Větné členy

Podmět a přísudek spolu tvoří tzv. základní skladební dvojici. Nesou jádro informace obsažené ve větě.

Podmět

Pro podmět platí:

• Je vždy v 1. pádě.
• Může být vyjádřen: kterýmkoli slovním druhem.
• Ptáme se na něj: Kdo, co? (Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.)

Druhy podmětu:

1. Vyjádřený: je ve větě vyjádřen slovně. (Pavlína spí.)
2. Nevyjádřený: není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná. (Chceš [ty] kousek čokolády?)
3. Všeobecný: není ve větě vyjádřen a ani netušíme, o koho přesně se jedná. (V televizi dávali [oni] film.)

Přísudek

Pro přísudek platí:

• Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
• Může být vyjádřen: slovesem, slovesem a zvratným zájmenem se/si, několika slovesy, slovesem a přídavným/podstatným jménem.
• Ptáme se na něj: Co dělá podmět? (Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.)

Druhy přísudku:

1. slovesný: obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:
   1. slovesný jednoduchý: tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd. (Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.)
   2. slovesný složený: tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv. (Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.)
2. jmenný se sponou (slovesně-jmenný): tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno. (Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.)
3. jmenný: tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí. (Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.)
4. citoslovečný: tvoří ho citoslovce. (Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.)

Předmět

• Může být ve všech pádech kromě 1. a 5. pádu.
• Závisí na slovese nebo přídavném jméně.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. (Markéta utrhla Lucii ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě). Komu, čemu Markéta utrhla jablko? Lucii (předmět ve 3. pádě).

Předmět se časo zaměňuje s podmětem. Abychom je rozlišili, je třeba se na každý z nich správně zeptat.

Pro přívlastek platí:

• Blíže určuje podstatné jméno.
• Může být vyjádřen: podstatným jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou, slovesem v infinitivu.
• Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí? (Kvetoucí strom → jaký strom?)

Druhy přívlastku:

1. Přívlastek shodný
   • Shoduje se s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě,
   • většinou stojí před podstatným jménem, někdy ale může stát i za ním, např.: v odoborných názvech (kočka domácí, doba bronzová),
   • často je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem nebo číslovkou.
   • Příklady: Velký pes leze malým oknem. Naše kočka leze dírou. Tři čuníci jdou.
2. Přívlastek neshodný
   • Neshoduje se s podstatným jménem ani v pádě, ani v čísle, ani v rodě,
   • obvykle stojí za podstatným jménem,
   • často je vyjádřen podstatným jménem nebo slovesem v infinitivu, někdy i příslovcem.
   • Příklady: Dostal jsem buchtu od babičky. Měl jsem chuť spát. Podívej se na ten obraz vlevo.

Jak postupovat při určování přívlastku?

Michalovo rozhodnutí pomoct babičce bylo dobré.

1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: rozhodnutí, babičce
2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
   • Jaké/čí rozhodnutí? Michalovo.
   • Jaké Michalovo rozhodnutí? pomoct
   • Slovo babičce není rozvito.
3. Slova, která rozvíjejí rozhodnutí jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
   • Michalovo rozhodnutí, bez Michalova rozhodnutí, s Michalovým rozhodnutím → tvary přívlastku se při skloňování mění → přívlastek shodný
   • rozhodnutí pomoct, bez rozhodnutí pomoct, s rozhodnutím pomoct → tvary přívlastku se při skloňování nemění → přívlastek neshodný

Tetička z Pardubic mě znala jako své boty.

1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: tetička, Pardubic, boty
2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
   • Jaká tetička? z Pardubic.
   • Jaké boty? své
   • Slovo Pardubic rozvíjí slovo tetička.
3. Slova, která rozvíjejí slova tetička a boty jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
   • tetička z Pardubic, bez tetičky z Pardubic, s tetičkou z Pardubic → tvary slova tetička se mění, ale z Pardubic zůstává stejné → přívlastek neshodný
   • své boty, bez svých bot, se svými botami → tvary slova boty i přívlastku své se při skloňování mění → přívlastek shodný

Pro příslovečné určení platí:

• Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
• Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd. (V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.)

Druhy příslovečného určení (PU):

1. PU místa
   • Ptáme se na něj: Kde? Odkud? Kudy? Kam?
   • Pes vlezl do boudy. Kam vlezl pes? Do boudy.
2. PU času
   • Ptáme se na něj: Kdy? Odky? Dokdy? Jak často? Jak dlouho?
   • Včera jsem přišla pozdě. Kdy jsem přišla pozdě? Včera.
3. PU způsobu
   • Ptáme se na něj: Jak? Jakým způsobem?
   • Vypadalo to hezky. Jak to vypadalo? Hezky.
4. PU míry
   • Ptáme se na něj: Do jaké míry? Jak moc? Nakolik?
   • Vypadalo to docela hezky. Jak moc hezky to vypadalo? Docela.
5. PU příčiny
   • Ptáme se na něj: Z jaké příčiny? Proč?
   • Kvůli dešti nešli na výlet. Proč nešli na výlet? Kvůli dešti.
6. PU účelu
   • Ptáme se na něj: Za jakým účelem?
   • Připili si na zdraví. Za jakým účelem? Na zdraví (aby byli zdraví).
7. PU podmínky
   • Ptáme se na něj: Za jakých podmínek?
   • Za deště nikam nepůjdu. Za jakých podmínek nikam nepůjdu? Za deště.
8. PU přípustky
   • Ptáme se na něj: I přes co? Navzdory čemu?
   • Navzdory dešti šli ven. Navzdory čemu šli ven? Navzdory dešti.

Doplněk závisí na 2 členech: na slovesu (přísudku) a zároveň na podstatném jméně nebo případně zájmeně (většinou podmětu nebo předmětu).

Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.

Příklady:

• Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.
• Otec byl zvolen prezidentem. Kým byl otec? Prezidentem. Kým byl zvolen? Prezidentem.
• Pavel viděl Josefa unaveného. Jaký byl Josef? Unavený. Jak Pavel Josefa viděl? Unaveného.
  (Pozor na pořádek slov ve větě! Kdyby věta zněla Pavel viděl unaveného Josefa., pak by slovo unaveného nebyl doplněk, ale přívlastek shodný.)