Určování souhlásek a samohlásek

Přejít ke cvičením na toto téma »

Samohlásky

  • Jsou tóny (dají se samostatně zpívat nebo křičet).
  • V češtině jich máme 5: a, e, i (y), o, u.
  • Mohou být krátké i dlouhé (á, é, í/ý, ó, ů/ú).

Souhlásky

  • Jsou šumy (nedají se pořádně zakřičet).
  • V češtině je to zbytek abecedy: b, c, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, q, r, ř, s, š, t, ť, v, w, x, z, ž.

Slabikotvorné R a L

  • Souhlásky R a L jsou slabikotvorné pouze ve slabikách, kde chybí samohláska: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Člověk automaticky slabikuje správně, když slovo nahlas vyslovuje. Abychom si uvědomili slabiky ve slově, stačí tedy slovo vyslovit nahlas a tlesknout na každou slabiku (př. koč-ka, te-le, pes).

Může se také hodit znát pár pravidel:

  1. Slabiku může tvořit libovolný počet písmen:
    • koč-ka = 3 písmena + 2 písmena,
    • pštros = 6 písmen,
    • o-ves = 1 písmeno + 3 písmena,
    • scvrn-kl = 5 písmen + 2 písmena.
  2. Slabiku může tvořit:
    • 1 samohláska (a, e, i, o, u): A-li-ce, e-lek-tri-ka, ú-nor, o-rel, Iva,
    • kombinace souhlásky/souhlásek a samohlásky/samohlásek: krá-va, ho-tel, ško-la, mou-ka, au-to, gauč,
    • souhláska/souhlásky a slabikotvorné r nebo l: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Určování kořene slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

Kořen slova

  • Nese základní význam slova.
  • Je to největší společná část všech slov příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
  • Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
  • Na rozdíl od předpony, přípony a koncovky je přítomen v každém slově.
  • Někdy se v různých tvarech slova či ve slovech příbuzných může podoba kořene nepatrně měnit: pes bez psa (z kořene vypadlo -e-), hrahráč, Praha –⁠ pražský (h se kvůli výslovnosti změkčilo na ž).

Jak postupovat při určování kořene?

  1. Řekneme si několik slov příbuzných k danému slovu (výstavba –⁠ stavět, stavebnice, postavit).
  2. Podíváme se, kterou největší část mají všechna slova společnou (stav). A máme kořen slova.

Pozor, nepleťte si pojmy:

kořen slova = nejmenší společná část slov příbuzných
základ slova = to, z čeho slovo vznikalo

Příklad: učitel – kořen slova: uč, ale základ slova: učit.

Určování předpony slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

Předpona je část slova umístěná před kořenem. Upřesňuje význam slova.

Mezi nejčastější předpony patří: s-, z-, vz-, roz-, nej-, před-, po-, vý-, vy-, bez-.

Příklady: -pis, ú-pis, před-pis, s-jet, pře-jet, roz-jet, -skok, nej-lepší.

Jedno slovo může mít více předpon než jednu (nej-ne-pravděpodobnější, ne-vy-plněný, po-po-strčit).

Jak postupovat při určování předpony ve slově?

  1. Určíme si kořen slova.
  2. Vše, co se nachází před kořenem slova je předpona, případně jich může být více (příkop – kop je kořen slova, pří je předpona).

Předpona, kořen, přípona, koncovka

Přejít ke cvičením na toto téma »

Slovo je sestavené z předpony, kořenu, přípony a koncovky. Ne vždy se ale skládá z těchto všech částí. V každém slově se nachází pouze kořen.

Kořen slova

  • Nese základní význam slova.
  • Je to největší společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
  • Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).

Jak určit kořen?

  • Řekneme si několik slov příbuzných.
  • Podíváme se, kterou největší část mají společnou.
  • To je kořen slova.

Předpona

  • Je část slova umístěná před kořenem.
  • Upřesňuje význam slova.
  • -pis, ú-pis, před-pis

Jak určit předponu?

