Slovní druhy

V češtině rozlišujeme 10 slovních druhů. Ty pak dělíme na ohebné a neohebné. Rady k určování slovních druhů najdete v samostatné sekci.

Ohebné slovní druhy

Ohebné slovní druhy mění svůj tvar: můžeme je skloňovat (dávat do různých pádů) nebo časovat (dávat do různých časů).

1. Podstatná jména označují názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů, vztahů a pocitů (Lenka, pes, stůl, láska, vypařování, nezávislost).

2. Přídavná jména označují vlastnosti podstatných jmen a vztahy (velký, písčitý, bílé, otcův, kocourova).

3. Zájmena zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně je blíže určují (ona, jeho, tento, mně).

4. Číslovky označují počet, pořadí, počet druhů a násobky (dvakrát, třetí, sedmery, dvojnásobný).

5. Slovesa vyjadřují činnosti, stavy a děje (pracuje, byl, mrzne).

Neohebné slovní druhy

Neohebné slovní druhy mají jenom jeden tvar, nedají se ani skloňovat, ani časovat.

6. Příslovce popisují okolnosti dějů nebo míru vlastností (včera, tady, komů, zeleně).

7. Předložky určují časové nebo místní umístění předmětů, osob, dějů, okolností (na, k, s, okolo).

8. Spojky spojují slova nebo věty (nebo, ani, protože, jako).

9. Částice vyjadřují naše postoje, pocity, přání (snad, ať, asi, jen, pouze, také, ano, ne, vlastně).

10. Citoslovce označují zvuky, nálady, povzdechy (au, žbluňk, mňau, ach jo, vrkú, prásk, oh, brr).

Podstatné jména jsou ohebný slovní druh. Podstatná jména označují mimo jiné názvy osob, zvířat, rostlin, věcí, vlastností, dějů, činností, pocitů, vědních oborů a školních předmětů.

Příklady podstatných jmen: pes, Jana, strom, krabice, láska, Antarktida, matematika, mouka, radost, plavání.

Mluvnické kategorie podstatných jmen

• pád (1. až 7.)
• číslo (jednotné, množné)
• rod (mužský, ženský, střední)
• vzor (pán, muž, soudce, předseda, hrad, stroj, žena, růže, píseň, kost, město, moře, kuře, stavení)

Podstatná jména označují názvy:

• osob: máma, popelář, Sněhurka
• zvířat: pes, krokodýl, králík
• rostlin: fialka, lípa
• věcí: sešit, bota, omáčka
• činností: posilování, psaní
• vlastností: hrdost, chlad, pružnost
• dějů: tání, kvašení
• vztahů a pocitů: láska, blízkost, smutek
• vědních oborů a školních předmětů: zeměpis, cizí jazyk, medicína

Jak je poznat: Můžeme si u nich říct TEN, TA, TO (ten pes, ta bota, to psaní).

V češtině rozlišujeme u podstatných jmen tři různé rody: rod mužský, rod ženský a rod střední. Mužský rod se dělí na životný a neživotný.

Rod podstatného jména zjistíme pomocí ukazovacích zájmen TEN, TA, TO (ten pes – rod mužský, ta žena – rod ženský, to dítě – rod střední).

Životnost podstatných jmen rodu mužského zjistíme, řekneme-li si jméno v 1. a 4. pádě:

• Pokud se tvar změní, je životný (ten sněhulák, vidím sněhuláka – životné).
• Pokud se tvar nezmění, je neživotný (ten hrad, vidím hrad – neživotné).

Pozor: Gramatická životnost se nemusí vždy shodovat s životností přirozenou. Například sněhulák, kostlivec, nebožtík a strašák jsou rodu životného, i když nežijí. Naopak strom a keř jsou rodu neživotného, i když jsou živé. Některá zákeřná slova navíc mohou mezi životností a neživotností kolísat (např. ledoborec, slaneček, koníček, ukazatel).

Podstatná jména v čísle jednotném označují jednu osobu, zvíře či věc. Podstatná jména v čísle množném označují více osob, zvířat či věcí. Množné číslo se v některých případech používá i k označení jednotlivé osoby (vykání, onikání, královský plurál, autorský plurál).

Většina podstatných jmen může vytvářet tvary jednotného i množného čísla, nazýváme je počitatelná. Nepočitatelná jména oba tvary tvořit nemohou, nebo pouze omezeně.

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle. Tvary množného čísla zde o množství nic nevypovídají, množství nám sděluje pouze číslovka (jedny, dvoje atd.).

Jména látková označují hmotu nebo látku, která se jeví jako nerozčleněný celek. Tvary jednotného čísla označují látku bez ohledu na její množství (litr, hrnek, gram atd.). Příklady: písek, mouka, pivo, zlato.

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatná jména hromadná mají pouze tvary jednotného čísla, ale označují více věcí stejného druhu. Lze je počítat jen jako celky nebo pomocí číslovek „málo/hodně/trochu“ (dvojí cukroví, málo listí, rostlinstvo, žactvo, křoví).

V češtině rozlišujeme 7 pádů:

Určování pádů

Při určování pádu se ptáme celou pádovou otázkou. To je důležité především u rozlišování 1. a 4. pádu, které mají část pádové otázky stejnou (co?).

Význam pádů

Pády v českém jazyce určují vztah slov ve větě a mohou výrazně ovliňovat význam věty.

Rodilí mluvčí většinou používají správné pády přirozeně bez toho, aby si je museli určovat. Některá podstatná jmena ale mají záludné skloňování a znalost pádů zde využijeme. Pády se vztahují i k ostatním slovním druhům a ovlivňují pravopis například u psaní mě/mně, volby předložky s/z nebo skloňování zájmena jenž.

