Česká literatura

Mezi českou literaturu ze řadí literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik tvořících na území českého státu. Většinou je je psaná česky, ale může být psaná i jinými jazyky (historicky především latinsky a německy). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahraničí.

Česká literatura má dlouhou historii počínající ve středověku. Existuje řada různých způsobů, jak tuto historii organizovat. V Umíme česky je použito chronologické dělení:

• Česká literatura 19. století
• Česká literatura v 1. polovině 20. století
• Česká literatura po roce 1950

Dále jsou dostupná procvičování, která jdou napříč celou historií a zaměřují se buď na díla, nebo na autory:

• Hlavní díla české literatury
• Čeští spisovatelé

Česká literatura v 1. polovině 19. století

Počátek 19. století se v české literatuře vyznačoval rozvojem národního hnutí. Vedoucí představitelé českého národního obrození chtěli pozvednout český jazyk a motivovat obyvatele k národnímu uvědomění. České národní obrození trvalo přibližně tři čtvrtiny století a typicky se rozděluje do tří fází:

I. etapa (obranná, tzv. generace Dobrovského)
II. etapa (ofenzivní, tzv. generace Jungmannova)
III. etapa (vyvrcholení obrozeneckých snah, tzv. generace Palackého)

Během třetí etapy národního obrození se v literatuře kromě buditelství začínají objevovat také prvky romantismu a realismu.

Konec národního obrození se vztahuje k roku 1848, během kterého došlo k občanským nepokojům a revolucím v mnoha evropských zemích včetně Rakouského císařství.

Významní autoři národního obrození a jejich díla:

Česká literatura v 2. polovině 19. století

S koncem bachovského absolutismu nastala obnova kulturního života. Také v literatuře se objevilo několik nových uskupení:

Májovci

Literární skupina odkazující se odkazu Karla Hynka Máchy (almanach Máj).

Ruchovci

Spisovatelé požadující účinné vlastenectví, hlavní byla myšlenka slovanské jednoty (almanach Ruch).

Lumírovci

Snaha povznést literaturu na evropskou úroveň (časopis Lumír).

V první polovině 20. století prošla česká literatura bouřlivým vývojem, na který měl vliv rozvoj vědy, techniky a společnosti (války, hospodářské krize, boj o volební práva).

Na přelomu 19. a 20. století začala působit tzv. generace české moderny. Tvorba těchto spisovatelů byla různorodá, společným znakem byla inspirace novými uměleckými směry (dekadence, impresionismus, symbolismus). Mezi spisovatele této generace patřil např. Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina, Antonín Sova, Jiří Karásek ze Lvovic nebo Karel Hlaváček.

Před první světovou válkou někteří spisovatelé znechucení společností (zbrojení, sociální nepokoje) volali po její změně. Opovrhovali „spořádanou“ tradiční morálkou nebo politikou, naopak oslavovali svobodu, život a psali o do té doby „šokujících“ věcech. Mezi anarchistické buřiče, jak tyto spisovatele nazýváme, patřil např. Viktor Dyk, František Gellner, Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek nebo Petr Bezruč.

První světová válka byla událostí s obrovským dopadem na společnost i literaturu. Miliony obětí a krutost války se staly inspirací mnoha spisovatelů a podnítily vznik novodobé protiválečné literatury.

Českou zvláštností se stala tzv. legionářská literatura, kterou psali vojáci bojující v zahraničních československých jednotkách – legiích. Patřili mezi ně například Rudolf Medek nebo František Langer.

Místo úlevy přinesl konec první světové války hospodářské problémy a vzestup totalitních ideologií (fašismus, komunismus), které usilovaly o „nápravu“ světa a nový společenský řádu. Mnozí spisovatelé se v těchto ideologiích zhlédli a inspirovali, jiní před nimi naopak varovali.

Po první světové válce vznikla řada nových uměleckých směrů – dadaismus, kubismus, surrealismus aj. Tyto směry vznikaly ve snaze o vynalezení nových druhů umění a „nápravu“ světa. Souhrnně toto umění (respektive etapu) označujeme slovem avantgarda.

V česku vznikl v rámci avantgardy umělecký směr poetismus. Ten se projevil zejména v poezii – typická je pro něj hravost, humor, optimismus a snaha o popření „pravidel“ klasické poezie.

V Československu se literatura dostala do područí politiky – byla čím dál více omezována, někteří autoři byli zakázáni (např. katoličtí spisovatelé), spousta jich emigrovala do zahraničí. Po roce 1945 se literatura v Československu až do revoluce dala rozdělit do tří proudů:

1. oficiální
2. samizdatová
3. exilová

Oficiální literatura

Literatura poplatná komunistickému režimu, ať už přímo budovatelská (oslavující socialismus), nebo nepolitická (autoři se politickým otázkám snažili vyhýbat).

Samizdatová literatura

Vydávána vlastním nákladem, šířena také opisováním textů na psacích strojích. Zejména v období normalizace, kdy se téměř všechna kvalitní literatura ocitla za hranicí oficiality, byl tento způsob vydávání knih a časopisů v Československu na vrcholu. Vznikaly knižní samizdatové edice (např. Petlice, Expedice).

Exilová literatura

Autoři, kteří z Československa emigrovali, vydávali svá díla buď v jazyce daného státu nebo v exilových nakladatelstvích, které Češi v zahraničí zakládali (např. Sixty-Eight Publishers, Poezie mimo domov aj.).