  • Nejprve určíme kořen slova.
  • To, co se nachází před ním, je předpona.
  • Předpon může být v jednom slově i více (nej-ne-o-vladatelnější).

Koncovka

  • Je umístěna na úplném konci slova (až za příponou, pokud přípona ve slově je).
  • Koncovky máme:

    • pádové (kočk-a, bez kočk-y, ke kočc-e, vidím kočk-u, volám kočk-o!, o kočc-e, s kočk-ou),
    • rodové (dělal-, dělal-a, dělal-o, mlad-ý, mlad-á, mlad-é, ukraden-, ukraden-a, ukraden-o),
    • osobní (dělá-m, dělá-š, dělá-, dělá-me, dělá-te, dělaj-í, dělej-!, dělej-me!, dělej-te!),
    • infinitivní (děla-t, uči-t, pí-t).
  • Koncovka může někdy chybět (nesen-⌀, dělá-⌀), jindy může být připojena přímo ke kořeni, jindy k příponě. Vždy se ale v různých tvarech mění, na rozdíl od přípony.

Jak určit koncovku?

  • Zkusíme slovo vyskloňovat/vyčasovat.
  • Vše, co se bude měnit, je koncovka (domky, bez domků, k domkům).
  • Koncovku je dobré určit dřív než příponu.

Přípona

  • Je část slova připojená za kořen slova.
  • Upřesňuje význam slova.
  • vin-ík, vin-ice, vin-n-ý, vin-i-t

Jak určit příponu?

  • Nejdřív musíme znát kořen slova.
  • Poté zjistíme, zda je ve slově koncovka a případně ji určíme.
  • Zbude-li něco mezi kořenem a koncovkou, je to přípona. Ve slově může být přípon více (knih-ař-sk).

Odvozování

Nové slovo vznikne odvozením z jiného, tzv. základového slova pomocí předpon, přípon a koncovek.

  • ryba → rybička (odvození pomocí přípony)
  • let → výlet (odvození pomocí předpony)
  • páv → paví (odvození pomocí koncovky)
  • řeč → výřečný (odvození pomocí předpony i přípony)

Skládání

Nové slovo vznikne spojení dvou nebo více základových slov. Někdy tato dvě slova bývají spojená pomocí -o- nebo -e- (velkoměsto, dějepis).

  • zvukovod (zvuk + vodit)
  • pravděpodobně (podobně + pravda)
  • okamžik (mžik + oko)
  • černobílý (černá + bílá)

Slova přejatá

Jsou to slova, které si čeština vypůjčila (přejala) z jiných jazyků. Jejich pravopis a výslovnost závisejí na tom, do jaké míry v češtině tato slova zdomácněla.

  • laser (přejato z angličtiny)
  • faux pas (přejato z francouzštiny)
  • siesta (přejato ze španělštiny)
  • pizza (přejato z italštiny)

Větný člen může být tvořen jedním slovem, někdy ho ale může tvořit i spojení více slov. Větné členy dělíme na základní a rozvíjející.

Základní větné členy

Představují jádro informace (to nejdůležitější a nejzákladnější ze sdělení) ve větě. Řadí se mezi ně: podmět a přísudek.

  • Podmět vyjadřuje původce děje nebo nositele činnosti, je vždy v 1. pádě. Ptáme se na něj: Kdo, co?
    Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.

  • Přísudek vyjadřuje činnost nebo stav podmětu. Ptáme se na něj: Co dělá podmět?
    Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.

Rozvíjející větné členy

Jsou vždy závislé na jiném členu věty. Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslovečné určení a doplněk.

  • Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí?
    Na louce stojí kvetoucí strom. (Jaký strom?) Čeká nás cesta domů. (Jaká cesta?), Mám rád babiččiny buchty. (Čí buchty?)

  • Předmět doplňuje sloveso nebo přídavné jméno. Ptáme se na něj všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu.
    Markéta utrhla ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě).

  • Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu. Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek?
    V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.

  • Doplněk závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu. Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím?
    Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.

Podmět a přísudek spolu tvoří tzv. základní skladební dvojici. Nesou jádro informace obsažené ve větě.

Podmět

Podmět vyjadřuje původce děje nebo nositele činnosti. Podmět je vždy v 1. pádě. Podmětem je nejčastěji podstatné jméno nebo zájmeno, může však být být vyjádřen: kterýmkoli slovním druhem. Na podmět se ptáme: Kdo, co?
Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.

Podmět nemusí být ve větě přímo uveden. Například v následující větě je podmět , i když toto slovo ve větě není: Půjdu domů. Podmět může být vyjádřený, nevyjádřený, všeobecný.

Podmět nemusí být tvořen jedním slovem. Rozlišujeme podmět holý, rozvitý a několikanásobný.

Přísudek

Přísudek vyjadřuje činnost nebo stav podmětu. Přísudek může být vyjádřen slovesem, slovesem a zvratným zájmenem se/si, několika slovesy, slovesem a přídavným/podstatným jménem. Ptáme se na něj: Co dělá podmět?
Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.

Rozlišujeme několik druhů přísudku (slovesný jednoduchý, slovesný složený, jmenný se sponou, jmenný, citoslovečný).

Podmět vyjádřený a nevyjádřený

Přejít ke cvičením na toto téma »

Podmět vyjádřený je ve větě vyjádřen slovně.
Pavlína spí.

Podmět nevyjádřený není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná.
Chceš [ty] kousek čokolády?

Podmět všeobecný není ve větě vyjádřen a ani netušíme, o koho přesně se jedná.
V televizi dávali [oni] film.

Podmět holý, rozvitý, několikanásobný

Přejít ke cvičením na toto téma »

Podmět holý

  • Není rozvitý dalším větným členem.
  • Příklad: Velkoměsta se zvětšují závratným tempem. Lukáš uvařil čaj.

Podmět rozvitý

  • Je rozvitý nejméně jedním dalším větným členem.
  • Příklad: Hvězdné války nekončí. Výbuchy sopek mohou být nebezpečné.

Podmět několikanásobný

  • Skládá se z nejméně dvou rovnocenných složek, které mají společný přísudek.
  • Příklad: Češi a Američané vytvořili účinné protilátky na klíšťovou encefalitidu. Podobnou proměnou prošel i Londýn, New York nebo třeba Peking.

Přísudek slovesný

Přísudek slovesný obsahuje sloveso v určitém tvaru. Dělí se dále na dva poddruhy.

  1. Přísudek slovesný jednoduchý tvoří jedno sloveso v určité osobě, čase.
    Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.

  2. Přísudek slovesný složený tvoří sloveso způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) a infinitiv.
    Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.

Přísudek jmenný se sponou

Přísudek jmenný se sponou (slovesně-jmenný) tvoří sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno. Aby sdělení dávalo smysl, musí věta obsahovat jak sloveso (sponu), tak podstatné či přídavné jméno (jmennou část). Bez jmenné části věta nedává smysl.

Příklad: Kočka je líná. Kdybychom smazali slovo „líná“, zbylo by nám „kočka je“ ve smyslu existuje, což je úplně jiné sdělení. My potřebujeme vyjádřit to, že kočka je líná. Proto je slovo „líná“ součástí přísudku, protože tato část informace je pro větu zcela zásadní.

Strom je vysoký. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.

Přísudek jmenný

Přísudek jmenný tvoří pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí.

Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.

Přísudek citoslovečný

Přísudek citoslovečný tvoří citoslovce.

Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.

Předmět (větný člen)

Přejít ke cvičením na toto téma »

Předmět je rozvíjející větný člen. Předmět souvisí s přísudkem věty a dále ho rozvíjí. Vyjadřuje typicky osobu, zvíře nebo věc, kterých se děj týká. Předmět může být vyjádřen podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu a může být ve všech pádech kromě 1. a 5. pádu.

Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu.

Příklad: Markéta utrhla Lucii ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě). Komu, čemu Markéta utrhla jablko? Lucii (předmět ve 3. pádě).

Předmět se často zaměňuje s podmětem. Abychom je rozlišili, je třeba se na každý z nich správně zeptat.

Přívlastek shodný a neshodný

Přejít ke cvičením na toto téma »

Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Může být vyjádřen podstatným jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou nebo slovesem v infinitivu.

Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí? (Kvetoucí strom → jaký strom?)

Přívlastek shodný

Přívlastek shodný se shoduje s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě. Většinou stojí před podstatným jménem, někdy ale může stát i za ním, např.: v odborných názvech (kočka domácí, doba bronzová). Často je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem nebo číslovkou.

Příklady: Velký pes leze malým oknem. Naše kočka leze dírou. Tři čuníci jdou.

Přívlastek neshodný

Přívlastek neshodný se při skloňování se nemění podle podstatného jména, které rozvíjí. Obvykle stojí za podstatným jménem, často je vyjádřen podstatným jménem nebo slovesem v infinitivu, někdy i příslovcem.

Tip: To, jestli se přívlastek s řídícím podst. jménem shoduje, se nejrychleji zjistí srovnáním 1. a 7. pádu (buchty od babičky, s buchtami od babičky).

Příklady: Dostal jsem buchtu od babičky. Měl jsem chuť spát. Podívej se na ten obraz vlevo.

Postup při určování přívlastku

  1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména ve větě.
  2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje.
  3. Zjistíme jejich druh.

Řešený příklad: Michalovo rozhodnutí pomoct babičce bylo dobré.

  1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: rozhodnutí, babičce
  2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
    • Jaké/čí rozhodnutí? Michalovo.
    • Jaké Michalovo rozhodnutí? pomoct
    • Slovo babičce není rozvito.
  3. Slova, která rozvíjejí rozhodnutí jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
    • Michalovo rozhodnutí, bez Michalova rozhodnutí, s Michalovým rozhodnutím → tvary přívlastku se při skloňování mění → přívlastek shodný
    • rozhodnutí pomoct, bez rozhodnutí pomoct, s rozhodnutím pomoct → tvary přívlastku se při skloňování nemění → přívlastek neshodný

Řešený příklad: Tetička z Pardubic mě znala jako své boty.

  1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: tetička, Pardubic, boty
  2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
    • Jaká tetička? z Pardubic.
    • Jaké boty? své
    • Slovo Pardubic rozvíjí slovo tetička.
  3. Slova, která rozvíjejí slova tetička a boty jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
    • tetička z Pardubic, bez tetičky z Pardubic, s tetičkou z Pardubic → tvary slova tetička se mění, ale z Pardubic zůstává stejné → přívlastek neshodný
    • své boty, bez svých bot, se svými botami → tvary slova boty i přívlastku své se při skloňování mění → přívlastek shodný

Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu. Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek?

Příklad: V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.

Rozlišujeme 8 druhů příslovečného určení:

Příslovečné určení místa

  • Ptáme se na něj: Kde? Odkud? Kudy? Kam?
  • Pes vlezl do boudy. Kam vlezl pes? Do boudy.

Příslovečné určení času

  • Ptáme se na něj: Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak často? Jak dlouho?
  • Včera jsem přišla pozdě. Kdy jsem přišla pozdě? Včera.

Příslovečné určení způsobu

  • Ptáme se na něj: Jak? Jakým způsobem?
  • Vypadalo to hezky. Jak to vypadalo? Hezky.

Příslovečné určení míry

  • Ptáme se na něj: Do jaké míry? Jak moc? Nakolik?
  • Vypadalo to docela hezky. Jak moc hezky to vypadalo? Docela.