Vzor je podstatné jméno určené jako ukázka pro skloňování dalších podstatných jmen stejného typu. V češtině máme následující hlavní vzory:

• mužský rod
  • životný: pán, muž, soudce, předseda
  • neživotný: hrad, stroj
• ženský rod: žena, růže, píseň, kost
• střední rod: město, moře, kuře, stavení

Tyto vzory jsou pouze základní pomůckou. U některých z nich existují podvzory, některá slova se skloňují nepravidelně či jsou nesklonná.

Jak poznáme, který vzor použít?

1. Určíme rod podstatného jména.
2. Podíváme se, zda jméno končí na souhlásku/samohlásku.
3. Pokud končí např. na souhlásku, vybíráme ze vzorů, které končí také na souhlásku.
4. Řekneme si jméno ve 2. pádě. Podle něj pak vybereme vzor, jehož 2. pád končí stejně.

Podstatná jména mužského rodu se dělí na životná a neživotná. Při určování vzoru nejdříve určíme životnost, viz téma Podstatná jména: rody. Jakmile víme životnost, vystačíme k určení vzoru většinou s prvním a druhým pádem.

Znalost vzoru využijeme například při určování koncovek.

Vzory slov životných

Vzor pán: pán bez pánA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -A (např. peS bez psA).

Vzor muž: muž bez mužE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E (např. učiteL bez učitelE).

Vzor soudce: soudce bez soudcE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. výrobcE bez výrobcE).

Vzor předseda: předseda bez předsedY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě -Y (např. fotbalista bez fotbalisty).

Vzory slov neživotných

Vzor hrad: hrad bez hradU (případně pomocný vzor les bez lesa) – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -U nebo -A (např. důM bez domU nebo skleP bez sklepA).

Vzor stroj: stroj bez strojE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E (např. cíL bez cílE).

Vzory rodu ženského jsou žena, růže, píseň, kost. Končí-li jméno na souhlásku, řídíme se vzory: píseň, kost, pokud na samohlásku – vzory: žena, růže. Žena je vzor tvrdý, naopak ostatní (růže, píseň a kost) řadíme mezi vzory měkké (viz též téma Koncovky podstatných jmen: ženský rod).

Vzor žena: žena bez ženY – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku A a pokud je ve 2. pádě -Y (např. učitelkA bez učitelkY).

Vzor růže: růže bez růžE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. konvicE bez konvicE).

Vzor píseň: píseň bez písnĚ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -E/Ě (např. třešeŇ bez třešnĚ).

Vzor kost: kost bez kosti – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na souhlásku a pokud je ve 2. pádě -I (např. radosT bez radosTI).

Vzory rodu středního jsou město, moře, kuře, stavení. K určení vzoru slouží 2. pád podstatného jména.

Vzor město: město bez městA – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku O a pokud je ve 2. pádě -A (např. těstO bez těstA).

Vzor moře: moře bez mořE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -E (např. vejcE bez vejcE).

Vzor kuře: kuře bez kuřETE – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku E a pokud je ve 2. pádě -ETE (např. kotĚ bez kotĚTE).

Vzor stavení: stavení bez stavenÍ – používá se, pokud podstatné jméno končí v 1. pádě na samohlásku Í a pokud je ve 2. pádě -Í (např. křovÍ bez křovÍ).

Pozor na podobnost vzorů moře a kuře, oba jsou zakončeny na písmeno -e, navzájem je do sebe můžeme odlišit pomocí 2. pádu, kdy moře má koncovku stejnou jako v 1. pádu, zatímco vzor kuře je v kmenu rozšířen o písmeno T (kuře bez kuřeTe).

Dále si můžeme pomoci „neučebnicovou“ pomůckou. Zkusme si říci 1. pád slova v množném čísle. Zde si spíše všimneme, zda rozšíření kmene o -at- probíhá, či ne. Příklad: jedno vejce, dvě vejce – vzor bude tedy moře.

Pozor na podstatné jméno dítě, které skloňujeme podle vzoru kuře pouze v jednotném čísle, v množném čísle je toto slovo rodu ženského.

Při skloňování podstatných jmen pomohou vzory:

1. vzory pro rod mužský: pán, muž, hrad, stroj, předseda, soudce,
2. vzory pro rod ženský: žena, růže, píseň, kost,
3. vzory pro rod střední: město, moře, kuře, stavení.

Někdy to ale není tak jednoduché.

Podstatná jména končící na -us, -um a -ismus

• Odtrhneme -us nebo -um a skloňujeme buď podle vzoru pán, nebo podle vzoru hrad/les.

  • dinosaurus bez dinosaura (pán), génius bez génia (pán), rytmus bez rytmu (hrad), komunismus bez komunismu (hrad), muzeum bez muzea (les), linoleum bez linolea (les).

• U některých slov se -us neodtrhává.

  • citrus bez citrusu (hrad), rébus bez rébusu (hrad), cirkus bez cirkusu (hrad).

• Některá slova mají tzv. dvojí skloňování, správně je tvar s -us i bez něj.

  • globus bez globusu/globu, virus bez virusu/viru, sinus bez sinusu/sinu.

Skloňování slov oči, uši, ruce, nohy, ramena, kolena

• Pokud označují části lidského/zvířecího těla:

  • používáme v množném čísla tvary oči, uši (psí oči, králičí uši),
  • v 7. pádě množného čísla používáme ve slovech oči, uši, ruce, nohy a jejich zdrobnělinách zakončení -ma: s očima, ušima, rukama, ručičkama, nohama (pozor, ale s koleny a rameny).

• Pokud označují části věcí, které se pouze podobají rukám, nohám, uším, očím, ramenům a kolenům:

  • používáme v množném čísle tvary oka, ucha (oka na punčoše, mastná oka v polévce, ucha od hrnce),
  • v 7. pádě množného čísla používáme ve slovech ruce, nohy a jejich zdrobnělinách zakončení -mi: s hodinovými ručičkami, stůl se čtyřmi nohami.

