Slovní druhy II

Podstatná jména v čísle jednotném označují jednu osobu, zvíře či věc. Podstatná jména v čísle množném označují více osob, zvířat či věcí. Množné číslo se v některých případech používá i k označení jednotlivé osoby (vykání, onikání, královský plurál, autorský plurál).

Většina podstatných jmen může vytvářet tvary jednotného i množného čísla, nazýváme je počitatelná. Nepočitatelná jména oba tvary tvořit nemohou, nebo pouze omezeně.

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle. Tvary množného čísla zde o množství nic nevypovídají, množství nám sděluje pouze číslovka (jedny, dvoje atd.).

Jména látková označují hmotu nebo látku, která se jeví jako nerozčleněný celek. Tvary jednotného čísla označují látku bez ohledu na její množství (litr, hrnek, gram atd.). Příklady: písek, mouka, pivo, zlato.

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatná jména hromadná mají pouze tvary jednotného čísla, ale označují více věcí stejného druhu. Lze je počítat jen jako celky nebo pomocí číslovek „málo/hodně/trochu“ (dvojí cukroví, málo listí, rostlinstvo, žactvo, křoví).

Podstatná jména mužského rodu se dělí na životná a neživotná. Při určování vzoru nejdříve určíme životnost, viz téma rody podstatných jmen. Jakmile víme životnost, vystačíme k určení vzoru většinou s prvním a druhým pádem.

Znalost vzoru využijeme například při určování koncovek.

Vzory slov životných

Vzor pán: pán bez pánA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě ‑A (např. peS bez psA).

Vzor muž: muž bez mužE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě ‑E (např. učiteL bez učitelE).

Vzor soudce: soudce bez soudcE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě ‑E (např. výrobcE bez výrobcE).

Vzor předseda: předseda bez předsedY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě ‑Y (např. fotbalista bez fotbalisty).

Vzory rodu ženského jsou žena, růže, píseň, kost. Končí‑li jméno na souhlásku, řídíme se vzory: píseň, kost, pokud na samohlásku – vzory: žena, růže. Žena je vzor tvrdý, naopak ostatní (růže, píseň a kost) řadíme mezi vzory měkké (viz též téma Koncovky podstatných jmen: ženský rod).

Vzor žena: žena bez ženY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě ‑Y (např. učitelkA bez učitelkY).

Vzor růže: růže bez růžE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě ‑E (např. konvicE bez konvicE).

Vzor píseň: píseň bez písnĚ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě ‑E/Ě (např. třešeŇ bez třešnĚ).

Vzor kost: kost bez kosti – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě ‑I (např. radosT bez radosTI).

Vzory rodu středního jsou město, moře, kuře, stavení. K určení vzoru slouží 2. pád podstatného jména.

Vzor město: město bez městA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku O a pokud je ve 2. pádě ‑A (např. těstO bez těstA).

Vzor moře: moře bez mořE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě ‑E (např. vejcE bez vejcE).

Vzor kuře: kuře bez kuřETE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě ‑ETE (např. kotĚ bez kotĚTE).

Vzor stavení: stavení bez stavenÍ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku Í a pokud je ve 2. pádě ‑Í (např. křovÍ bez křovÍ).

Pozor na podobnost vzorů moře a kuře, oba jsou zakončeny na písmeno ‑e, navzájem je do sebe můžeme odlišit pomocí 2. pádu, kdy moře má koncovku stejnou jako v 1. pádu, zatímco vzor kuře je v kmenu rozšířen o písmeno T (kuře bez kuřeTe).

Dále si můžeme pomoci „neučebnicovou“ pomůckou. Zkusme si říci 1. pád slova v množném čísle. Zde si spíše všimneme, zda rozšíření kmene o ‑at‑ probíhá, či ne. Příklad: jedno vejce, dvě vejce – vzor bude tedy moře.

Při skloňování podstatných jmen nám pomohou vzory:

1. vzory pro rod mužský: pán, muž, hrad, stroj, předseda, soudce,
2. vzory pro rod ženský: žena, růže, píseň, kost,
3. vzory pro rod střední: město, moře, kuře, stavení.