Příslovečné určení příčiny

  • Ptáme se na něj: Z jaké příčiny? Proč?
  • Kvůli dešti nešli na výlet. Proč nešli na výlet? Kvůli dešti.

Příslovečné určení účelu

  • Ptáme se na něj: Za jakým účelem?
  • Připili si na zdraví. Za jakým účelem? Na zdraví (aby byli zdraví).

Příslovečné určení podmínky

  • Ptáme se na něj: Za jakých podmínek?
  • Za deště nikam nepůjdu. Za jakých podmínek nikam nepůjdu? Za deště.

Příslovečné určení přípustky

  • Ptáme se na něj: I přes co? Navzdory čemu?
  • Navzdory dešti šli ven. Navzdory čemu šli ven? Navzdory dešti.

Doplněk závisí na 2 členech: na slovesu (přísudku) a zároveň na podstatném jméně nebo případně zájmeně (většinou podmětu nebo předmětu).

Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.

Příklady:

  • Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.
  • Otec byl zvolen prezidentem. Kým byl otec? Prezidentem. Kým byl zvolen? Prezidentem.
  • Pavel viděl Josefa unaveného. Jaký byl Josef? Unavený. Jak Pavel Josefa viděl? Unaveného.
    (Pozor na pořádek slov ve větě! Kdyby věta zněla Pavel viděl unaveného Josefa., pak by slovo unaveného nebyl doplněk, ale přívlastek shodný.)

Stavba vět se zabývá tím, jak jsou věty a jejich části uspořádány a jak spolu souvisejí.

Rozlišujeme věty jednoduché (větný celek vyjadřující jednu myšlenku) a souvětí (celek složený z více vět, který vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek). V souvětí rozlišujeme na větu hlavní a vedlejší. Hlavní věta stojí sama o sobě a má úplný smysl. Vedlejší věta je naopak závislá na větě hlavní a doplňuje ji, přičemž nemůže existovat samostatně. Věty hlavní i vedlejší spolu mohou být v různých vztazích.

Věta hlavní (VH)

  • V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
  • Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
    • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
  • Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
    • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

Poměry mezi hlavními větami

Přejít ke cvičením na toto téma »

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem doplňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

Poměr slučovací

  • Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
  • Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.

Příklady vět s poměrem slučovacím

  • Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil.
  • Seděl ani nedutal.
  • Vytáhl z garáže sekačku a začal sekat přerostlou trávu.

Poměr odporovací

  • Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
  • Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.

Příklady vět s poměrem odporovacím

  • Autobus přijel, ale já jsem do něj nenastoupil.
  • Čekal jsem na Pepu, jenomže on nepřišel.
  • Tomáš mi sice pomoc nabídl, ale nakonec mi nepomohl.

Poměr vylučovací

  • Informace ve větách se navzájem vylučují.
  • Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.

Příklady vět s poměrem vylučovacím

  • Buď se přiznáš sám, nebo to na tebe řeknu.
  • Koupíš chleba teď, nebo pro něj zajdeš až zítra?
  • Jirka chodil za školu, nebo v lavici spal.

Poměr stupňovací

  • Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
  • Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.

Příklady vět s poměrem stupňovacím

  • Měla nejen zlomený kotník, ale pochroumala si i ruku a žebra.
  • Musela ležet v nemocnici, dokonce ani nemohla slézt z postele.
  • Přišel domů včas, a dokonce se usmíval.
  • Přinesl malé dárky, ba i pohádku vyprávěl.

Poměr příčinný (důvodový)

  • Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
  • Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.

Příklady vět s poměrem příčinným

  • Ráno přišel pozdě do školy, nezazvonil mu totiž budík.
  • Nevyčítej mu to, vždyť za nic nemůže.
  • Nedokázala to, neboť nebyla dost připravená.

Poměr důsledkový

  • Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
  • Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.

Příklady vět s poměrem důsledkovým

  • Úkol splnil, mohl si tudíž dát přestávku.
  • Už se k nám nevešli do auta, museli tedy na místo dojet vlakem.
  • Často zapomínal květiny zalít, proto mu také nakonec všechny uschly.