Podstatná jména mužského rodu v 6. pádě množného čísla

• U podstatných jmen zakončených na -k(a), -h(a), -ch(a) je spisovné zakončení -ích (-ách je pouze hovorové):

  • bok – v bocích (ne v bokách), břeh – na březích (ne na břehách), dluh – v dluzích (ne v dluhách), rybník – v rybnících (ne v rybníkách), monarcha – o monarších (ne o monarchách), hromadné prostředky – v hromadných prostředcích (ne prostředkách), kolega – o kolezích (ne o kolegách).

• Zakončení -ách je rovnocené zakončení -ích ve zdrobnělinách:

  • rybníček – o rybníčcích i rybníčkách, balíček – v balíčcích i balíčkách.

Přídavná jména jsou ohebný slovní druh. Označují vlastnosti podstatných jmen a vztahy vlastnictví. Ptáme se na ně otázkami JAKÝ?, KTERÝ?, ČÍ?

Příklady přídavných jmen: starý, pěkný, dlouhá, Petrův, bobří, odvážná, chorvatský.

U přídavných jmen rozlišujeme tři druhy:

• tvrdá (mladý, velký, hedvábný)
• měkká (jarní, cizí, ranní)
• přivlastňovací (Petřina, trenérův, maminčiny)

Přídavná jména můžeme stupňovat. Rozlišujeme tři stupně:

1. základní míra vlastnosti (levný)
2. vyšší nebo nižší míra vlastnosti (levnější)
3. nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejlevnější)

Přídavná jména označují:

• vlastnosti podstatných jmen: velký, písčitý, bílé
• vztahy vlastnictví: otcův, kocourova, Krakonošovo

Jak je poznat: Ptáme se na ně JAKÝ?, KTERÝ?, ČÍ?

• Jaký máš hlad? Velký.
• Ze které ruky chceš? Z pravé.
• Čí je ta bota? Petrova.

Přídavná jména rozlišujeme na měkká, tvrdá a přivlastňovací. Rozlišování měkkých a tvrdých přivlastňovacích jmen je důležité například pro správné psaní koncovek.

Měkká přídavná jména – poznáme je především tak, že při změně rodu se tvar přídavného jména nezmění (tzn. v mužském, ženském i středním rodě bude tvar přídavného jména úplně stejný): cizí muž, cizí žena, cizí dítě – stejně jako jarní: jarní déšť, jarní zelenina, jarní sluníčko.

Tvrdá přídavná jména – jsou často zakončena na „y“, ale ne vždy! Skloňují se podle vzoru mladý, který je označován jako tzv. tvrdý vzor. Vždy je spolehlivě poznáme tak, že mění svůj tvar podle rodů: milý chlapec, milá dívka, milé dítě – stejně jako mladý: mladý muž, mladá žena, mladé dítě.

Přivlastňovací přídavná jména někomu něco přivlastňují. Příklady: Petrův, tátovo, učitelův.

Shoda přídavného jména s podstatným jménem

Přídavné jméno se musí vždy shodovat s podstatným jménem, které rozvíjí. Uvedeme si zde případy, v nichž se často chybuje.

• Pokud je podstatné jméno v 1. pádu mn. č. rodu mužského životného, končí předcházející přídavné jméno měkce (ti černí brouci, ti draví ptáci, ti čeští sportovci).
• Podstatné jméno středního rodu je v množ. čísle zakončeno na -a. Rozvíjející přídavné jmeno se musí přizpůsobit (ta sedlákova prasata, ta malovaná vejce, ta fotbalová hřiště).
• Pozor na zakončení v 7. pádě: -ýma je hovorové, spisovná koncovka je zde -ými (pod středověkými hradbami, s barevnými pastelkami, s hrachovými lusky).
• Přídavné jméno musí být ve stejném pádě jako podstatné jméno, které rozvíjí, ať už stojí před ním, nebo za ním (ve ztraceném domě, k problémům týkajícím se…, bez problémů týkajících se…).

Správný tvar přídavného jména přivlastňovacího

Pro přivlastňování často v mluvě používáme tvary „pokoj sestry, auto bratra“. Tvoření přivlastňovacích přídavných jmen nám dělá problém. Pro ženský rod si můžeme pomoct vzorem matčin, pro mužský vzorem otcův.

• sestřin (matčin) pokoj
• babiččiny (matčiny) buchty
• Karlovy (otcovy) boty

Rozdíly ve významu přídavných jmen

Některá přídavná jména vypadají velmi podobně, ale mají odlišný význam. Uvedeme si některé z nich:

• srdeční (týkající se srdce) x srdečný (přátelský, vřelý)
• sluneční (od slunce coby nebeského tělesa) x slunečný (sluncem prozářený)
• živelní (vzniklé působením přírodních živlů) x živelný (nezkrotný, neovladatelný)
• prodejní (místo, v němž prodej probíhá) x prodejný (určený k prodeji)

U přídavných jmen rozlišujeme 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladý, červený, velký),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mladší, červenější, větší),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmladší, nejčervenější, největší).

Co se týče pravopisu, dáváme si pozor zejména na rozdíl kdy psát -š- a kdy -č-. Ve 2. stupni to vypadá takto:

• Písmeno -š- píšeme ve většině případů, 2. stupeň je totiž nejčastěji tvořen příponami -ejší, -ější nebo -ší (veselejší, červenější, hrubší).

• Písmeno -č- píšeme pouze u malé skupiny přídavných jmen, které splňují obě následující kriteria:

  • mají právě 2 slabiky,
  • v základním tvaru jejich základ končí na -k-.
    • Př: hebký – hebčí, tenký – tenčí, měkký – měkčí.

