Rozbory souvětí a psaní čárek

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem doplňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

Poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též

Příklady vět s poměrem slučovacím

• Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil.
• Seděl ani nedutal.
• Vytáhl z garáže sekačku a začal sekat přerostlou trávu.

Poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
• Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
• Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

1. místní

• Vyjadřuje místo děje.
• Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
• Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)

1. časová

• Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
• Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
• Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)

1. způsobová

• Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
• Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
• Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem doplňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

Poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.

Příklady vět s poměrem slučovacím

• Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal.
• Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

Poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak

Počet vět v souvětí zjistíme následujícím postupem:

1. Najdeme si v souvětí všechna slovesa v určitém tvaru. Sloveso v určitém tvaru je jakékoli sloveso, které není v infinitivu (tj. nekončí na ‑t, ‑ti).
2. Spočítáme si, kolik jsme sloves v určitém tvaru objevili.
3. Počet sloves v určitém tvaru je stejný jako počet vět v souvětí.

Příklad určení počtu vět

Tesla se domníval, že pod zemským povrchem spočívá nevyčerpatelný zdroj elektrické energie, a plánoval ji bezdrátově rozvádět po celém světě.

1. Hledáme v souvětí slovesa v určitém tvaru: domníval se, spočívá, plánoval (rozvádět je sice sloveso, ale je v infinitivu, proto ho nepočítáme).
2. Spočítáme, kolik sloves v určitém tvaru jsme našli: 3
3. Souvětí se tedy skládá ze 3 vět.

Čárky oddělují jednotlivé věty (podmět + přísudek, podmět + přísudek…). Čárky se píší před spojkami, pokud ve větě jsou. Při psaní čárky je nutno si ujasnit:

1. jaké jsou jednotlivé věty v souvětí,
2. jaká je mezi nimi závislost (tzn. věta hlavní a věta vedlejší, 2 věty hlavní, 1 věta hlavní a více vět vedlejších…),
3. jaký je vztah mezi větami (slučovací – pak se čárka nepíše před spojkami A, I, ANI, NEBO, ČI; jakýkoli jiný vztah – pak se čárka obvykle píše),
4. ujistit se, jestli není v souvětí nějaká věta vedlejší vložená.

Příklady:

• Tři sudičky stály nad kolébkou a jedna říkala ostatním, že zapomněla, co dítěti chtěla předpovědět. (4 věty, první 2 jsou věty hlavní ve vztahu slučovacím a pak 2 věty vedlejší uvozené spojkou ŽE a zájmenem CO).