V češtině většinou slova píšeme podle toho, jak je i vyslovujeme. Někdy je to ale složitější. Jde především o psaní i/y, které má vyčleněnou samostatnou sekci.

Zde jsou shromážděny další případy, kdy správný pravopis nejde snadno poznat podle výslovnosti slov.

téma popis příklady
Psaní ě Správné použití ě (např. rozlišování bě/bje, vě/vje, mě/mně). objetí, domněnka, o mně
Pravopis odvozený od stavby slova Případy, kde jsou pravidla zápisu založena na stavbě slova (předpona, kořen, přípona). celozrnný, hulvátsví, říšský
Párové hlásky Dvojice znělých a neznělých hlásek, které vyslovujeme podobně (např. b/p, f/v, z/s). lev, zpráva, podpatky
Délka samohlásek Především správné psaní u/ú/ů a volba mezi koncovkami -icí/-ící. trojúhelník, hasicí vs. hasící
Spřežky Rozlišování mezi složenými slovy a dvojicí slov psaných s mezerou. nahoru vs. na horu
Pravopis přejatých slov U přejatých slov si často správný zápis musíme zapamatovat. Existují zde však základní vodítka, která nám pomohou. prezident, trénink, subtilní

Písmeno ě se v češtině vyskytuje pouze po souhláskách b, d, m, n, p, t, v.

Případy dě, tě, ně poznáme snadno podle změkčené výslovnosti.

V případě je situace komplikovanější, protože výslovnost je stejná jako u mně. Správné psaní mě/mně je častý zdroj problémů a pro přehlednost jej rozdělujeme na dvě podkapitoly:

Po souhláskách b, v, p se ě vyslovuje jako je. Potřebujeme tedy rozlišovat psaní bě/bje, vě/vje a pě/pje. Poslední zmíněný případ je jednoduchý, protože skupina pje se v českých slovech nikdy nevyskytuje. Jediným praktickým případem, kde se se skupinou pje můžeme setkat, je Skopje (hlavní město Severní Makedonie).

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy . Skupinu bje píšeme pouze tehdy, když b je součástí předpony.

Příklady slov, kde ě je součástí kořenu slova:

  • oběd
  • oběť
  • běsnit
  • naběračka

Příklady slov, kde se píše bje, protože b je součástí předpony:

  • ob-jetí
  • ob-jev
  • ob-jezd

Výjimku tvoří slova cizího původu, například objekt, objektiv, objektivní.

Na konci slova píšeme vždy :

  • holoubě
  • v hrobě
  • hříbě

Základní pravidla: V kořenu slova píšeme vždy . Skupinu vje píšeme pouze tehdy, když v je součástí předpony.

Příklady slov, kde je součástí kořenu slova:

  • vědec
  • světlo
  • závěj

Příklady slov, kde se píše vje, protože v je součástí předpony:

  • v-jel
  • v-jezd
  • v-jem

Na konci slova píšeme vždy :

  • po hlavě
  • v kávě
  • na ostrově

Psaní mě/mně ve slově

Přejít ke cvičením na toto téma »

Skupinu mně píšeme, pokud slova příbuzná obsahují skupinu mn. Příklady:

  • domnívat se → domněnka
  • skromný → skromně (U příslovce si pomůžeme přídavným jménem.)
  • uzemní → uzemně

Pokud slovo příbuzné nebo totéž slovo v jiném tvaru obsahuje pouze m, píšeme . Příklady:

  • rozu → rozul (U slovesa v minulém čase si pomůžu tím stejným slovesem v přítomném čase.)
  • soukro → soukro
  • vědo → vědo

píšeme také v kořenu slova (měsíc, město, změna atd.).

Záludná jsou slova zapomněl, připomněl, vzpomněl, pomněnka, u kterých nelze pravopis zcela uspokojivě logicky zdůvodnit a musíme si ho pamatovat. Jako pomůcku můžeme použít volně související slovo pomník.

Dalším chytákem je tamější, které není odvozené od tamní, ale je vytvořeno příponou -ější od slova tam.

Při skloňování zájmena já píšeme ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

1. pád Vašek
2. pád , mne Vaška
3. pád mně, mi Vaškovi
4. pád , mne Vaška
6. pád o mně o Vaškovi
7. pád mnou Vaškem

Příklady vět s 2. pádem (mě)

  • Šel tam bez .
  • Bušil do .
  • Kromě tam nikdo nebyl.
  • Běž ode dál.

