Stavba vět

Stavba vět se zabývá tím, jak jsou věty a jejich části uspořádány a jak spolu souvisejí.

Rozlišujeme věty jednoduché (větný celek vyjadřující jednu myšlenku) a souvětí (celek složený z více vět, který vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek). V souvětí rozlišujeme na větu hlavní a vedlejší. Hlavní věta stojí sama o sobě a má úplný smysl. Vedlejší věta je naopak závislá na větě hlavní a doplňuje ji, přičemž nemůže existovat samostatně. Věty hlavní i vedlejší spolu mohou být v různých vztazích.

• Věta jednoduchá a souvětí
• Počet vět v souvětí
• Věta hlavní
• Poměry mezi hlavními větami
• Poměry vedlejších vět
• Druhy vedlejších vět

Věta hlavní (VH)

• V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
• Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
  • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
• Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
  • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem doplňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

Poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.

Poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.

Poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.

Poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.

Poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.

Poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem doplňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

• Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
• Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
• Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal. Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

2. poměr odporovací

• Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
• Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
• Napiš jí dopis, abys ji přesvědčila, ale abys ji úplně neodradila. Utekli z Citadely, aby si užívali volnosti, ne aby dál bojovali.

3. poměr vylučovací

• Informace ve větách se navzájem vylučují.
• Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
• Řekla mi jasně, že buď se přiznám sám, nebo to na mě řekne. Ujistil mě, že mi buď napíše zprávu, nebo mi zavolá.

4. poměr stupňovací

• Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
• Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
• Myslela si, že nejen pochopí celou situaci, ale že ji také co nejrychleji vyřeší. Nerozumím tomu, proč to nemůžeš udělat hned, a proč to dokonce začínáš i sabotovat.

5. poměr příčinný (důvodový)

• Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
• Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
• Omlouvila se, že ráno přišla pozdě do školy, nezazvonil jí totiž budík. Pavel říkal, že neslyšel zvonit telefon, zrovna se totiž sprchoval.

6. poměr důsledkový

• Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
• Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
• Zajímalo mě, kdo z nich přijede na stejný turnus, a tak bude bydlet společně se mnou. Ve zprávách hlásili, že turisti nerespektují zákaz vstupu do jeskyně, a proto tam ochranáři nastražili fotopast.

Vedlejší věta podmětná

• Vyjadřuje podmět věty řídící.
• Ptáme se na ni: Kdo, co? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, že, aby
• Příklad: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. → Kdo, co nic nezkazí? Kdo nic nedělá.
• Tip: Větu podmětnou můžeme nahradit podmětem, který vyjadřuje to stejné jako věta podmětná, např.: Kdo nic nedělá = lenoch → Lenoch nic nezkazí.

Vedlejší věta přísudková

• Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou (přísudek slovesný se totiž vedlejší větou nedá vyjádřit).
• Ptáme se na ni: Jaký byl/nebyl (stal se/nestal se) podmět?
• Časté spojovací výrazy: jako, jak, aby, takový – jaký, takový – aby
• Příklad: Obloha byla, jako by ji vymetl. → Jaká byla obloha? Jako by ji vymetl.
• Tip: Větu přísudkovou můžeme nahradit jmennou částí přísudku, který vyjadřuje to stejné jako věta přísudková, např.: Obloha byla jako vymetená.

Vedlejší věta předmětná

• Vyjadřuje předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící.
• Ptáme se na ni: pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: že, aby, jak, kdo, co, to – že
• Příklad: Nezapomeň, že výuka začíná v 8:00. → Koho, co nezapomeň? Že výuka začíná v 8:00.
• Tip: Větu předmětnou můžeme někdy nahradit předmětem, např.: Nezapomeň na začátek výuky v 8:00.

Vedlejší věta přívlastková

• Vyjadřuje bližší informaci o (podstatném) jméně z věty řídící.
• Ptáme se na ni: Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící, které vedlejší věta rozvíjí.
• Časté spojovací výrazy: kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy
• Příklad: Markéta ztratila telefon, který nedávno dostala. → Jaký telefon Markéta ztratila? Ten, který nedávno dostala.
• Tip: Větu přívlastkovou můžeme nahradit přívlastkem, např.: Markéta ztratila nový telefon.

Vedlejší věta doplňková

• Vyjadřuje bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící. Řídící věta obvykle končí předmětem.
• Ptáme se na ni: V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
• Časté spojovací výrazy: jak, že, aby
• Příklad: Lucie viděla Zuzanu, jak běží na autobus. V jaké situaci viděla Lucie Zuzanu? Jak běží na autobus.
• Tip: Věta doplňková bývá často po slovesech vnímání: vidět, slyšet, dívat se atd. Lze také nahradit doplňkem, např.: Lucie viděla Zuzanu běžet na autobus.

Vedlejší věta příslovečná

• Vyjadřuje okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící.
• Ptáme se na ni: kde?, kdy?, jak?, proč?, do jaké míry?, za jakým účelem?, za jakých podmínek?, i přes co? atd. + věta řídící.
• Časté spojovací výrazy: kde, když, jak, co, protože, aby, -li, přestože, i když atd.
• Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy.

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
• Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
• Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Co z toho plyne?

• Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

1. místní

• Vyjadřuje místo děje.
• Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
• Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)

2. časová

• Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
• Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
• Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)

3. způsobová

• Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
• Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
• Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)

4. měrová

• Vyjadřuje intenzitu nebo množství vlastnosti nebo děje.
• Ptáme se na ni: do jaké míry?, kolik?, o kolik?, jak moc? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: čím – tím, tolik – kolik, tak – že, co, až, kolik, než
• Příklad: Utíkal, co mu síly stačily. (Jak moc utíkal? Tolik, co mu síly stačily.) Čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. (O kolik jsem zodpovědnější? O tolik, čím jsem starší.)

5. příčinná

• Vyjadřuje příčinu děje nebo stavu.
• Ptáme se na ni: proč?, z jaké příčiny? z jakého důvodu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: protože, že, jelikož
• Příklad: Nešli na výlet, protože pršelo. (Proč nešli na výlet? Protože pršelo.) Že mi bylo chladno, zapnula jsem topení. (Z jakého důvodu jsem zapnula topení? Kvůli tomu, že mi bylo chladno.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

6. účelová

• Vyjadřuje cíl/účel děje.
• Ptáme se na ni: za jakým účelem? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: aby
• Příklad: Teple se oblékl, aby nenastydl. (Za jakým účelem se teple oblékl? Aby nenastydl.) Babička vyprávěla vnoučeti pohádku, aby lépe usnulo. (Za jakým účelem vyprávěla babička vnoučeti pohádky? Aby lépe usnulo.)
• Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.

7. podmínková

• Vyjadřuje podmínky za kterých se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: za jakých podmínek? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: jestliže, -li, kdyby, jestli, když, pokud
• Příklad: Nebude-li pršet, nezmokneme. (Za jakých podmínek nezmokneme? Nebude-li pršet.) Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe. (Za jakých podmínek by ses cítil lépe? Kdyby ses přiznal.)

8. přípustková

• Vyjadřuje okolnost, navzdory které se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
• Ptáme se na ni: i přes co? navzdory čemu? + věta řídící
• Časté spojovací výrazy: přestože, i když, i kdyby, třebaže, ačkoli
• Příklad: I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět. (I přes co můžeš procestovat celý svět? I když nemáš peníze.) Nepovedlo se mu napsat dobře test, přestože se na něj připravoval. (I přes co se mu nepovedlo napsat dobře test? Přestože se na něj připravoval.)

Věta jednoduchá obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru, respektive jeden přísudek. Příklady vět jednoduchých:

• Tento úspěšný spisovatel vydal již několik knih.
• Je meloun zelenina, nebo ovoce?

Souvětí se skládá z několika vět. Obsahuje tolik sloves v určitém tvaru (resp. tolik přísudků), kolik je v souvětí vět. U souvětí studujeme jejich stavbu (věta hlavní, vedlejší, jejich vztahy). Příklady souvětí:

• Pojedeme na výlet, i když bude pršet.
• Kdosi se mě snažil přesvědčit o tom, že se sloni bojí myší.