Rodinní příslušníci

V úterý večer mamce zazvonil telefon, volali z domova pro seniory. „Váš strýc Emil bude mít příští neděli narozeniny. Přál by si vidět vás, vaši sestru Blanku a svého bratra, tedy vašeho otce,“ sdělovala jí ošetřovatelka. Mamka se domluvila s tetou Blankou, že se v domově pro seniory setkáme v neděli v jednu. V neděli byla námraza, táta řídil, ale auto se klouzalo po silnici zcela podle svého uvážení. Bylo nám s Tondou vzadu pěkně špatně. Do domova pro seniory jsme dorazili se zpožděním, ale Emila jsme uviděli hned. Seděl v přijímací hale. „Všechno nejlepší strýčku!“ popřáli jsme mu a objali ho. Strýček vypadal zaraženě. „Tohle jsou moji synové Tonda a Lukáš, pamatuješ si na ně?“ usmívala se mamka na strýčka. Strýček jen smutně zakroutil hlavou. Věděli jsme, že Emilovi paměť už moc neslouží, tak jsme se mu představili pro jistotu všichni. Pak jsme si začali se strýčkem vypravovat. Asi po čtvrt hodině zazvonil mamce telefon. „Tak co je s vámi? Strýček se po vás ptá,“ vychrlila na mamku Blanka. Mamka zalapá po dechu: „Počkej, Blanko, a kde jste vy? My jsme přece se strýčkem v přijímací hale, zrovna krájíme dort.“ Po chvilce se otevřely dveře výtahu. V nich stála Blanka. Stačilo pár slov a pochopili jsme, že jsme si strýčka Emila spletli s jiným pánem. Rozloučili jsme se s ním tedy a spěchali do druhého patra k Emilovi.