Pro 3.stupeň platí stejný pravopis jako pro 2. stupeň, přidáváme pouze předponu nej- (tenký – tenčí – nejtenčí, veselý – veselejší – nejveselejší).

Pro psaní koncovek je důležité rozlišení měkkých a tvrdých přídavných jmen, viz téma druhy přídavných jmen.

U měkkých přídavných jmen (vzor jarní), píšeme vždy měkké I. U tvrdých přídavných jmen (vzor mladý) píšeme tvrdé Y, nikoliv však ve všech tvarech! V 1. pádě množného čísla rodu mužského životného píšeme -Í (malí chlapci jako mladí chlapci).

Příklady, ve kterých se chybuje:

• marniví manekýni – tvrdé přídavné jméno (marnivý, marnivá, marnivé), ale jedná se o množné číslo - mladí manekýni,
• sivý holoubek – tvrdé přídavné jméno (sivý, sivá, sivé) – mladý holoubek,
• vepřový bůček – tvrdé přídavné jméno (vepřový, vepřová, vepřové) – mladý bůček,
• lesklí slepýši – tvrdé přídavné jméno (lesklý, lesklá, lesklé), ale množné číslo – mladí slepýši,
• jedlými pokrmy – tvrdé přídavné jméno (jedlý, jedlá, jedlé) – mladými pokrmy,
• urostlí chlapci – tvrdé přídavné jméno (urostlý, urostlá, urostlé), ale množné číslo – mladí chlapci.

Zde je psaná podoba složitější, protože někdy se vzniklá skupina souhlásek zachovává, občas dochází v rámci slova k její změně a jindy k jejímu zjednodušení.

1. Skupina souhlásek se zachovává, končí-li základové slovo na:
   • ž + -ský/-ští → pařížský, pařížští,
   • š + -ský/-ští → krkonošský, krkonošští,
   • č + -ský/-ští → haličský, haličští,
   • z + -ský/-ští → francouzský, francouzští.
2. Poslední souhláska základového slova se kvůli výslovnosti mění, končí-li slovní základ na:
   • h se mění na ž + -ský/-ští → Praha, pražský, pražští,
   • ch se mění na š + -ský/-ští → černoch, černošský, černošští.
3. Skupina souhlásek se zjednodušuje, končí-li základové slovo na:
   • s + -ský/-ští = -ský/-ští → Rus, ruský, ruští,
   • c + -ský/-ští = -cký/-čtí → Olomouc, olomoucký, olomoučtí,
   • k + -ský/-ští = -cký/-čtí → otrok, otrocký, otročtí.
4. Pokud slovo vznikne ze slova končícího na -berg/-berk, -burg/-burk nebo -inky, pak koncové -g/-k odpadá:
   • Norimberk→ norimberský, Hamburg→ hamburský, Helsinky→ helsinský.

Zájmena jsou ohebný slovní druh. Ve větě obvykle zastupují podstatná nebo přídavná jména, případně je blíže určují.

Příklady zájmen: já, my, ona, náš, jejich, jaký, někdo, žádný, se, jenž.

Mluvnické kategorie zájmen: pád, číslo, rod, druh, vzor (ne všechna zájmena mají všechny kategorie).

Zájmena osobní zastupují jména osob/zvířat (např. já, on, vy) nebo názvy věcí (např. ono). Pozor, patří sem i zvratné se/si (např. smál se). Příklady: já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona, se.

Zájmena přivlastňovací určují, že někomu něco patří (např. MŮJ pes, JEHO taška). Příklady: můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, svůj.

Zájmena ukazovací slouží k označení něčeho nebo ukázání na něco (např. TOHLE auto, TA židle). Příklady: ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám.

Zájmena tázací se používají v otázkách pro zjištění nějaké informace (např. KDO to byl? CO chtěl?). Příklady: kdo, co, který, jaký, čí.

Zájmena vztažná připojují vedlejší věty a jsou stejná jako zájmena tázací, navíc zahrnují JENŽ (např. Nevěděl, CO chce). Příklady: kdo, co, který, jaký, čí, jenž.

Zájmena neurčitá vyjadřují neurčitost osoby, věci nebo vztahu. Vznikají přidáním přípon a předpon k zájmenům tázacím (např. To mohl udělat KDOKOLI. Mumlal COSI pod vousy.). Příklady: někdo, leckdo, ledakdo, málokdo, kdosi, kdokoli, každý, všechen… (Místo „kdo“ v uvedených zájmenech se může objevit kterékoli z tázacích zájmen. Vzniknou pak tedy složeniny jako: kterýkoli, ledaco, čísi…).

Zájmena záporná vyjadřují, že daná osoba, věc, zvíře nebo děj neexistuje (např. NIKDO nepřišel. NIC neviděl.). Příklady: nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný.

Skloňování zájmen týž, tentýž

Jak na to, abychom se tvary neučili nazpaměť?

• Tvary zájmen týž, tentýž se skloňují podle vzoru mladý: téhož jako mladého (tého + ž), s týmiž jako mladými (tými + ž), téže jako mladé atd.
• V některých pádech jsou také tvary složené ze zájmen ten a týž.

Přehled všech tvarů

Tvary zájmena týž, tentýž v jednotném čísle

Tvary zájmena týž, tentýž v množném čísle

Zájmeno jenž

Jak na to, abychom se tvary neučili nazpaměť?

Tvary zájmena jenž, jež, jež se skládají z vyskloňovaných tvarů zájmen on, ona, ono + -ž, které připojíme na konec slova. Jak to funguje, uvidíte v tabulce:

Tímto způsobem si odvodíme tvary pro jednotné i množné číslo, pro mužský životný, neživotný, ženský i střední rod. Tvary 1. pádu si ale musíme pamatovat.

Přehled všech tvarů

Tvary zájmena jenž, jež, jež v jednotném čísle

Tvary zájmena jenž, jež, jež v množném čísle

Jehož vs. něhož: kdy použijeme tvar začínající na j- a kdy tvar začínají na n-?

• Bez předložky používáme vždy tvary začínající na j-.
• Pokud předchází předložka, používíme tvary začínající na n-.
  • Kamarád, jehož rodiče mi pomohli. vs. Kamarád, bez něhož bych to nezvládl.
  • Barvy, jimiž si pomalovali tváře, nešly smýt. vs. Odstíny zelené barvy, s nimiž se setkáte v přírodě nejčastěji.
  • Žena, již přivedli policisté k výslechu, se přiznala. vs. Žena, na niž byla uvalena vazba, se přiznala.

Jak poznáme, který tvar zájmena použít?

• Pokud si nejsme jisti, ve kterém pádu zájmeno jenž, jež, jež použít, zeptáme se pádovou otázkou:
  • Kamarád, jehož rodiče mi pomohli. Zeptáme se: Čí kamarád? Jeho. (A pak už přidáme jenom -ž.)
  • Žena, již přivedli policisté k výslechu, se přiznala. Zeptáme se: Koho přivedli policisté k výslechu? Ji. (A pak už přidáme jenom -ž.)
  • Pes, k němuž se blížil páníček, vesele poštěkával. Zeptáme se: Ke komu se blížil páníček? K němu. (A pak už přidáme jenom -ž.)

Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.

Video vysvětlení

Správná volba mezi tvary s sebou a sebou závisí na významu (kontextu) věty.

Prosté sebou píšeme po slovesech vyjadřujících pohyb těla (např. vrtět sebou, házet sebou) a v ustálených slovních spojeních (např. být sám sebou, rozumí se samo sebou).

Tvar s předložkou s píšeme v případech, kdy se předcházející sloveso týká původce děje a s ním ještě nějaké další věci. Typicky jde o slovní spojení jako jako brát s sebou, vzít s sebou, mít s sebou.

Číslovky jsou ohebný slovní druh, kterým se vyjadřuje počet, pořadí, násobenost, díl celku.

Číslovky rozlišujeme na určité, které lze zapsat číslicemi (pět, třikrát, osminásobný), a neurčité, které číslicemi zapsat nelze (málo, několikrát).

Dále dělíme číslovky na: základní, řadové, druhové a násobné.

Číslovky označují počet, pořadí, počet druhů a násobky.

Ptáme se na ně:

• KOLIK? (pět)
• KOLIKRÁT? (dvakrát)
• KOLIKÁTÝ? (třetí)
• KOLIKERY? (sedmery)
• KOLIKANÁSOBNÝ? (dvojnásobný)

Pozor, číslovky mohou být i neurčité (mnoho, několik, málo, párkrát).

Číslovka základní odpovídá na otázku KOLIK?

Číslovka řadová odpovídá na otázku KOLIKÁTÝ?

Číslovka druhová odpovídá na otázky KOLIKERY? KOLIKERÝ?

Číslovka násobná odpovídá na otázky KOLIKRÁT? KOLIKANÁSOBNÝ?

Číslovky dále rozlišujeme na určité (označují přesný počet) a neurčité (označují počet jen obecně).

Příklady:

Číslovka jeden, jedna, jedno

• Skloňují se jako ten, ta, to.
• Př. jeden bez jednoho jako ten bez toho

Číslovky dva, oba
Mají zvláštní skloňování, viz tabulka:

Číslovky tři, čtyři
Skloňují se podle vzoru kost (s několika výjimkami), viz tabulka:

Číslovky pět až devadesát devět
Mají jen dva tvary: v 1. a 4. pádě jsou bez koncovky (pět, šest), v ostatních pádech mají koncovku -i (bez sedmi, o devíti, s padesáti pěti).

Číslovky, sto, tisíc, milion, miliarda

• Sto se skloňuje podle město: sto bez sta jako město bez města.
• Tisíc se skloňuje podle stroj: tisíc bez tisíce jako stroj bez stroje.
• Milion se skloňuje podle hrad: milion bez milionu jako hrad bez hradu.
• Miliarda se skloňuje podle žena: miliarda bez miliardy jako žena bez ženy.

Číslovky složené
Pokud jsou číslovky složené, skloňují se:

1. všechny členy: bez dvou tisíc sedmi set padesáti osmi pracovníků
2. jen poslední člen (resp. desítky a jednotky): * bez dva tisíce sedm set padesáti osmi pracovníků*

Číslovky řadové, druhové a násobné

• Skloňují se podle vzorů mladý/jarní: ke druhému (jako mladému), se třetím (jako jarním).

Číslovky základní, řadové a násobné

• Základní číslovky (kolik?) se píší zvlášť, pouze pokud mají převrácený slovosled, píší se dohromady: dvacet jedna, tři sta padesát šest, ale jednadvacet, šestapadesát.
• Za řadovými číslovkami (kolikátý?) píšeme tečku: 5. kapitola, o 8. hodině, skončil 11. (nikdy nezapisujeme 5tá kapitola, o 8‑mé hodině, skončil 11‑tý nebo 11tý apod.).
• U číslovek násobných (kolikrát? kolikanásobný?) píšeme × bez mezery: 3×, 12krát, 5násobný.

Grafické členění čísel

• Pokud má číslo víc než 3 místa nalevo či napravo od desetinné čárky, členíme jej po 3 číslicích: 10 000 lidí, 3 500 let, 5 789 000 Kč, 5 600,6 km, 7,235 78 kg.
• Pokud se jedná o peněžní částku, je možné tisíce oddělit místo mezery tečkou: 578.000 Kč, 8.000.000 €, 4.567,50 Kč.
• Čtyřciferná čísla můžeme psát mez mezery: 6000 km, 2500 m, 9999 aktivistů.
• Letopočty píšeme bez mezery: 2020, 1969, 1945, 1620.