Příklady vět s 3. pádem (mně)

  • Odpusť mně.
  • Mně je to jedno.
  • Věř mně.
  • Napiš mně dopis.
  • Pojď ke mně.

Příklady vět se 4. pádem (mě)

  • Přepadli .
  • Nevšiml si .
  • Nebaví to.
  • ráda.
  • Srazilo auto.

Příklady vět s 6. pádem (mně)

  • Mluvili o mně.
  • Co si o mně myslíš?
  • Dorazil až po mně.
  • Co po mně zůstane?

Video vysvětlení


Pravopis odvozený od stavby slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

V následujících případech potřebujeme pro volbu správného pravopisu umět uvažovat o stavbě slov, tedy umět určit předponu, kořen a příponu slova.

téma příklady
Psaní n/nn holenní, sloní, spokojenost, povinnost
Předpona a kořen: zdvojené hlásky podrážka, rozkazovat, rozzlobený, nepoddajné
Kořen a přípona: hlásková změna a zdvojené plošší, užší, hebčí, krotší
Kořen a přípona: spodoba znělosti brzký, pytláctví, dětství, hustší
Tvorba přídavných jmen (-ský/-ští, -cký/-čtí) brandýští, prorocký, říšští, texaští

Dvě n se píšou u přídavných jmen odvozených příponou -ní, -ný od podstatných jmen, jejichž kořen končí na n nebo ň a ve slovech od nich odvozených: den – den, okno – oken, holeň – holen, cena – cen, cennost.

Jedno n se píše u přídavných jmen odvozených příponou od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n: havraní, kuní, sloní.

Jedno n se píše ve slovech odvozených příponami -ík, -ice, -ina, -ěný:

  • -ík: ceník, deník,
  • -ice: vinice, okenice,
  • -ina: pevnina, hodina,
  • -ěný: vlněný, hliněný, skleněný.

Chytáky a těžké příklady:

  • ranní noviny, ale raný (ve smyslu časný)
  • vina, vinen, vinný,
  • no, vinný hrozen, vinice,
  • panna, panenka,
  • Anna, Anička,
  • Jablonné nad Orlicí.

Předpona a kořen: zdvojené hlásky

Přejít ke cvičením na toto téma »

  • Jako první si určíme kořen slova a předponu.
  • Zdvojit musíme, pokud předpona končí na stejné písmeno, jakým začíná kořen slova (rozzuřit, oddělit, bezzubý).
  • Pokud písmeno nezdvojíme, může se změnit význam slova (nejasnější = méně jasné vs. nejjasnější = nejvíc jasné).

Chytáky a těžké příklady:

  • EU je stále nejednotnější (čím dál méně jednotná).
  • Žádná práce není podružná.
  • leccos si myslet (podobně jako leckdo, lecjaký)
  • nejedovaté látky (nejsou jedovaté)
  • poddolovaný terén

Kořen a přípona: hlásková změna a zdvojené

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro hláskovou změnu a zdvojování souhlásek na hranici kořene a předpony neexistuje jedno obecné pravidlo. Záleží na tom, o které slovo se zrovna jedná. Vždy ale můžeme zkusit vyjít z následujících kategorií:

Vystupňované přídavné jméno vs. sloveso v přítomném čase

  • Tvary 2. stupně přídavného jména a slovesa v přítomném čase se často liší právě zdvojením písmena u přídavného jména.
    • Můj svetr je sušší než tvůj. vs. Martina suší prádlo.
  • Končí- li kořen přídavného jména v základním tvaru na -ch, -s, -z, -h:
    • ch se mění na š + -šísuchý, sušší, nejsušší
    • s se mění na š + -šívysoký, vyšší, nejvyšší
    • z se mění na ž + -šízký, nižší, nejnižší
    • h se mění na ž + -šídrahý, dražší, nejdražší

2. stupeň přídavných jmen: kdy psát -š- a kdy -č-?

  • Písmeno -š- píšeme ve většině případů.
  • Písmeno -č- píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kritéria: a) mají právě 2 slabiky, b) v základním tvaru jejich základ končí na -k-. Příklady: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Zdvojování souhlásky v 6. pádu přivlastňovacích přídavných jmen:

  • Pokud jsou v názvu osoby/bytosti, jíž přivlastňujeme, vedle sebe souhlásky -čk-, dochází ke zdvojení.
  • Příklady: tetička → tetiččino, kukačka → kukaččino/kukaččí, babička → babiččin.

