Čtení s porozuměním – 7. třída (7. ročník)

Ze zlatnictví poblíž zastávky Kubínova byla hlášena loupež. Inspektorka Pukavá se svým asistentem naskočili do služebního vozu, inspektorka vylovila z kabelky klíče, vsunula je do zapalování a otočila.

„Safra, startér je úplně mrtvý,“ povzdechla si, když auto jen slabě zakašlalo.

„Budeme muset jet na Kubínovu tramvají, kolego Mikšíčku,“ obrátila se na svého asistenta, „pojedeme šestkou z nedalekého Nerudova náměstí a pak přestoupíme na čtyřku.“

Jáchym Mikšíček byl znalec dopravní sítě a musel ocenit, že nápad paní inspektorky není vůbec špatný. Až na to, že byla neděle. A o víkendu tramvaj číslo 6 nejezdí. Asistent tedy navrhl jinou variantu cesty z Nerudova náměstí na Kubínovu, taktéž pouze s jedním přestupem.

Před počátkem příběhu lidstva nebylo nic, jen dva neohraničené světy. Na severu se rozkládal Niflheim, svět temnoty, věčně zahalený hustou mlhou, v němž panoval nesnesitelný mráz a vzduch otravovalo jedenáct jedovatých řek vytékajících z jednoho pramene ležícího ve středu všeho. Na jihu se nacházel Múspell, říše věčně žhnoucího a všechno spalujícího ohně. Ještě než se zrodili bohové, nebylo v těch dvou světech ani živáčka, až na Surta. Surt, ohromný ohnivý obr ozbrojený plamenným mečem, stál jako socha na okraji výhně, kde končila země. Necítil rozdíl mezi sžíravým žárem ohně Múspellu a mrazivou mlhou Niflheimu. Stojí tam i teď a bude tam stát asi ještě dlouho. Teprve až nastane Ragnarök, konec světa, opustí své místo v Múspellu, sežehne svým ohnivým mečem svět a bohové před ním budou, jeden po druhém, padat na kolena.