V některých případech je to ale komplikovanější.

Podstatná jména končící na ‑us, ‑um a ‑ismus

• Odtrhneme ‑us nebo ‑um a skloňujeme buď podle vzoru pán, nebo podle vzoru hrad/les.
  dinosaurus bez dinosaura (pán), génius bez génia (pán), rytmus bez rytmu (hrad), komunismus bez komunismu (hrad), muzeum bez muzea (les), linoleum bez linolea (les)
• U některých slov se však ‑us neodtrhává.
  citrus bez citrusu (hrad), rébus bez rébusu (hrad), cirkus bez cirkusu (hrad)
• Některá slova mají tzv. dvojí skloňování, správně je tvar s ‑us i bez něj.
  globus bez globusu/globu, virus bez virusu/viru, sinus bez sinusu/sinu

Slova oči, uši, ruce, nohy, ramena, kolena

Pokud označují části lidského či zvířecího těla:

Přídavná jména rozlišujeme na měkká, tvrdá a přivlastňovací. Rozlišování měkkých a tvrdých přivlastňovacích jmen je důležité například pro správné psaní koncovek.

Měkká přídavná jména – poznáme je především tak, že při změně rodu se tvar přídavného jména nezmění (tzn. v mužském, ženském i středním rodě bude tvar přídavného jména úplně stejný): cizí muž, cizí žena, cizí dítě – stejně jako jarní: jarní déšť, jarní zelenina, jarní sluníčko.

Tvrdá přídavná jména – jsou často zakončena na „y“, ale ne vždy! Skloňují se podle vzoru mladý, který je označován jako tzv. tvrdý vzor. Vždy je spolehlivě poznáme tak, že mění svůj tvar podle rodů: milý chlapec, milá dívka, milé dítě – stejně jako mladý: mladý muž, mladá žena, mladé dítě.

Přivlastňovací přídavná jména někomu něco přivlastňují. Příklady: Petrův, tátovo, učitelův.

Shoda přídavného jména s podstatným jménem

Přídavné jméno se musí vždy shodovat s podstatným jménem, které rozvíjí. Uvedeme si zde případy, v nichž se často chybuje.

• Pokud je podstatné jméno v 1. pádu mn. č. rodu mužského životného, končí předcházející přídavné jméno měkce (ti černí brouci, ti draví ptáci, ti čeští sportovci).
• Podstatné jméno středního rodu je v množ. čísle zakončeno na ‑a. Rozvíjející přídavné jméno se musí přizpůsobit (ta sedlákova prasata, ta malovaná vejce, ta fotbalová hřiště).
• Pozor na zakončení v 7. pádě: ‑ýma je hovorové, spisovná koncovka je zde ‑ými (pod středověkými hradbami, s barevnými pastelkami, s hrachovými lusky).
• Přídavné jméno musí být ve stejném pádě jako podstatné jméno, které rozvíjí, ať už stojí před ním, nebo za ním (ve ztraceném domě, k problémům týkajícím se…, bez problémů týkajících se…).

Správný tvar přídavného jména přivlastňovacího

Pro přivlastňování často v mluvě používáme tvary „pokoj sestry, auto bratra“. Tvoření přivlastňovacích přídavných jmen nám dělá problém. Pro ženský rod si můžeme pomoct vzorem matčin, pro mužský vzorem otcův.

sestřin (matčin) pokoj

babiččiny (matčiny) buchty

U přídavných jmen rozlišujeme 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladý, červený, velký),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mladší, červenější, větší),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmladší, nejčervenější, největší).

Co se týče pravopisu, dáváme si pozor zejména na rozdíl kdy psát ‑š‑ a kdy ‑č‑. Ve 2. stupni to vypadá takto:

• Písmeno ‑š‑ píšeme ve většině případů, 2. stupeň je totiž nejčastěji tvořen příponami ‑ejší, ‑ější nebo ‑ší (veselejší, červenější, hrubší).

