
Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Věta dvojčlenná
Věta dvojčlenná je běžná věta, která má podmět
a přísudek. Podmět může být i nevyjádřený.
Příklady:
Doktor pacientovi odebíral krev. (Podmětem je
doktor, přísudkem odebíral.)
Máme hodně úkolů. (Podmět je my, které ale není
výslovně vyjádřeno, přísudkem je máme.)
Věta jednočlenná
Věta jednočlenná má pouze přísudek, nemá vůbec
podmět (vyjádřený ani nevyjádřený). Věta jednočlenná často označuje:
Prší. Blýskalo se. Mrzlo. Silně fouká.
Píchá mě v boku. Bolí mě v krku. (Pozor, ale ne „Bolí mě hlava“. Zde
je podmět „hlava“ a přísudek „bolí“.)
Je mi smutno. Stýská se mi.
Větný ekvivalent
Větný ekvivalent nemá ani podmět, ani přísudek. Bývá
zpravidla krátký – často se skládá jen z jednoho slova – a dává smysl
pouze ve spojení s aktuálním kontextem nebo komunikační situací.
Větný ekvivalent často bývá v základu vyjádřen:
Stát! Nevstupovat! Nefotit!
- podstatným nebo přídavným jménem
Ovoce a zelenina. Lenko! Skvělé! Takové překvapení! Harry Potter
a tajemná komnata.
Jasně. Rychle! Dobře. Proč? Kdy?
Ano. Ne, ne. Kéž by! Snad.
Pšt. Hmm. Au! Jé!
Zavřít