmětná

Na podmětnou větu se ptáme Kdo, co?

V hlavní větě není podmět. Podmětem je totiž vedlejší věta.

Obvykle v hlavní větě najdeme přísudky jako: zdá se, je vidět, je jasné...

Zdá se, že dnes už nepřijdou. Kdo, co se zdá? Že už dnes nepřijdou.

Vedlejší věta předmětná

Na předmětnou větu se ptáme pádovými otázkami kromě prvního a pátého pádu.

Vidím, že jste se dnes dobře připravili. Koho, co vidím?

Doufám, že přijdete. V koho, v co doufám?

Bavili se o tom, že přijde. O kom, o čem se bavili? Že přijde.

Vedlejší věta přívlastková

Rozvíjí nějaké jméno v hlavní větě. Toto jméno stojí nejčastěji na konci hlavní věty.

Ptáme se jaký, který, popř. čí?

Viděli Petru, která lezla nahoru. Jakou Petru viděli?

Postavili stan v zahradě, která voněla levandulí. V jaké zahradě? Zahradě, která voněla levandulí.

Vedlejší věta doplňková

Rozvíjí současně dva různé větné členy z hlavní věty, vždy sloveso a nějaké jméno.

Řídící věta obvykle končí předmětem. (Vidím Petru, jak se třese. Petra je předmět: vidím koho, vidím co.)

Časté spojky jsou jak, kterak, coby.

Vidím Petru, jak se třese. Je to Petra, která se třese – je rozvinut předmět Petra. A co vidím? Jak se třese – je rozvinut přísudek vidím.

Vedlejší věta přísudková

Přísudková věta je vlastně jmennou částí přísudku jmenného se sponou z hlavní věty.

V hlavní větě je tak pouze spona: tj. slovesa být nebo stávat se.

Tváře byly, jako by je zrovna zapálil. = Tváře byly zapálené.

Vedlejší věty příslovečné

Postupujeme stejně jako u příslovečných určení.

• VV příslovečná místní. Obvykle se ptáme Kam? Kde? Odkud? Kudy?
  Vrátila se tam, kde jí bylo nejlépe. Kam se vrátila?
• VV příslovečná časová.  Obvyklé otázky jsou: Kdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často? Obvyké spojky jsou: zatímco, když, jakmile a další.
  Když přišla domů, začala vařit. Kdy začala vařit?
• VV příslovečná způsobová. Základní otázkou je Jak? Jakým způsobem? Obvyklé spojky jsou jak, jak - tak, jako a další.
  Vypadal, jako by neuměl do pěti počítat. Jak vypadal?
• VV příslovečná měrová. Často si měrovou větu můžeme nahradit příslovcem velmi, hodně, málo apod. Obvyklé otázky: Jak moc? Do jaké míry? Obvyklé spojky jsou: že, jak, čím - tím...
  Křičela, jak mohla. Jak moc křičela? 
• VV příslovečná příčinná. Co bylo příčinou? Jaký byl důvod? Proč, za jaké příčiny? Proč, z jakého důvodu? Obvyklými spojkami jsou: že, protože, poněvadž, jelikož.
  Rychle utíkali, protože za nimi hořelo. Proč utíkali?
• VV příslovečná účelová. Proč, za jakým účelem?  Spojovacím výrazem je nejčastěji aby.
  Rychle utíkali, aby si zachránili život. Proč utíkali? 

Věta hlavní (VH)

• V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
• Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
  • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
• Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
  • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil. Seděl ani nedutal.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Autobus přijel, ale já jsem do něj nenastoupil. Čekal jsem na Pepu, jenomže on nepřišel.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Buď se přiznáš sám, nebo to na tebe řeknu.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Měla nejen zlomený kotník, ale pochroumala si i ruku a žebra. Musela ležet v nemocnici, dokonce ani nemohla slézt z postele.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Ráno přišel pozdě do školy, nezazvonil mu totiž budík. Nevyčítej mu to, vždyť za nic nemůže.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Úkol splnil, mohl si tudíž dát přestávku. Už se k nám nevešli do auta, museli tedy na místo dojet vlakem.