Psaní mezer

Mezeru píšeme:

• mezi číslem a jednotkami či počítanými předměty/bytostmi: 100 km, 4 kg, 5 let, 15 kJ, 13 členů
• mezi číslem a %, ‰, °C: 12 %, 3 ‰, 25 °C (pozor, jiné je 25°)
• v zápise matematických příkladů: 5 + 2 = 7; 20 : 5 = 4; 3 × 5 = 15; 8 − 6 = 2
• v zápise měřítka nebo poměru: v poměru 2 : 1, měřítko 1 : 100 000
• v zápise rozměrů: místnost o rozměrech 4 × 3 × 2,7 m, plocha o rozměrech 5 × 12 cm

Bez mezery píšeme:

• zlomky: 1/4 litru, 2/5 pizzy
• desetinná čísla: 0,5; 5,25; 0,125; 9,567 32
• znaménka + nebo − vyjadřující kladnou/zápornou hodnotu čísla: +5 °C, −15 °C
• skóre: ČR porazila Rusko 2:0. Federer porazil Čiliče 3:2 na sety.

Výrazy složené z číslic a slov

• Pokud číslovku čteme jako přídavné jméno, nepíšeme mezi číslovkou a dalším znakem (%, jednotky atd.) mezeru. Srovnej:
  • stoupání 12 % = stoupání dvanáct procent vs. 12% stoupání = dvanáctiprocentní stoupání
  • 5 kg mouky = pět kilogramů mouky vs. 5kg pytel mouky = pětikilový pytel mouky
  • 12 m provazu = dvanáct metrů provazu vs. 12m provaz = dvanáctimetrový provaz

• Pokud je slovo složené z číslice a podstatného/přídavného jména či příslovce, neoddělujeme číslici mezerou: 3dveřové auto, 2sedačková lanovka, 40denní půst, 90letý stařík, 8násobek.

• Pozor, všechny tyto jednoslovné výrazy píšeme bez mezer, bez spojovníku a nevpisujeme do nich koncové ‑ti/‑mi/-tý (5tiletý, 8-midenní)

Zápis data a období

Datum lze zapsat třemi způsoby:

1. 3. 5. 2005: po tečce píšeme vždy mezeru (4. 12. 1956, 23. 6. 1346, 17. 11. 1989).
2. 03.05.2005: pokud doplňujeme jednociferné číslice nulou, píšeme za číslicemi tečky, ale den, měsíc a rok od sebe neoddělujeme mezerami. Tento formát se používá zejména v obchodní korespondenci (01.06.2001, 07.11.2010, 25.04.1998, 31.12.2020).
3. 2005-05-03: číslice značící rok, měsíc a den (v tomto pořadí) oddělujeme spojovníkem bez mezer (1956-12-04, 1346-06-23, 1989-11-17).

Údaje značící časové rozmezí/období zapisujeme pomocí pomlčky:

1. bez mezer: pokud je pomlčka mezi jednoslovnými výrazy (8–17 hod., květen–září, 20.–40. léta 20. století, 11.–19. února, 16.–31. 1. 2017).
2. oddělené mezerami z obou stran: pokud je pomlčka mezi víceslovnými výrazy (1. července – 31. srpna 2020, 11. 2. – 19. 4. 2019, 1. 9. 1990 – 30. 6. 1991, 80. léta 19. století – 20. léta 20. století, červen 2019 – leden 2020).

Římské číslice

• V čísle složeném z více číslic jednotlivé číslice neoddělujeme mezerou: XCIX, MMXX, MDCLXVI.
• Pokud jde o číslovku řadovou, píšeme za ní tečku: Karel IV., třída VIII. A.

Slovesa jsou ohebný slovní druh, který vyjadřuje činnost, stav, děj nebo změnu stavu. Sloveso je ve většině případů ve větě přísudkem. Slovesa lze časovat, což znamená, že mění svůj tvar podle času, v němž se děj odehrává.

Příklady sloves: běžet, myslet, dělat, skákat, koupit, vyhodit, rozhodnout.

Mluvnické kategorie sloves

• osoba (první, druhá, třetí)
• číslo (jednotné, množné)
• způsob (oznamovací, podmiňovací, rozkazovací)
• čas (minulý, přítomný, budoucí)
• rod (činný, trpný)
• vid (dokonavý, nedokonavý)
• třída a vzor

Slovesa vyjadřují:

• činnosti: pracuje, prodávat, jedl
• stavy: sedí, věděl, byli
• děje: mrzne, pršelo, usíná.

Jak je poznat:

• Pokud jsou ve tvaru určitém (tj. vyjadřují určitou osobu), ptáme se na ně CO KDO DĚLÁ?: Pes skáče. → Co dělá pes? Skáče.
• Pokud jsou v infinitivu (tj. nevyjadřují určitou osobu), jsou zakončené na -t: sedět, stát, ležet.

Liší se podle toho, kdo (co) je ve větě podmětem. Lze ji určit pouze u sloves v určitém tvaru, ne u infinitivu.

• První osoba – já, my.
• Druhá osoba – ty, vy.
• Třetí osoba – on, ona, ono, oni, ony, ona.

Rod činný

• Vyjadřuje skutečnost, že činnost provádí aktivně podmět.
• Maruška si hraje.

Rod trpný

• Vyjadřuje skutečnost, že se podmět do činnosti aktivně nezapojuje, ale je jí pouze zasažen (Dům byl postaven. – nepostavil se sám).
• Může být vyjádřen:
  • (vyčasovaným) slovesem být + příčestím trpným: je dosazen, byla odměněna, hrad bude dobyt, byli jsme pochváleni
  • slovesem se zvratným „se“: Ztracený klíč se už našel. Domácí koláče se dobře prodávaly. Na státní svátek se vyvěsily vlajky.