Zdvojování souhlásky v 1. osobě mn. čísla slovesa v rozkazovacím způsobu

  • Končí-li rozkazovací způsob slovesa 2. osoby jedn. čísla (ty) na -m, musíme ve tvaru 1. osoby množ. čísla (my) souhlásku zdvojit.
  • Příklady: uvědom si → uvědomme si, zlom → zlomme.

Pozor na rozdíly mezi slovy, které se liší pouze zdvojením písmene:

  • pece (na pečení) vs. v pecce (pecka)
  • raci (korýši) vs. racci (ptáci)
  • face (anglicky tvář) vs. facce (3. pád slova facka)

Kořen a přípona: spodoba znělosti

Přejít ke cvičením na toto téma »

Je třeba najít základové slovo (tj. slovo, ze kterého nejspíš vzniklo zkoumané slovo). Příklady:

  • pirátství → základové slovo je pirát, jasně v něm vidím/slyším -t, proto ve slově pirátství píšu -ts-, ne -c-, které ve slově slyším, když ho vyslovuji.
  • dědictví → základové slovo je dědic, jasně v něm vidím/slyším -c, proto ve slově dědictví píšu -c-, ne -ts-.

Poznámka ke slovům zakončeným na -stvo, -ctvo, -ství, -ctví: Pozor na slova, jejichž slovotvorný základ (ta část, kterou mají společnou se základovým slovem) končí na -k:

  • ptactvo (pták + -stvo → k se změní kvůli výslovnosti na c a dojde ke zjednodušení skupiny na -ctvo).

Končí-li slovotvorný základ na kteroukoli jinou souhlásku, přidáme k němu pouze příponu a ke změnám nedochází:

  • lidstvo (lid + -stvo), rostlinstvo (rostlina + -stvo).

U sloves v rozkazovacím způsobu si pomůžeme tvarem ve způsobu oznamovacím.:

  • Jeďte za mnou! → tvar ve způsobu oznamovacím je vy jedete, proto ve slově jeďte píšu , ne ť.

Tvorba přídavných jmen (-ský/-ští, -cký/-čtí)

Přejít ke cvičením na toto téma »

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

  1. Skupina souhlásek se zachovává, končí-li základové slovo na:
    • ž + -ský/-ští → pařížský, pařížš,
    • š + -ský/-ští → krkonošský, krkonošš,
    • č + -ský/-ští → haličský, haličš,
    • z + -ský/-ští → francouzský, francou.
  2. Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí-li slovní základ na:
    • h se mění na ž + -ský/-ští → Praha, pražský, pražš,
    • ch se mění na š + -ský/-ští → černoch, černošský, černošš.
  3. Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí-li základové slovo na:
    • s + -ský/-ští = -ský/-ští → Rus, ruský, ruš,
    • c + -ský/-ští = -cký/-čtí → Olomouc, olomoucký, olomouč,
    • k + -ský/-ští = -cký/-čtí → otrok, otrocký, otroč.
  4. Pokud slovo vznikne ze slova končícího na -berg/-berk, -burg/-burk nebo -inky, pak koncové -g/-k odpadá:
    • Norimberk→ norimberský, Hamburg→ hamburský, Helsinky→ helsinský.

Párové hlásky jsou b/p, d-t, ď/ť, g/k, h/ch, v/f, z/s, ž/š. První z dvojice je vždy hláska znělá, druhé hláska neznělá.

S párovými hláskami jsou pravopisné potíže, které pramení z toho, že je vyslovujeme podobně a někdy dokonce i jinak, než píšeme. Například ve slově lev vyslovujeme na konci f.

Největší potíže dělá rozlišování hlásek s/z. Pro tyto hlásky stojí za to rozebrat detailně dva případy:

Pro ostatní případy psaní párových hlásek pak používáme společnou metodu: pomůžeme si jiným tvarem slova nebo slovem příbuzným.

Psaní s/z na začátku slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

Psaní s/z na začátku slova je náročné, protože nejde poznat podle výslovnosti. Řídí se několika pravidly, které bohužel obsahují řadu výjimek.