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal. Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Napiš jí dopis, abys ji přesvědčila, ale abys ji úplně neodradila. Utekli z Citadely, aby si užívali volnosti, ne aby dál bojovali.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Řekla mi jasně, že buď se přiznám sám, nebo to na mě řekne. Ujistil mě, že mi buď napíše zprávu, nebo mi zavolá.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Myslela si, že nejen pochopí celou situaci, ale že ji také co nejrychleji vyřeší. Nerozumím tomu, proč to nemůžeš udělat hned, a proč to dokonce začínáš i sabotovat.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Omlouvila se, že ráno přišla pozdě do školy, nezazvonil jí totiž budík. Pavel říkal, že neslyšel zvonit telefon, zrovna se totiž sprchoval.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Zajímalo mě, kdo z nich přijede na stejný turnus, a tak bude bydlet společně se mnou. Ve zprávách hlásili, že turisti nerespektují zákaz vstupu do jeskyně, a proto tam ochranáři nastražili fotopast.

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
• Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
• Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

1. místní

• Vyjadřuje místo děje.
• Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
• Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)

2. časová

• Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
• Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
• Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)

3. způsobová

• Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
• Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
• Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)

4. měrová

• Vyjadřuje intenzitu nebo množství vlastosti nebo děje.
• Ptáme se na ni: do jaké míry?, kolik?, o kolik?, jak moc? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: čím – tím, tolik – kolik, tak – že, co, až, kolik, než
• Příklad: Utíkal, co mu síly stačily. (Jak moc utíkal? Tolik, co mu síly stačily.) Čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. (O kolik jsem zodpovědnější? O tolik, čím jsem starší.)

5. příčinná

• Vyjadřuje příčinu děje nebo stavu.
• Ptáme se na ni: proč?, z jaké příčiny? z jakého důvodu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: protože, že, jelikož
• Příklad: Nešli na výlet, protože pršelo. (Proč nešli na výlet? Protože pršelo.) Že mi bylo chladno, zapnula jsem topení. (Z jakého důvodu jsem zapnula topení? Kvůli tomu, že mi bylo chladno.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

6. účelová

• Vyjadřuje cíl/účel děje.
• Ptáme se na ni: za jakým účelem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: aby
• Příklad: Teple se oblékl, aby nenastydl. (Za jakým účelem se teple oblékl? Aby nenastydl.) Babička vyprávěla vnoučeti pohádku, aby lépe usnulo. (Za jakým účele vyprávěla babička vnoučeti pohádky? Aby lépe usnulo.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

7. podmínková

• Vyjadřuje podmínky za kterých se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: za jakých podmínek? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jestliže, -li, kdyby, jestli, když, pokud
• Příklad: Nebude-li pršet, nezmokneme. (Za jakých podmínek nezmokneme? Nebude-li pršet.) Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe. (Za jakých podmínek by ses cítil lépe? Kdyby ses přiznal.)

8. přípustková

• Vyjadřuje okolnost, navzdory které se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: i přes co? navzdory čemu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: přestože, i když, i kdyby, třebaže, ačkoli
• Příklad: I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět. (I přes co můžeš procestovat celý svět? I když nemáš peníze.) Nepovedlo se mu napsat dobře test, přestože se na něj připravoval. (I přes co se mu nepovedlo napsat dobře test? Přestože se na něj připravoval.)

1. Podmětná

• Vyjadřuje podmět věty řídící.
• Ptáme se na ni: Kdo, co? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, že, aby
• Př.: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. → Kdo, co nic nezkazí? Kdo nic nedělá.
• Tip: Větu podmětnou můžeme nahradit podmětem, který vyjadřuje to stejné jako věta podmětná, např.: Kdo nic nedělá = lenoch → Lenoch nic nezkazí.