Minulý čas vyjadřuje děje, které se odehrály v minulosti (např. Zavřel okno.).

Přítomný čas vyjadřuje děj, který probíhá teď (např. Zavírá okno.).

Budoucí čas vyjadřuje děj, který teprve bude probíhat. (Za chvíli zavře okno.).

Vzory I. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -e)

Vzor nese: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice tvrdá nebo obojetná souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem NESL (např. roste → rosTL).

Vzor bere: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice tvrdá nebo obojetná souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem BRAL (např. hraje → hrÁL).

Vzor peče: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem PEKL (např. obleče → obléKL).

Vzor maže: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem MAZAL (např. píše → psAL).

Vzor umře: sloveso podle něj časujeme, když je v jeho poslední slabice měkká souhláska a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem UMŘEL (např. otevře → otevřEL).

Vzory II. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -ne)

Vzor tiskne: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem TISKL (např. lekne se → leKL se).

Vzor mine: sloveso podle něj časujeme, když má v přítomném čase před -ne samohlásku (např. kyne) či písmena R nebo L (např. hrne) a zároveň se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem MINUL (např. plyne → plyNUL).

Vzor začne: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem ZAČAL (např. vezme → vzAL).

Vzory III. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -je)

Vzor kryje: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem KRYL (např. pije → pIL).

Vzor kupuje: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem KUPOVAL (např. pohybuje se → pohybOVAL se).

Vzory IV. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -í)

Vzor prosí: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem PROSIL (např. topí → topIL).

Vzor trpí: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem TRPĚL a v rozkazovacím způsobu s tvarem TRP! (např. leží → ležEL → LEŽ!).

Vzor sází: sloveso podle něj časujeme, když se ve tvaru 3. os. čísla jednotného v minulém čase shoduje s tvarem SÁZEL a v rozkazovacím způsobu s tvarem SÁZEJ! (např. zkouší → zkoušEL → zkoušEJ).

Vzory V. slovesné třídy (3. os. č. j. zakončení na -á)

Vzor dělá je jediným vzorem 5. slovesné třídy.

Narozdíl třeba od angličtiny či jiných jazyků čeština nemá průběhové časy, zato má slovesný vid, který právě dokáže vyjádřit průběhovost nebo jednorázovost děje. Slovesný vid je buď dokonavý, nebo nedokonavý.

Dokonavý vid vyjadřuje ukončený nebo jednorázový děj. Slovesa dokonavá mají pouze tvary vyjadřující minulý nebo budoucí čas (př. napsal, napíše). Čas přítomný vyjádřit nemohou. Pomůcka: V budoucím čase nelze tvořit tvary pomocí „budu“.

• Př. Upeče buchty. Nelze: Bude upéct buchty.

Nedokonavý vid vyjadřuje neukončený nebo probíhající děj. Slovesa nedokonavá mají tvary vyjadřující minulý, přítomný i budoucí čas (př. seděl, sedí, bude sedět). Budoucí čas se tvoří za pomocí tvarů slovesa být a infinitivu konkrétního plnovýznamového slovesa.

• Př. Strom se zelená. – Strom se bude zelenat.

Některá slovesa tvoří tzv. vidové dvojice:

• chytit (dokonavý) vs. chytat (nedokonavý)
• koupit (dokonavý) vs. kupovat (nedokonavý)
• rozhodnout (dokonavý) vs. rozhodovat (nedokonavý)
• sednout (dokonavý) vs. sedět (nedokonavý)
• splatit (dokonavý) vs. splácet (nedokonavý)
• dát (dokonavý) vs. dávat (nedokonavý)
• pomoct (dokonavý) vs. pomáhat (nedokonavý)

Některá slovesa jsou tzv. obouvidová, což znamená, že svým tvarem vyjadřují oba vidy.

• Př. absolvovat, věnovat, obětovat, aplikovat, akceptovat, svatořečit

Způsob oznamovací vyjadřuje reálný děj, tj. děj, který se opravdu odehrával, odehrává nebo bude odehrávat.

• Seděla v kavárně a pila kávu.
• Právě sedí v kavárně a pije kávu.
• Zítra půjde do kavárny a dá si tam kávu.

Způsob podmiňovací vyjadřuje děj, který by se mohl (za určitých podmínek) uskutečnit. Často ho využíváme k vyjádření přání nebo zdvořilých žádostí.

• Kdyby měla čas, seděla by často v kavárně a popíjela by tam kávu.
• Chtěla bych jet na dovolenou do Venezuely.
• Mohl bys mi prosím podat sůl?

Způsob rozkazovací vyjadřuje rozkaz, pokyn nebo zákaz. Používá se v 1. osobě čísla množného a 2. osobě čísla jednotného i množného.

• Nechoď do kavárny a nekupuj si kávu.
• Pojďme do kina.
• Poslouchejte mě!

V češtině rozlišujeme slovesné tvary určité a neurčité.

Určité slovesné tvary jsou takové, které vyjadřují určitou osobu (např. dělám vyjadřuje 1. osobu). Další příklady: chtěli jsme, bydlí, budou odpovídat, koukali bychom, běž.

Neurčité slovesné tvary jsou takové, které osobu samy nevyjadřují. Řadíme mezi ně:

1. Infinitiv
   • Je základním tvarem slovesa.
   • Končí na -t: pracovat, běhat, zpívat.
2. Příčestí minulé (činné)
   • Tvoří součást tvaru slovesa v minulém čase.
   • Končí na -l, -la, -lo, -li, -ly, -la: plaval, plavala, plavalo, plavali, plavaly, plavala.
3. Příčestí trpné
   • Tvoří součást tvaru slovesa v trpném rodě.
   • Končí na -n, -na, -no, -ni, -ny, -na nebo -t, -ta, -to, -ti, -ty, -ta: nesen, nesena, neseno, dobyti, dobyty, dobyta.
4. Přechodníky
   • Knižní tvary sloves, které se dnes již nevyužívají: nesouc, držíc, udělavši.
   • Viz samostatné téma Přechodníky.