Písmeno S v předponě

Předponu s-/se- píšeme ve slovech vyjadřujících:

  • směřování dohromady: shrabat, sloučit, sbalit, spojit
  • směřování shora dolů: sjet, scházet, sletět, shodit
  • směřování z povrchu pryč: smýt, setřít, smazat, sfouknout
  • zmenšení objemu až zánik: shořet, shnít, sražené tričko

Dále píšeme předponu s-/se- v několika ustálených případech, které si musíme zapamatovat, například skončit, slevit, spasit, spáchat, stvořit, shnít, sdělit, stěžovat si, schovat se.

Písmeno Z v předponě

Předponu z-/ze- píšeme zejména v případech s významem:

  • dokončení děje: zničit, zblednout, zlomit, zrušit, zbourat
  • změny stavu: zhubnout, zpřísnit, zocelit, zviditelnit

Dále píšeme předponu z-/ze- v několika ustálených případech, například zkoumat, zpívat, zpytovat, zhostit se, zpověď.

Předponu vz-/vze- píšeme ve slovech vyjadřujících:

  • směřování vzhůru: vzlétnout, vztyčit, vzplanout
  • směřování proti něčemu nebo vůči někomu: vzpoura, vzbouřit se, vztáhnout ruku, vztah

Změna významu

Některá slova lze lze psát s předponou s i z, ale pokaždé mají jiný význam:

smazat (tabuli) zmazat (ušpinit se)
sbít (bednu dohromady) zbít (někomu ublížit)
směnit (vyměnit) změnit (stát se jiným)
svolat (skupinu dohromady) zvolat (nahlas vykřiknout)
svolit (dát souhlas) zvolit (vybrat z nabídky)
slézt (dostat se dolů) zlézt (zdolat lezením)
shlédnout (dívat se shora dolů, třeba z kopce) zhlédnout (spatřit něco, třeba film)

Další těžké příklady

  • zjednat pořádek
  • zplakat nad výdělkem
  • zedřený prací
  • scelená rána
  • zplihlý
  • zprostit obžaloby

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

  • vstal z postele,
  • jak z toho ven,
  • vyšel z budovy,
  • vystoupil z autobusu,
  • uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

  • matka s dítětem,
  • sudy s vínem,
  • koláč s ořechy,
  • pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Souhlásky párové: p/b, t/d, v/f, ...

Přejít ke cvičením na toto téma »

Potřebujeme-li se rozhodnout mezi dvojicemi souhlásek, pomůžeme si jiným tvarem slova nebo slovem příbuzným. Párové souhlásky jsou:

  • p – b: dub (bez dubu), slib (bez slibu), střep (střepy),
  • t – d: oběd (k obědu), hladký kámen (hlaďoučký), svatba (hodně svateb),
  • ť – ď: pojď (půjdu), paměť (bez paměti),
  • v – f: lev (bez lva), krev (hodně krve), fotograf (bez fotografa),
  • s – z: blízká ves (blizoučká), prosba (prosím), schůzka (hodně schůzek),
  • š – ž: tužka (hodně tužek), flaška (hodně flašek), položte (položím),
  • h – ch: hroch (bez hrocha), lehký (lehoučký), nehty (nehet).

Báseň pro zpestření

Ukrutně zuřil na psa lev,
že v jeho jméně napsal eF,
a vynadal mu při kafi:
Copak se, tupče, říká „lfi“?
(E. Frynta)

Délka samohlásek: u/ú/ů

Přejít ke cvičením na toto téma »

Písmeno ů píšeme zpravidla uprostřed a na konci slova.

Písmeno ú se objevuje na začátku slova (příp. po předponě). Pokud dáme před slovo, které začíná na ú, předponu, ú sice už nestojí na jeho začátku, ale čárka v něm i nadále zůstává. Podobně to platí i u složenin vzniklých ze dvou slov. Příklady:

  • neúmyslný,
  • sebeúcta,
  • zúčastnit se,
  • trojúhelník,
  • zaútočit,
  • pravoúhlý.

Písmeno ú píšeme také v některých slovech cizího původu:

  • pedikúra, léčebná kúra (ale kůra na stromě)
  • trubadúr,
  • múza,
  • túra,
  • iglú,
  • skútr.

Písmeno ú píšeme také u citoslovcí: bú, vrkú, hú, cukrú.

Další těžké příklady:

  • vůkol (není od slova úkol)

Slova zakončená na -icí a -ící

Přejít ke cvičením na toto téma »

Správné rozlišování délky i/í dělá problémy především u přídavných jmen zakončených na -icí/-ící. Rozlišujeme je následovně:

  • Krátce (-icí) píšeme, pokud chceme vyjádřit účel podstatného jména.

