Stavba vět

Vedlejší věta podmětná

Na podmětnou větu se ptáme Kdo, co?

V hlavní větě není podmět. Podmětem je totiž vedlejší věta.

Obvykle v hlavní větě najdeme přísudky jako: zdá se, je vidět, je jasné...

Zdá se, že dnes už nepřijdou. Kdo, co se zdá? Že už dnes nepřijdou.

Vedlejší věta předmětná

Na předmětnou větu se ptáme pádovými otázkami kromě prvního a pátého pádu.

Vidím, že jste se dnes dobře připravili. Koho, co vidím?

Doufám, že přijdete. V koho, v co doufám?

Bavili se o tom, že přijde. O kom, o čem se bavili? Že přijde.

Vedlejší věta přívlastková

Rozvíjí nějaké jméno v hlavní větě. Toto jméno stojí nejčastěji na konci hlavní věty.

Ptáme se jaký, který, popř. čí?

Viděli Petru, která lezla nahoru. Jakou Petru viděli?

Postavili stan v zahradě, která voněla levandulí. V jaké zahradě? Zahradě, která voněla levandulí.

Vedlejší věta doplňková

Rozvíjí současně dva různé větné členy z hlavní věty, vždy sloveso a nějaké jméno.

Řídící věta obvykle končí předmětem. (Vidím Petru, jak se třese. Petra je předmět: vidím koho, vidím co.)

Časté spojky jsou jak, kterak, coby.

Vidím Petru, jak se třese. Je to Petra, která se třese – je rozvinut předmět Petra. A co vidím? Jak se třese – je rozvinut přísudek vidím.

Vedlejší věta přísudková

Přísudková věta je vlastně jmennou částí přísudku jmenného se sponou z hlavní věty.

V hlavní větě je tak pouze spona: tj. slovesa být nebo stávat se.

Tváře byly, jako by je zrovna zapálil. = Tváře byly zapálené.

Vedlejší věty příslovečné

Postupujeme stejně jako u příslovečných určení.

• VV příslovečná místní. Obvykle se ptáme Kam? Kde? Odkud? Kudy?
  Vrátila se tam, kde jí bylo nejlépe. Kam se vrátila?
• VV příslovečná časová.  Obvyklé otázky jsou: Kdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často? Obvyké spojky jsou: zatímco, když, jakmile a další.
  Když přišla domů, začala vařit. Kdy začala vařit?
• VV příslovečná způsobová. Základní otázkou je Jak? Jakým způsobem? Obvyklé spojky jsou jak, jak - tak, jako a další.
  Vypadal, jako by neuměl do pěti počítat. Jak vypadal?
• VV příslovečná měrová. Často si měrovou větu můžeme nahradit příslovcem velmi, hodně, málo apod. Obvyklé otázky: Jak moc? Do jaké míry? Obvyklé spojky jsou: že, jak, čím - tím...
  Křičela, jak mohla. Jak moc křičela? 
• VV příslovečná příčinná. Co bylo příčinou? Jaký byl důvod? Proč, za jaké příčiny? Proč, z jakého důvodu? Obvyklými spojkami jsou: že, protože, poněvadž, jelikož.
  Rychle utíkali, protože za nimi hořelo. Proč utíkali?
• VV příslovečná účelová. Proč, za jakým účelem?  Spojovacím výrazem je nejčastěji aby.
  Rychle utíkali, aby si zachránili život. Proč utíkali? 

Věta hlavní (VH)

• V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
• Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
  • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
• Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
  • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil. Seděl ani nedutal.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Autobus přijel, ale já jsem do něj nenastoupil. Čekal jsem na Pepu, jenomže on nepřišel.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Buď se přiznáš sám, nebo to na tebe řeknu.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Měla nejen zlomený kotník, ale pochroumala si i ruku a žebra. Musela ležet v nemocnici, dokonce ani nemohla slézt z postele.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Ráno přišel pozdě do školy, nezazvonil mu totiž budík. Nevyčítej mu to, vždyť za nic nemůže.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Úkol splnil, mohl si tudíž dát přestávku. Už se k nám nevešli do auta, museli tedy na místo dojet vlakem.

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal. Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Napiš jí dopis, abys ji přesvědčila, ale abys ji úplně neodradila. Utekli z Citadely, aby si užívali volnosti, ne aby dál bojovali.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Řekla mi jasně, že buď se přiznám sám, nebo to na mě řekne. Ujistil mě, že mi buď napíše zprávu, nebo mi zavolá.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Myslela si, že nejen pochopí celou situaci, ale že ji také co nejrychleji vyřeší. Nerozumím tomu, proč to nemůžeš udělat hned, a proč to dokonce začínáš i sabotovat.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Omlouvila se, že ráno přišla pozdě do školy, nezazvonil jí totiž budík. Pavel říkal, že neslyšel zvonit telefon, zrovna se totiž sprchoval.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Zajímalo mě, kdo z nich přijede na stejný turnus, a tak bude bydlet společně se mnou. Ve zprávách hlásili, že turisti nerespektují zákaz vstupu do jeskyně, a proto tam ochranáři nastražili fotopast.