• Písmeno ‑č‑ píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kritéria:

  • mají právě 2 slabiky,
  • v základním tvaru jejich základ končí na ‑k‑.
    • Př: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Pro 3.stupeň platí stejný pravopis jako pro 2. stupeň, přidáváme pouze předponu nej‑ (tenký – tenčí – nejtenčí, veselý – veselejší – nejveselejší).

Způsob oznamovací vyjadřuje reálný děj, tj. děj, který se opravdu odehrával, odehrává nebo bude odehrávat.

Seděla v kavárně a pila kávu.

Právě sedí v kavárně a pije kávu.

Zítra půjde do kavárny a dá si tam kávu.

Způsob podmiňovací vyjadřuje děj, který by se mohl (za určitých podmínek) uskutečnit. Často ho využíváme k vyjádření přání nebo zdvořilých žádostí.

Kdyby měla čas, seděla by často v kavárně a popíjela by tam kávu.

Chtěla bych jet na dovolenou do Venezuely.

Rozlišujeme několik druhů příslovcí:

Příslovce místa

• Odpovídá na otázky KDE? KAM? ODKUD?
• nahoře, tady, vpravo

Příslovce času

• Odpovídá na otázky KDY? ODKDY? DOKDY?
• ráno, dopoledne, teď

Příslovce způsobu

• Odpovídá na otázku JAK?
• špatně, dobře, pomalu

U některých příslovcí rozlišujeme (podobně jako u přídavných jmen) 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladě, červeně, krásně),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mlaději, červeněji, krásněji),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmlaději, nejčerveněji, nejkrásněji).

U většiny příslovcí tvoříme 2. stupeň pomocí přípony ‑eji/‑ěji (hladčeji, krásněji, pomaleji) a 3. stupeň pak pouze přidáním předpony nej- před tvar 2. stupně (nejhladčeji, nejkrásněji, nejpomaleji).

Nejčastěji užívaná příslovce však tvoří 2. a 3. stupeň nepravidelně (dobře – lépe, nikoliv dobře – dobřeji).

Příklady nepravidelného stupňování

• dobře – lépe – nejlépe
• špatně – hůř/hůře – nejhůř/nejhůře
• málo – méně – nejméně
• hodně – víc/více – nejvíc/nejvíce
• těžko/těžce – tíž/tíže – nejtíž/nejtíže
• snadno – snáz/snáze/snadněji – nejsnáz/nejsnáze/nejsnadněji

Základní číslovka odpovídá na otázku KOLIK?

Řadová číslovka odpovídá na otázku KOLIKÁTÝ?

Druhová číslovka odpovídá na otázky KOLIKERY? KOLIKERÝ?

Násobná číslovka odpovídá na otázky KOLIKRÁT? KOLIKANÁSOBNÝ?

Číslovky dále rozlišujeme na určité (označují přesný počet) a neurčité (označují počet jen obecně).

Příklady:

Rozlišujeme následující druhy zájmen:

• Osobní zájmena zastupují jména osob/zvířat (např. já, on, vy) nebo názvy věcí (např. ono). Patří sem i zvratné se/si (např. koupil si).
• Přivlastňovací zájmena určují, že někomu něco patří (např. můj pes, jeho taška).
• Ukazovací zájmena slouží k označení něčeho nebo ukázání na něco (např. tohle auto, ta židle).
• Tázací zájmena se používají v otázkách pro zjištění nějaké informace (např. Kdo to byl? Co chtěl?).
• Vztažná zájmena připojují vedlejší věty (např. Nevěděl, co chce.) a jsou stejná jako zájmena tázací, navíc zahrnují jenž.
• Neurčitá zájmena vyjadřují neurčitost osoby, věci nebo vztahu. Vznikají přidáním přípon a předpon k zájmenům tázacím (např. To mohl udělat kdokoli. Mumlal cosi pod vousy.).
• Záporná zájmena vyjadřují, že daná osoba, věc, zvíře nebo děj neexistuje (např. Nikdo nepřišel. Nic neviděl.).

Tabulka uvádí příklady zájmen jednotlivých druhů: