Základy pravopisu

V češtině existují souhláskové dvojice, které se liší pouze znělostí – například hláska p je neznělá, b znělá. Tyto dvojice nazýváme párové souhlásky. Při výslovnosti na konci slov se často znělá souhláska vyslovuje jako neznělá (např. dub zní jako [dup]), při psaní ale zachováváme původní podobu.

Potřebujeme-li se rozhodnout mezi dvojicemi souhlásek, pomůžeme si jiným tvarem slova nebo slovem příbuzným.

Přehled párových souhlásek a příklady s tvary slov, které pomáhají s ujasněním:

• p – b: dub (bez dubu), slib (bez slibu), střep (střepy)
• t – d: oběd (k obědu), hladký kámen (hlaďoučký), svatba (hodně svateb)
• ť – ď: pojď (půjdu), paměť (bez paměti)
• v – f: lev (bez lva), krev (hodně krve), fotograf (bez fotografa)
• s – z: blízká ves (blizoučká), prosba (prosím), schůzka (hodně schůzek)
• š – ž: tužka (hodně tužek), flaška (hodně flašek), položte (položím)
• h – ch: hroch (bez hrocha), lehký (lehoučký), nehty (nehet)

Báseň pro zpestření

Ukrutně zuřil na psa lev,
že v jeho jméně napsal eF,
a vynadal mu při kafi:
Copak se, tupče, říká „lfi“?
(E. Frynta)

Písmeno ů píšeme zpravidla uprostřed a na konci slova.

Písmeno ú se objevuje na začátku slova (příp. po předponě). Pokud dáme před slovo, které začíná na ú, předponu, ú sice už nestojí na jeho začátku, ale čárka v něm i nadále zůstává. Podobně to platí i u složenin vzniklých ze dvou slov. Příklady:

• neúmyslný,
• sebeúcta,
• zúčastnit se,
• trojúhelník,
• zaútočit,
• pravoúhlý.

Písmeno ú píšeme také v některých slovech cizího původu:

• pedikúra, léčebná kúra (ale kůra na stromě)
• trubadúr,
• múza,
• túra,
• iglú,
• skútr.

Písmeno ú píšeme také u citoslovcí: bú, vrkú, hú, cukrú. Tato citoslovce je ale možné psát také s ů (bů, vrků, hů, cukrů).

Další těžké příklady: