Stavba slov a odvozený pravopis II

Skupinu mně píšeme, pokud slova příbuzná obsahují skupinu mn. Příklady:

• domnívat se → domněnka
• skromný → skromně (U příslovce si pomůžeme přídavným jménem.)
• uzemní → uzemnění

Pokud slovo příbuzné nebo totéž slovo v jiném tvaru obsahuje pouze m, píšeme mě. Příklady:

• rozumí → rozuměl (U slovesa v minulém čase si pomůžu tím stejným slovesem v přítomném čase.)
• soukromí → soukromě
• vědomí → vědomě

Mě píšeme také v kořenu slova (měsíc, město, změna atd.).

Záludná jsou slova zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka, u kterých nelze pravopis zcela uspokojivě logicky zdůvodnit a musíme si ho pamatovat. Jako pomůcku můžeme použít volně související slovo pomník.

Dalším chytákem je tamější, které není odvozené od tamní, ale je vytvořeno příponou ‑ější od slova tam.

Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

Příklady vět s 2. pádem (mě)

• Šel tam beze mě.
• Bušil do mě.
• Kromě mě tam nikdo nebyl.
• Běž ode mě dál.

Příklady vět s 3. pádem (mně)

• Odpusť mně.
• Mně je to jedno.
• Věř mně.
• Napiš mně dopis.
• Pojď ke mně.

Příklady vět se 4. pádem (mě)

Dvě n se píšou u přídavných jmen odvozených příponou ‑ní, ‑ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na n nebo ň a ve slovech od nich odvozených: den – denní, okno – okenní, holeň – holenní, cena – cenný, cennost.

Jedno n se píše u přídavných jmen odvozených příponou ‑í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na ‑n: havraní, kuní, sloní.

Jedno n se píše ve slovech odvozených příponami ‑ík, ‑ice, ‑ina, -ěný:

• ‑ík: ceník, deník
• ‑ice: vinice, okenice
• ‑ina: pevnina, hodina
• ‑ěný: vlněný, hliněný, skleněný

Chytáky a těžké příklady

• ranní noviny, ale raný (ve smyslu časný)
• vina, vinen, vinný,
• víno, vinný hrozen, vinice,
• panna, panenka,
• Anna, Anička,
• Jablonné nad Orlicí.

Psaní s/z na začátku slova je náročné, protože nejde poznat podle výslovnosti. Řídí se několika pravidly, které bohužel obsahují řadu výjimek.

Písmeno S v předponě

Předponu s-/se- píšeme ve slovech vyjadřujících:

• směřování dohromady: shrabat, sloučit, sbalit, spojit
• směřování shora dolů: sjet, scházet, sletět, shodit
• směřování z povrchu pryč: smýt, setřít, smazat, sfouknout
• zmenšení objemu až zánik: shořet, shnít, sražené tričko

Dále píšeme předponu s-/se- v několika ustálených případech, které si musíme zapamatovat, například skončit, slevit, spasit, spáchat, stvořit, shnít, sdělit, stěžovat si, schovat se.

Písmeno Z v předponě

Předponu z-/ze- píšeme zejména v případech s významem:

Pro hláskovou změnu a zdvojování souhlásek na hranici kořene a přípony neexistuje jedno obecné pravidlo. Záleží na tom, o které slovo se zrovna jedná. Vždy ale můžeme zkusit vyjít z následujících kategorií:

Vystupňované přídavné jméno vs. sloveso v přítomném čase

• Tvary 2. stupně přídavného jména a slovesa v přítomném čase se často liší právě zdvojením písmena u přídavného jména.
  • Můj svetr je sušší než tvůj. vs. Martina suší prádlo.
• Končí‑li kořen přídavného jména v základním tvaru na ‑ch, ‑s, ‑z, ‑h:
  • ch se mění na š + ‑ší → suchý, sušší, nejsušší
  • s se mění na š + ‑ší → vysoký, vyšší, nejvyšší
  • z se mění na ž + ‑ší → nízký, nižší, nejnižší
  • h se mění na ž + ‑ší → drahý, dražší, nejdražší

2. stupeň přídavných jmen: kdy psát ‑š‑ a kdy ‑č‑?

• Písmeno ‑š‑ píšeme ve většině případů.
• Písmeno ‑č‑ píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kritéria: a) mají právě 2 slabiky, b) v základním tvaru jejich základ končí na ‑k‑. Příklady: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Zdvojování souhlásky v 6. pádu přivlastňovacích přídavných jmen:

• Pokud jsou v názvu osoby/bytosti, jíž přivlastňujeme, vedle sebe souhlásky ‑čk‑, dochází ke zdvojení.
• Příklady: tetička → tetiččino, kukačka → kukaččino/kukaččí, babička → babiččin.

Při psaní slov s předponami si nejprve určíme předponu a kořen slova.

Pokud předpona končí stejným písmenem, jakým začíná kořen, je potřeba zdvojit tuto hlásku: rozzuřit (roz + zuřit), oddělit (od + dělit), bezzubý (bez + zub).

Při nezdvojení hlásky může dojít ke vzniku nespisovné či neexistující podoby slova, ale také ke změně významu:

• nejasnější = méně jasné
• nejjasnější = nejvíc jasné

Chytáky a těžké příklady

• EU je stále nejednotnější (čím dál méně jednotná).
• Žádná práce není podružná.
• leccos si myslet (podobně jako leckdo, lecjaký)
• nejedovaté látky (nejsou jedovaté)
• poddolovaný terén

Je třeba najít základové slovo (tj. slovo, ze kterého nejspíš vzniklo zkoumané slovo). Příklady:

pirátství → základové slovo je pirát, jasně v něm vidím/slyším ‑t, proto ve slově pirátství píšu ‑ts‑, ne ‑c‑, které ve slově slyším, když ho vyslovuji.

dědictví → základové slovo je dědic, jasně v něm vidím/slyším ‑c, proto ve slově dědictví píšu ‑c‑, ne ‑ts‑.

Poznámka ke slovům zakončeným na ‑stvo, ‑ctvo, ‑ství, ‑ctví: Pozor na slova, jejichž slovotvorný základ (ta část, kterou mají společnou se základovým slovem) končí na ‑k:

ptactvo (pták + ‑stvo → k se změní kvůli výslovnosti na c a dojde ke zjednodušení skupiny na ‑ctvo).

Končí‑li slovotvorný základ na kteroukoli jinou souhlásku, přidáme k němu pouze příponu a ke změnám nedochází:

lidstvo (lid + ‑stvo), rostlinstvo (rostlina + ‑stvo).

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

Skupina souhlásek se zachovává, končí‑li základové slovo na:

• ž + ‑ský/‑ští → pařížský, pařížští,
• š + ‑ský/‑ští → krkonošský, krkonošští,
• č + ‑ský/‑ští → haličský, haličští,
• z + ‑ský/‑ští → francouzský, francouzští.

Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí‑li slovní základ na:

• h se mění na ž + ‑ský/‑ští → Praha, pražský, pražští,
• ch se mění na š + ‑ský/‑ští → černoch, černošský, černošští.

Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí‑li základové slovo na:

• s + ‑ský/‑ští = ‑ský/‑ští → Rus, ruský, ruští,
• c + ‑ský/‑ští = ‑cký/‑čtí → Olomouc, olomoucký, olomoučtí,
• k + ‑ský/‑ští = ‑cký/‑čtí → otrok, otrocký, otročtí.

Někdy v češtině může být obtížné odlišit příslovečné spřežky od předložkových vazeb („předložka, mezera, slovo“). Návod, jak na to, najdete v tabulce.

Některá spojení lze psát dohromady i zvlášť. V některých případech mají oba zápisy stejný význam:

poránu i po ránu, například i na příklad, zaprvé i za prvé, popřípadě i po případě

Někdy se však význam mění:

vcelku (docela) x v celku (nenakrájený)
namístě (vhodný) x na místě (kde?)
navečer (kdy?) x na večer (na kdy?)
nato (poté) x na to (na co?)
zato (ale) x za to (za co?)
potom (pak) x po tom (po čem?)

Spřežky s přídavnými jmény