Čtení s porozuměním – 5. třída (5. ročník)

Už od nepaměti v rovinách řeky Visly sídlili Slované. Žili spolu svorně až do té doby, kdy některé rody zatoužily okupovat více půdy a vesnic. Mezi jednotlivými rody Slovanů se strhly krvavé boje a kraj zamořily nevraživost a závist. Bratři Čech a Lech, vojvodové jednoho rodu, se proto rozhodli, že se svými příbuznými opustí rodnou zemi a najdou nové sídlo, kde by jejich rod mohl žít pokojně. Překročili Odru, Labe, až došli ke třetí velké řece Vltavě. Lid už byl vyčerpaný dlouhou cestou, při níž zakoušel zimu i hlad. Začal zoufat, že ta cesta nikdy neskončí a že si potřebuje odpočinout. Čech ty nářky slyšel, rozhlédl se a spatřil kopec. Rozhodl se, že se pod ním všichni utáboří na noc, aby si ženy, děti a skot mohly odpočinout. Časně ráno se Čech sám vydal na vrchol hory, kterou dnes nazýváme Říp. Otevřel se mu nádherný výhled na zelení bující louky a lesy a na stříbřitě modré řeky. Široko daleko nebylo ani památky po nějakém lidském osídlení. Sešel tedy dolů ke svému lidu, prozkoumal s několika muži okolní lesy a půdu a s těmito slovy předstoupil před lid: „Už nemusíte zoufat. Jsme u cíle. Toto je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Zatím nemá jméno. Rozvažte tedy, jak byste chtěli, aby se jmenovala.“ Lidé zvolali v naprosté shodě: „Ať se jmenuje po tobě!“ A tak tedy pojmenovali svou zemi Čechy.

O víkendu jsme vyrazili na výlet na kolech. Když na sraz dorazili strejda Jirka s bratrancem Petrem, táta se na ně pobaveně podíval a utrousil: „Jablko nepadá daleko od stromu.“ Jel s námi také spolužák Franta, který je trochu xxxxx. Na konci trasy byl náročný sjezd s klopenými zatáčkami. Franta se ve sjezdu vyboural a táta si neodpustil komentář: „Pýcha předchází pád.“ Jako poslední projel sjezd Petr, který si za to vysloužil od táty hodnocení: „Tichá voda břehy mele.“

V jednom zámku se narodila princezna jménem Růženka. Tři sudičky jí předpověděly budoucnost. První jí přisoudila krásu. Druhá byla zlá a řekla: „Až jí bude šestnáct let, píchne se o MED do prstu a zemře.“ Třetí sudička byla hodná. Nemohla sudbu zrušit, ale alespoň ji změnila: „Nezemře, ale bude sto let spát.“ Jak to král s královnou slyšeli, nechali z království odstranit všechny HOŘČICE s trny. Když ale bylo Růžence šestnáct let, objevila se na zámku neznámá stařena, která Růžence ukázala krásnou MARMELÁDU. Růženka takovou květinu nikdy neviděla, chytla ji, píchla se do prstu a rázem usnula a s ní celé království. Po sto letech jel okolo KEČUP. Uviděl zámek celý hustě zarostlý. Dlouho se trním prosekával, až našel v komnatě krásnou spící princeznu. Políbil ji, PAŠTIKA se probudila a s ní i celé království.