    • Ptáme se: K čemu se používá? K čemu slouží?
    • Příklady: žehlicí prkno (používá se na žehlení), kropicí konev (slouží ke kropení).
  • Dlouze (-ící) píšeme, pokud chceme vyjádřit děj nebo průběh činnosti.

    • Ptáme se: Co dělá právě teď?
    • Příklady: maminka žehlící prádlo (Co dělá teď maminka? Žehlí.), zahradník kropící záhony (Co dělá právě teď zahradník? Kropí záhony.).
  • Ve spojení s živými bytostmi obvykle používáme dlouhou variantu -ící, protože o člověku těžko řekneme, že se používá za nějakým účelem.

    • Příklady: velící důstojník, řídící pracovník.

Pomůcka: Pokud váháte, zda se jedná o vyjádření účelu, nebo o průběh činnosti, můžete si pomoci jiným přídavným jménem, které má tvary pro vyjádření účelu a průběhu činnosti odlišné.

Příklad: školicí středisko
Značí slovo školicí účel, nebo průběh děje? Podobný význam jako školicí má slovo vzdělávací: jde tedy o školicí (vzdělávací) středisko, nebo o školící (vzdělávající) středisko? → Vzdělávací středisko dává smysl, proto napíšeme školicí středisko (vyjádření jeho účelu).

Příslovečná spřežka, nebo předložka a slovo?

Někdy v češtině může být obtížné odlišit příslovečné spřežky od předložkových vazeb. Návod, jak na to, najdete v tabulce.

Příslovečné spřežky Předložkové vazby
Co to je? spojení předložky s jiným slovem spojení předložky s jiným slovem
Jak napsat? dohromady jako jedno slovo (zcela, doleva, vpravo, potichu) zvlášť (na horu, na jaře, na místě)
Jak to poznat? Mezi předložku a slovo nelze nic vložit. Mezi předložku a slovo lze vložit přídavné jméno.
Příklady Vyšli až nahoru na kopec. Vylezli na horu. (na vysokou horu)
Ten seriál se mi vcelku líbí. Dal bych si 10 dkg goudy v celku. (v jediném celku)

Některá spojení lze psát dohromady i zvlášť. Pozor, někdy to ale, může způsobit změnu významu.

Bez změny významu lze dohromady i zvlášť psát: poránu i po ránu, například i na příklad, zaprvé i za prvé, popřípadě i po případě

Význam se mění u:

  • vcelku (docela) x v celku (nenakrájený)
  • namístě (vhodný) x na místě (kde?)
  • navečer (kdy?) x na večer (na kdy?)
  • nato (poté) x na to (na co?)
  • zato (ale) x za to (za co?)
  • potom (pak) x po tom (po čem?)

Spřežky s přídavnými jmény

Některá přídavná jména lze spojit do jednoho slova s podstatným jménem, zájmenem nebo příslovcem, např. konkurenceschopný, politováníhodný, všehoschopný, vševědoucí, dlouhotrvající, pozoruhodný…

Shrnutí

Pokud váháte, jestli psát slova dohromady, nebo zvlášť, zkuste si mězi ně vložit jiné slovo (nejlépe přídavné jméno) nebo posoudit význam obou možností.

Přejatá slova: souhlásky

Přejít ke cvičením na toto téma »

Zde neexistují jednoduchá pravidla. Některá slova si zachovávají původní pravopis, jiná se počeštila a jejich pravopis se upravil.

Psaní s/z v přejatých slovech

  • U mnohých slov je možná psaná varianta se s i z, avšak jen málokdy jsou tyto varianty stylisticky rovnocenné. V následujících pravidlech tedy uvádíme pouze pravidla pro základní (tj. bezpříznakovou) a nejčastěji užívanou podobu slov.

  • Pouze z píšeme:

    • Ve slovech, kde se spisovně vyslovuje [z] (dezinfekce, epizoda, filozofie, univerzita, prezident).
  • Varianty se s i z jsou možné a stylisticky rovnocenné:

    • ve slovech končících na -nz/-ns, -rz/-rs, -lz/-ls a slovech jim příbuzných (komparz i kompars, pulz i puls, pulzovat i pulsovat, diskurz i diskurs, diskurzivní a diskursivní).
  • Pouze s píšeme:

    • ve slovech s nepočeštěným pravopisem (laser, design),
    • ve slovech s latinskou předponou dis-/di- (diskvalifikovat, disproporce, distribuce, disonance),
    • ve slovech s řeckou předponou dys- (dyslexie, dysfunkce),
    • ve slovech, kde se spisovně vyslovuje pouze [s] (dres, komise, agrese, disident).

