Čtení s porozuměním – 5. třída

Liška Adéla došla k rybníku, kde se na průzračné hladině klouzala vodoměrka.

„Jak to děláš, že se udržíš nad vodou?“ zeptala se Adéla.

„To je jednoduché, mám na nohou malé vzduchové váčky, které mě nadnáší,“ odpověděla vodoměrka.

Lišce to přišlo úžasné, a tak sebrala v lese čtyři igelitové pytlíky, které tam pohodili nepořádní turisté, nafoukla je a přivázala si každý na jednu nohu. Bohužel je připevnila špatně a navíc byly děravé, a tak se Adéla vymáchala v rybníku a ještě jí vynadali kapři, že jim znečišťuje vodu.

Toho dne starý pan Jenkins vstal, i když se mu nechtělo, hodně brzy. „XXX,“ říkal si v duchu. A on toho dnes potřeboval stihnout hodně. Jel do Tripolisu na dobytčí trh. Chtěl tam být brzy, aby si vybral ty nejstatnější a nejlepší tažné koně. O tři hodiny později už si Jenkins prohlížel zuby několika z nich, aby mohl odhadnout jejich stáří. Právě si vyhlédl jednoho statného hnědáka a začal smlouvat o ceně, když za zády uslyšel známý hlas ostrý jako břitva. „Jenkinsi, tohle je můj kůň! Vyhlédl jsem si ho už včera, když je sem přivedli.“ Handlíř se zatvářil zmateně, neměl ani potuchy o tom, že by pan Malkins o koně stál. Nacházel se teď mezi dvěma ohni. Oba muži byli vlivní a ostří. Vyhoví-li jednomu, poštve proti sobě druhého. Jak to jen udělat, aby z toho sám vyšel nejlépe? Handlíř nikdy nebyl muž pevných zásad a svou přízeň věnoval vždy tomu člověku, který ve sporu vyhrával nebo měl větší moc. Situaci však už vyřešil sám pan Jenkins. Zvedl k Malkinsovi oči a s pohledem pevně upřeným do těch jeho výsměšně ucedil: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ Pak se otočil k handlíři a dál smlouval o ceně hnědáka. Na Malkinse se už ani nepodíval. „To si spolu ještě spravíme,“ sykl Malkins a vzdálil se. Koně si koupil Jenkins. Ráno si přivstat se mu vyplatilo.

Pyšný páv se procházel po zahradě. Přiletěla sojka a obdivně si prohlížela jeho krásný ocas. „Jak to jen udělat, abych měla také tak nádherné peří, byla bych jistě ještě krásnější než páv,“ říkala si sojka.

Všimla si, že páv několik peříček poztrácel. Pečlivě je posbírala a celá se jimi ozdobila. „Teď jsem jistě od páva k nerozeznání,“ pomyslila si a začala vykračovat po zahradě. Všichni ptáci v zahradě byli celí překvapení, co je to za ptáka. Po chvíli ale poznali, jak je sojka podvedla, a začali se jí posmívat. Sojka s velkou ostudou odletěla domů do lesa.

Tam vzbudila velké pozdvižení. Všichni se slétli kolem, obdivovali nádherné peří a dohadovali se, co je to za ptáka s tak skvostným peřím.

„To koukáte. Jsem krásná a spanilá,“ zakřehotala sojka. V tom okamžiku ostatní ptáci poznali její pronikavý hlas, sesypali se na ni a dočista ji oškubali.