Poměry vedlejších vět

Přejít ke cvičením na toto téma »

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

  • Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
  • Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
  • Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal. Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

2. poměr odporovací

  • Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
  • Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
  • Napiš jí dopis, abys ji přesvědčila, ale abys ji úplně neodradila. Utekli z Citadely, aby si užívali volnosti, ne aby dál bojovali.

3. poměr vylučovací

  • Informace ve větách se navzájem vylučují.
  • Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
  • Řekla mi jasně, že buď se přiznám sám, nebo to na mě řekne. Ujistil mě, že mi buď napíše zprávu, nebo mi zavolá.

4. poměr stupňovací

  • Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
  • Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
  • Myslela si, že nejen pochopí celou situaci, ale že ji také co nejrychleji vyřeší. Nerozumím tomu, proč to nemůžeš udělat hned, a proč to dokonce začínáš i sabotovat.

5. poměr příčinný (důvodový)

  • Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
  • Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
  • Omlouvila se, že ráno přišla pozdě do školy, nezazvonil jí totiž budík. Pavel říkal, že neslyšel zvonit telefon, zrovna se totiž sprchoval.

6. poměr důsledkový

  • Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
  • Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
  • Zajímalo mě, kdo z nich přijede na stejný turnus, a tak bude bydlet společně se mnou. Ve zprávách hlásili, že turisti nerespektují zákaz vstupu do jeskyně, a proto tam ochranáři nastražili fotopast.

Vedlejší věta podmětná

  • Vyjadřuje podmět věty řídící.
  • Ptáme se na ni: Kdo, co? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: kdo, co, že, aby
  • Příklad: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. → Kdo, co nic nezkazí? Kdo nic nedělá.
  • Tip: Větu podmětnou můžeme nahradit podmětem, který vyjadřuje to stejné jako věta podmětná, např.: Kdo nic nedělá = lenoch → Lenoch nic nezkazí.

Vedlejší věta přísudková

  • Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou (přísudek slovesný se totiž vedlejší větou nedá vyjádřit).
  • Ptáme se na ni: Jaký byl/nebyl (stal se/nestal se) podmět?
  • Časté spojovací výrazy: jako, jak, aby, takový – jaký, takový – aby
  • Příklad: Obloha byla, jako by ji vymetl. → Jaká byla obloha? Jako by ji vymetl.
  • Tip: Větu přísudkovou můžeme nahradit jmennou částí přísudku, který vyjadřuje to stejné jako věta přísudková, např.: Obloha byla jako vymetená.

Vedlejší věta předmětná

  • Vyjadřuje předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu + věta řídící.
  • Časté spojovací výrazy: že, aby, jak, kdo, co, to – že
  • Příklad: Nezapomeň, že výuka začíná v 8:00. → Koho, co nezapomeň? Že výuka začíná v 8:00.
  • Tip: Větu předmětnou můžeme někdy nahradit předmětem, např.: Nezapomeň na začátek výuky v 8:00.

Vedlejší věta přívlastková

  • Vyjadřuje bližší informaci o (podstatném) jméně z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící, které vedlejší věta rozvíjí.
  • Časté spojovací výrazy: kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy
  • Příklad: Markéta ztratila telefon, který nedávno dostala. → Jaký telefon Markéta ztratila? Ten, který nedávno dostala.
  • Tip: Větu přívlastkovou můžeme nahradit přívlastkem, např.: Markéta ztratila nový telefon.

Vedlejší věta doplňková

  • Vyjadřuje bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící. Řídící věta obvykle končí předmětem.
  • Ptáme se na ni: V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
  • Časté spojovací výrazy: jak, že, aby
  • Příklad: Lucie viděla Zuzanu, jak běží na autobus. V jaké situaci viděla Lucie Zuzanu? Jak běží na autobus.
  • Tip: Věta doplňková bývá často po slovesech vnímání: vidět, slyšet, dívat se atd. Lze také nahradit doplňkem, např.: Lucie viděla Zuzanu běžet na autobus.