Přejatá slova: samohlásky

Přejít ke cvičením na toto téma »

Zde neexistují jednoduchá pravidla. Zkusíme si tedy alespoň něco říct k jednolivým jevů, s nimiž se v této problematice můžeme setkat.

Psaní i/y

  • V cizích slovech vyslovujeme často [dy, ty, ny], ale píšeme di, ti, ni (diktát, motiv, penicilin, diskuze, perspektiva), ve slovech zcela zdomácnělých, ale píšeme dy, ty, ny bez ohledu na původ slova (krokodýl, tygr, inženýr, blondýna).
  • Pravopis po souhláskách r, c, k, h, ch se řídí původním pravopisem slova, proto je v přejatých slovech nejednotný (cyklista, cyklus vs. cirkus, citron; riskovat, triko vs. rytmus; historie vs. hydrolýza, hydroxid; archiv, architekt vs. brachyblasty).
  • Pravopis i/y často závisí na původu slova či významu předpony/přípony. Vysvětlíme si alespoň tedy rozdíl mezi častými předponami:

    • latinské dis- = české roz-/ne-, opak (disharmonie = nesoulad, dislokace = rozložení, rozmístění),
    • řecké dys- = zeslabení, porucha (dyslexie = porucha schopnosti číst)
    • poly- = mnoho
    • sym/syn- = spolu, s
    • ante, anti = vpřed, dopředu, proti něčemu (antedatovat = opatřit dřívějším datem, anticipovat = předjímat, antikoncepce = (ochrana) proti početí),
    • bi-, di- = dva (bisexuál = člověka přitahují obě pohlaví, difluorid kyslíku = sloučenina kyslíku a 2 molekul flóru).

Délka samohlásek

  • Dlouhou samohlásku píšeme tam, kde ji i jasně dlouze vyslovujeme (fáze, génius, vitrína, fólie, túra, kúra, skútr).
  • Dlouze i krátce můžeme psát slova, jejichž výslovnost kolísá (citron i citrón, vagon i vagón, vitamin i vitamín, drogerie i drogérie).
  • Krátkou samohlásku píšeme ve slovech obsahujících di, ti, ni nebo příponu -ura (lokomotiva, recidiva, kultura).

-ie vs. -ije

  • Pokud základ slova nekončí na -j, píšeme na konci slova vždy -ie (pes vyje vs. provincie, agonie, Persie).

Přejatá slova: psaní i/y po měkkých a tvrdých souhláskách

Přejít ke cvičením na toto téma »

V českých slovech píšeme po měkkých souhláskách (c, j, ž, š, č, ř, ď, ť, ň) vždy měkké I. Po tvrdých souhláskách (h, ch, k, r, d, t, n) píšeme vždy tvrdé Y. U písmen D, T, N volíme písmeno podle výslovnosti.

Ve přejatých slovech ovšem tato pravidla nemusí platit. Mezi tyto výjimky patří mnoho dnes běžně používaných slov a není snadné poznat, které slovo je českého původu a které přejaté.

Měkké I po tvrdých souhláskách píšeme například v následujících případech:

  • H: historie, hitparáda
  • CH: orchidej, architekt
  • K: kino, kiwi
  • R: triko, princezna, turistika, experiment, mandarinka, Kristus, Británie, Marie

V následujících případech vyslovujeme tvrdě, ale píšeme měkké I:

  • D: medicína, dinosaurus, tradice, diktát
  • T: lokomotiva

Psaní tvrdého Y po měkkých souhláskách nastává v přejatých slov po písmenu C: cylindr, cyklista, encyklopedie.

Pozor také na stejně znějící slova s různým významem: tip (odhad, rada, doporučení) vs. typ (druh, model).

NAPIŠTE NÁM

Děkujeme za vaši zprávu, byla úspěšně odeslána.

Napište nám

Nevíte si rady?

Nejprve se prosím podívejte na časté dotazy:

Čeho se zpráva týká?

Vzkaz Obsah Ovládání Přihlášení Licence