2. Přísudková

• Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou (přísudek slovesný se totiž vedlejší větou nedá vyjádřit).
• Ptáme se na ni: Jaký byl/nebyl (stal se/nestal se) podmět?
• Časté spojovací výrazy: jako, jak, aby, takový – jaký, takový – aby
• Př.: Obloha byla, jako by ji vymetl. → Jaká byla obloha? Jako by ji vymetl.
• Tip: Větu přísudkovou můžeme nahradit jmennou částí přísudku, který vyjadřuje to stejné jako věta přísudková, např.: Obloha byla jako vymetená.

3. Předmětná

• Vyjadřuje předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící.
• Ptáme se na ni: pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: že, aby, jak, kdo, co, to – že
• Př.: Nezapomeň, že výuka začíná v 8:00. → Koho, co nezapomeň? Že výuka začíná v 8:00.
• Tip: Větu předmětnou můžeme někdy nahradit předmětem, např.: Nezapomeň na začátek výuky v 8:00.

4. Přívlastková

• Vyjadřuje bližší informaci o (postatném) jméně z věty řídící.
• Ptáme se na ni: Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící, které vedlejší věta rozvíjí.
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy
• Př.: Markéta ztratila telefon, který nedávno dostala. → Jaký telefon Markéta ztratila? Ten, který nedávno dostala.
• Tip: Větu přívlastkovou můžeme nahradit přívlastkem, např.: Markéta ztratila nový telefon.

5. Doplňková

• Vyjadřuje bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící.
• Ptáme se na ni: V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
• Časté spojovací výrazy: jak, že, aby
• Př.: Lucie viděla Zuzanu, jak běží na autobus. V jaké situaci viděla Lucie Zuzanu? Jak běží na autobus.
• Tip: Věta doplňková bývá často po slovesech vnímání: vidět, slyšet, dívat se atd. Lze také nahradit doplňkem, např.: Lucie viděla Zuzanu běžet na autobus.

5. Příslovečná

• Vyjadřuje okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící.
• Ptáme se na ni: kde?, kdy?, jak?, proč?, do jaké míry?, za jakým účelem?, za jakých podmínek?, i přes co? atd. + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: kde, když, jak, co, protože, aby, -li, přestože, i když atd.
• Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:
  • místní → kde?
  • časová → kdy?
  • způsobová → jak?
  • měrová → do jaké míry?
  • příčinná → proč?
  • účelová → za jakým účelem?
  • podmínková → za jakých podmínek?
  • přípustková → i přes co?
• Př.: Lukáš nepřišel, protože neměl čas. Proč Lukáš nepřišel? Protože neměl čas.

Věta jednoduchá

• Obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru, respektive jeden přísudek.
• Tento úspěšný spisovatel vydal již několik knih. Je meloun zelenina, nebo ovoce?

Souvětí

• Skládá se z několika vět → obsahuje tolik sloves v určitém tvaru (resp. tolik přísudků), kolik je v souvětí vět.
• Pojedeme na výlet, i když bude pršet. Kdosi se mě snažil přesvědčit o tom, že se sloni bojí myší.

1. Věta oznamovací

• Funkce: oznamujeme novou informaci, popisujeme situaci, vypravujeme.
• Obvykle je zakončena tečkou.
• Půjdeme do divadla. Náš pes dnes pořádně prohnal sousedovu kočku. Sníh je bílý.

2. Věta tázací

• Funkce: ptáme se, zjišťujeme informace.
• Obvykle je zakončena otazníkem.
• Půjdeme do kina? Máš hlad? Ano, nebo ne?

3. Věta přací

• Funkce: vyjadřujeme svá přání a touhy.
• Obvykle je zakončena tečkou.
• Často obsahuje výrazy ať, kdyby tak, kéž by…
• Kéž bych nemusela tak brzy vstávat. Ať ten vlak nemá zpoždění.

1. Věta dvojčlenná

• Je běžná věta, která má podmět (i když třeba někdy nevyjádřený) a přísudek.
• Příklady:
  • Doktor pacientovi odebíral krev. Podmětem je doktor, přísudkem odebíral.
  • Máme hodně úkolů. Podmět je my, které ale není výslovně vyjádřeno, přísudkem je máme.