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
• Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
• Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

1. místní

• Vyjadřuje místo děje.
• Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
• Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)

2. časová

• Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
• Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
• Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)

3. způsobová

• Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
• Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
• Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)

4. měrová

• Vyjadřuje intenzitu nebo množství vlastosti nebo děje.
• Ptáme se na ni: do jaké míry?, kolik?, o kolik?, jak moc? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: čím – tím, tolik – kolik, tak – že, co, až, kolik, než
• Příklad: Utíkal, co mu síly stačily. (Jak moc utíkal? Tolik, co mu síly stačily.) Čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. (O kolik jsem zodpovědnější? O tolik, čím jsem starší.)

5. příčinná

• Vyjadřuje příčinu děje nebo stavu.
• Ptáme se na ni: proč?, z jaké příčiny? z jakého důvodu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: protože, že, jelikož
• Příklad: Nešli na výlet, protože pršelo. (Proč nešli na výlet? Protože pršelo.) Že mi bylo chladno, zapnula jsem topení. (Z jakého důvodu jsem zapnula topení? Kvůli tomu, že mi bylo chladno.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

6. účelová

• Vyjadřuje cíl/účel děje.
• Ptáme se na ni: za jakým účelem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: aby
• Příklad: Teple se oblékl, aby nenastydl. (Za jakým účelem se teple oblékl? Aby nenastydl.) Babička vyprávěla vnoučeti pohádku, aby lépe usnulo. (Za jakým účele vyprávěla babička vnoučeti pohádky? Aby lépe usnulo.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

7. podmínková

• Vyjadřuje podmínky za kterých se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: za jakých podmínek? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jestliže, -li, kdyby, jestli, když, pokud
• Příklad: Nebude-li pršet, nezmokneme. (Za jakých podmínek nezmokneme? Nebude-li pršet.) Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe. (Za jakých podmínek by ses cítil lépe? Kdyby ses přiznal.)

8. přípustková

• Vyjadřuje okolnost, navzdory které se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: i přes co? navzdory čemu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: přestože, i když, i kdyby, třebaže, ačkoli
• Příklad: I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět. (I přes co můžeš procestovat celý svět? I když nemáš peníze.) Nepovedlo se mu napsat dobře test, přestože se na něj připravoval. (I přes co se mu nepovedlo napsat dobře test? Přestože se na něj připravoval.)

1. Podmětná

• Vyjadřuje podmět věty řídící.
• Ptáme se na ni: Kdo, co? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, že, aby
• Př.: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. → Kdo, co nic nezkazí? Kdo nic nedělá.
• Tip: Větu podmětnou můžeme nahradit podmětem, který vyjadřuje to stejné jako věta podmětná, např.: Kdo nic nedělá = lenoch → Lenoch nic nezkazí.

2. Přísudková

• Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou (přísudek slovesný se totiž vedlejší větou nedá vyjádřit).
• Ptáme se na ni: Jaký byl/nebyl (stal se/nestal se) podmět?
• Časté spojovací výrazy: jako, jak, aby, takový – jaký, takový – aby
• Př.: Obloha byla, jako by ji vymetl. → Jaká byla obloha? Jako by ji vymetl.
• Tip: Větu přísudkovou můžeme nahradit jmennou částí přísudku, který vyjadřuje to stejné jako věta přísudková, např.: Obloha byla jako vymetená.

3. Předmětná

• Vyjadřuje předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící.
• Ptáme se na ni: pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: že, aby, jak, kdo, co, to – že
• Př.: Nezapomeň, že výuka začíná v 8:00. → Koho, co nezapomeň? Že výuka začíná v 8:00.
• Tip: Větu předmětnou můžeme někdy nahradit předmětem, např.: Nezapomeň na začátek výuky v 8:00.

4. Přívlastková

• Vyjadřuje bližší informaci o (podstatném) jméně z věty řídící.
• Ptáme se na ni: Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící, které vedlejší věta rozvíjí.
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy
• Př.: Markéta ztratila telefon, který nedávno dostala. → Jaký telefon Markéta ztratila? Ten, který nedávno dostala.
• Tip: Větu přívlastkovou můžeme nahradit přívlastkem, např.: Markéta ztratila nový telefon.

5. Doplňková

• Vyjadřuje bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící.
• Ptáme se na ni: V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
• Časté spojovací výrazy: jak, že, aby
• Př.: Lucie viděla Zuzanu, jak běží na autobus. V jaké situaci viděla Lucie Zuzanu? Jak běží na autobus.
• Tip: Věta doplňková bývá často po slovesech vnímání: vidět, slyšet, dívat se atd. Lze také nahradit doplňkem, např.: Lucie viděla Zuzanu běžet na autobus.

5. Příslovečná

• Vyjadřuje okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící.
• Ptáme se na ni: kde?, kdy?, jak?, proč?, do jaké míry?, za jakým účelem?, za jakých podmínek?, i přes co? atd. + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: kde, když, jak, co, protože, aby, -li, přestože, i když atd.
• Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:
  • místní → kde?
  • časová → kdy?
  • způsobová → jak?
  • měrová → do jaké míry?
  • příčinná → proč?
  • účelová → za jakým účelem?
  • podmínková → za jakých podmínek?
  • přípustková → i přes co?
• Př.: Lukáš nepřišel, protože neměl čas. Proč Lukáš nepřišel? Protože neměl čas.