Přechodník je tvar slovesa vyjadřující současně probíhající nebo navazující děje. V současné češtině se přechodníky běžně nevyužívají. Mají dnes archaický charakter a jejich využití je především v odborném a uměleckém psaném projevu.

Příklady:

• Vyrůstajíc u hospodáře, zakoušela mnohá příkoří.
• Nesa těžké tašky, pobrukoval si.
• Kuchaři vaříce polední menu na sebe hlasitě pokřikovali.

Tvoření přechodníku přítomného

Tvoří se od sloves nedokonavých (lze u nich vytvořit tvar budoucího času s „budu“). Jak postupovat:

1. Vytvoříme tvar slovesa ve 3. osobě množ. čísla v přítomném čase (př. nést → oni nesou, létat → oni létají).
2. Od tohoto tvaru odtrhneme koncovku -ou/-í.
3. K získané části slova přidáme koncovky přechodníku:

Tvoření přechodníku minulého

Tvoří se od sloves dokonavých (nelze u nich vytvořit přítomný čas, jen čas minulý/budoucí). Jak postupovat:

1. Vytvoříme tvar slovesa ve 3. osobě množ. čísla v minulém čase (př. přinést → oni přinesli, zanechat → oni zanechali).
2. Od tohoto tvaru odtrhneme koncovku -li.
3. K získané části slova přidáme koncovky přechodníku:

Příslovce jsou neohebný slovní druh, který vyjadřuje bližší okolnosti dějů a míru vlastností. Ve větách má nejčastěji funkci příslovečného určení.

Rozlišujeme několik druhů příslovcí: místa, času, způsobu, příčiny a míry.

Příslovce odvozená od přídavných jmen můžeme stupňovat:

1. základní stupeň (krásně)
2. vyšší nebo nižší míra vlastnosti (krásněji)
3. nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejkrásněji)

Rozlišujeme několik druhů příslovcí:

U některých příslovcí rozlišujeme (podobně jako u přídavných jmen) 3 stupně:

• 1. stupeň: základní míra vlastnosti (mladě, červeně, krásně),
• 2. stupeň: vyšší nebo nižší míra vlastnosti (mlaději, červeněji, krásněji),
• 3. stupeň: nejvyšší nebo nejnižší míra vlastnosti (nejmlaději, nejčerveněji, nejkrásněji).

Nejčastěji užívaná příslovce tvoří 2. a 3. stupeň nepravidelně, viz příklady:

• dobře – lépe – nejlépe,
• špatně – hůř/hůře – nejhůř/nejhůře,
• málo – méně – nejméně,
• hodně – víc/více – nejvíc/nejvíce,
• těžko/těžce – tíž/tíže – nejtíž/nejtíže,
• snadno – snáz/snáze/snadněji – nejsnáz/nejsnáze/nejsnadněji, atd.

V ostatních případech tvoříme 2. stupeň pomocí přípony -eji/-ěji (hladčeji, krásněji, pomaleji) a 3. stupeň tvoříme pouze přidáním předpony nej- před tvar 2. stupně (nejhladčeji, nejkrásněji, nejpomaleji).

Předložky jsou neohebný, neplnovýznamový slovní druh.

Předložky vlastní (původní, primární) jsou pouze předložkami.

• příklady: s, z, k, u, na, do, pod, nad, při

Předložky nevlastní (nepůvodní, sekundární) vznikly z jiných slovních druhů a ustálených frází. Mohou být i jiným slovním druhem.

• příklady: kvůli, navzdory, skrz, kromě, mimo, kolem

Předložka z se pojí vždy s 2. pádem:

• vstal z postele,
• jak z toho ven,
• vyšel z budovy,
• vystoupil z autobusu,
• uspokojení z úspěchu.

Předložka s se pojí se 7. pádem:

• matka s dítětem,
• sudy s vínem,
• koláč s ořechy,
• pán s knírem.

Výjimečně (a spíše zastarale) můžeme použít předložku s dohromady s 2. pádem, pokud chceme zdůraznit směr z povrchu pryč nebo po povrchu dolů, například sundat se skříně.

Speciální případy, ve kterých se často chybuje, tvoří spojení kdo s koho a být s to, ve kterých se zachovala historická vazba předložky s se 4. pádem.

Spojky jsou neohebný, neplnovýznamový slovní druh, který spojuje větné členy nebo věty.

Spojka souřadicí spojují dva větné členy nebo dvě věty v poměru souřadném. Příklady souřadicích poměrů a spojek:

• slučovací poměr: a, i, nebo, či
• stupňovací poměr: ba, dokonce, nadto
• odporovací poměr: ale, však, avšak
• vylučovací poměr: nebo, anebo
• vysvětlovací poměr: totiž, vždyť
• důsledkový poměr: proto, tedy

Spojky podřadicí připojují vedlejší věty v souvětí k větě hlavní v poměru podřadném. Příklady podřadicích poměrů a spojek:

• příčinný poměr: protože, jelikož
• podmínkový poměr: kdyby, když, jestliže
• účelový poměr: aby
• účinkový poměr: až, tak, takže
• přípustkový poměr: třebaže, ačkoliv

Tipy k určování slovních druhů

Význam kontextu

Při určování slovních druhů si musíme dávat pozor na kontext, tj. jak je slovo použito ve větě. Některá slova mohou zastávat roli různých slovních druhů. Jejich roli určuje právě kontext (zapojení do věty).

• kolem: Přijel s píchnutým kolem (podstatné jméno). Neběhej kolem (předložka) mě. Šel jen tak kolem (příslovce).
• má: Pavla má (sloveso) hlad. Ta bota je má (zájmeno).