Párové hlásky

Psaní s/z na začátku slova

Předponu s-/se- píšeme ve slovech vyjadřujících směřování:

• směřování dohromady: shrabat, sloučit, sbalit, spojit,
• směřování shora dolů: sjet, scházet, sletět, shodit,
• směřování z povrchu pryč: smýt, setřít, smazat, sfouknout.

Dále píšeme předponu s-/se- v několika ustálených případech, které si musíme zapamatovat, například skončit, slevit, spasit, spáchat, stvořit, shnít, sdělit, stěžovat si, schovat se.

Předponu z-/ze- píšeme zejména v případech s významem:

• dokončení děje: zničit, zblednout, zlomit, zrušit, zbourat,
• změny stavu: zhubnout, zpřísnit, zocelit, zviditelnit.

Dále píšeme předponu z-/ze- v několika ustálených případech, například zkoumat, zpívat, zpytovat, zhostit se, zpověď.

Nejzáludnější jsou slova, která lze psát s předponou s i z, ale pokaždé mají jiný význam:

Další těžké příklady:

• zjednat pořádek,
• zplakat nad výdělkem,
• zedřený prací,
• scelená rána,
• zplihlý,
• zprostit obžaloby.

Předložky s/z

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

• vstal z postele,
• jak z toho ven,
• vyšel z budovy,
• vystoupil z autobusu,
• uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

• matka s dítětem,
• sudy s vínem,
• koláč s ořechy,
• pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Psaní š/č, š/ž

Přídavná jména tvoří druhý stupeň pomocí předpony -(ej)ší (př. hladký – hladší), existuje ale malá skupinka dvouslabičných přídavných jmen končících na -ký, která tvoří 2. stupeň pouze pomocí -í. Písmeno -k- na konci slova se pak měkčí na -č- (př. hezký – hezčí).