2. Věta jednočlenná

• Je věta, která má pouze přísudek, nemá vůbec podmět (vyjádřený ani nevyjádřený).
• Často označuje:
  • atmosférické jevy: Prší. Blýskalo se. Mrzlo. Silně fouká.
  • tělesné stavy: Píchá mě v boku. Bolí mě v krku. (Pozor, ale ne Bolí mě hlava. Zde je podmět hlava a přísudek bolí.)
  • duševní stavy: Je mi smutno. Stýská se mi.

3. Větný ekvivalent

• Nemá ani podmět, ani přísudek.
• Často bývá v základu vyjádřen:
  • infinitivem: Stát! Nevstupovat! Nefotit!
  • podstatným nebo přídavným jménem: Ovoce a zelenina. Lenko! Skvělé! Takové překvapení! Harry Potter a tajemná komnata.
  • příslovcem: Jasně. Rychle! Dobře. Proč? Kdy?
  • částicí: Ano. Ne, ne. Kéž by! Snad.
  • citoslovcem: Pšt. Hmm. Au! Jé!

Synonyma (slova souznačná), jsou slova nebo výrazy, které mají vzájemně stejný nebo podobný význam a lze je za určitých okolností zaměňovat.

Úplná synonyma jsou slova (2 nebo víc), která mají úplně stejný význam a lze je kdykoli volně zaměnit (kromě ustálených obratů). Úplná synonyma jsou v češtině vzácná (např. chlapec a hoch), nejčastěji jde o přejatá (tj. původně cizí) slova a jejich české ekvivalenty (např. basketbal a košíková, polynom a mnohočlen).

Neúplná (částečná) synonyma mají významy blízké, ale ne úplně stejné. Mohou se lišit tak, že jedno ze slov vyjadřuje větší míru významu (studený a ledový) nebo že se používá jen konkrétní oblosti (chlapec a ogar, synek) či vyjadřuje jiné citové zabarvení (nos a frňák, pejsek a čokl). Můžeme je zaměňovat tedy jen v některých případech.

Příklady synonym:

• plakat, brečet
• obrazovka, monitor
• chamtivý, lakomý
• relaxovat, odpočívat
• hrnec, kastrol
• obvyklý, běžný
• balvan, kámen
• vzácně, ojediněle

Antonyma (slova protikladná, opozita) jsou slova opačného, protikladného významu. Znamená to tedy, že pokud máme dvě slova, jedno je přesným opakem druhého (velký –⁠ malý, správně –⁠ špatně). Některé slovo může mít více antonym, zejména pokud má více významů. Ne všechna slova k sobě mají antonyma (například číslovky a zájmena antonyma nemají).

Příklady antonym:

• mladý, starý
• hezký, škaredý
• trpaslík, obr
• černý, bílý
• sestavit, rozebrat
• mokro, sucho
• vítězství, porážka

Frazém je ustálené slovní spojení s vlastním významem. Význam frazému nemusí být možné odvodit z běžných významů jednotlivých slov (např. ztratit hlavu), takový frazém se označuje také jako idiom.

Příklady frazémů jsou:

• rčení (házet perly sviňím)
• přísloví (Jednou měř, dvakrát řež.)
• pranostiky (Únor bílý, pole sílí.)
• přirovnání (mazaný jako liška)

Téma přísloví si můžete procvičit pomocí několika z našich standardních cvičení. Krom toho tu máme pro zpestření přísloví ztvárněná piktogramy. Poznáte je? K tomuto zadání řešení neposkytujeme. Jen si potrapte hlavu, nebo se poraďte s kamarády.

Obrázky pochází z knihy Hlavolamikon od Radka Pelánka, jednoho z autorů projektu Umíme.

Přísloví piktogramy: lehčí sada

Přísloví piktogramy: těžší sada

Přirovnání je pojmenování na základě srovnání či podobnosti. Přirovnání často používají nadsázku.

Příklady přirování:

• zdravý jako řípa
• hlas jako zvon
• kyselý jako ocet
• ostrý jako břitva
• mlsný jako kočka
• pevný jako skála
• kluk jako buk