Vedlejší věta příslovečná

  • Vyjadřuje okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: kde?, kdy?, jak?, proč?, do jaké míry?, za jakým účelem?, za jakých podmínek?, i přes co? atd. + věta řídící.
  • Časté spojovací výrazy: kde, když, jak, co, protože, aby, -li, přestože, i když atd.
  • Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy.
místní kde? Vrátila se tam, kde jí bylo nejlépe.
časová kdy? Když přišel domů, začal vařit.
způsobová jak? Vypadal, jako by neuměl do pěti počítat.
měrová do jaké míry? Křičela, jak mohla.
příčinná proč? Rychle utíkali, protože za nimi hořelo.
účelová za jakým účelem? Rychle utíkali, aby si zachránili život.
podmínková za jakých podmínek? Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe.
přípustková i přes co? I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět.

Vedlejší věty podmětné a předmětné

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta podmětná Vedlejší věta předmětná
Co vyjadřuje? podmět věty řídící předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící
Jak se ptáme? Kdo, co? + věta řídící Pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu: bez koho, čeho? ke komu, čemu? vidím koho, co? o kom, o čem? s kým, čím?
Časté spojovací výrazy kdo, co, že, aby, kdy, kam kdo, co, že, aby, kdy, kam
Co nám pomůže ji poznat? Věta řídící nemá podmět – můžeme si místo něj dosadit neosobní ono/to Věta řídící má vždy podmět, i když někdy je nevyjádřený.
Příklady Doneslo se mi, že vyrážíte do Norska. (Kdo, co se mi doneslo?) Dozvěděl jsem se, že vyrážíte do Norska. (Koho, co jsem se dozvěděl?)
Ví se, kdo to udělal? (Kdo, co se ví?) Víte, kdo to udělal? (Koho, co víte?)
Aby se to stihlo, to je teď pro nás nejdůležitější. (Kdo, co je teď pro nás nejdůležitější?) Aby se to stihlo, to teď považujeme za nejdůležitější. (Koho, co teď považujeme za nejdůležitější?)

Co z toho plyne?

  • Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
  • Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Vedlejší věty předmětné a doplňkové

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta předmětná Vedlejší věta doplňková
Co vyjadřuje? předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící
Jak se ptáme? Pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
Časté spojovací výrazy kdo, co, že, aby, kdy, kam jak, že, aby
Co nám pomůže ji poznat? Jméno, kterého se týká děj, se nachází ve větě vedlejší. (Viděl, jak Lenka přichází.) Jméno, kterého se týká děj, se nachází ve větě řídící. (Viděl Lenku, jak přichází.)
Příklady Kočka zpozorovala, jak myš vylezla z díry. (Koho, co kočka zpozorovala?) Kočka zpozorovala myš, jak vylezla z díry. (Za jaké situace kočka zpozorovala myš?)
Slyšeli, že Karel vykládá podivné věci o své sousedce. (Koho, co slyšeli?) Slyšeli Karla, že vykládá podivné věci o své sousedce. (Za jaké situace slyšeli Karla?)
Nedopustím, aby tam Iva šla sama. (Koho, co nedopustím?) Nenechám Ivu, aby tam šla sama. (Za jaké situace Ivu nenechám?)

Co z toho plyne?

  • Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
  • Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Vedlejší věty přívlastkové a příslovečně způsobové

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta přívlastková Vedlejší věta příslovečná způsobová
Co vyjadřuje? bližší informaci o (podstatném) jméně z věty řídící způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu
Jak se ptáme? Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící jak? jakým způsobem? + věta řídící
Časté spojovací výrazy kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
Co nám pomůže ji poznat? Závisí vždy na (podstatném) jméně nebo zájmeně z věty řídící. Závisí vždy na slovese, přídavném jméně nebo příslovci z věty řídící.
Příklady Nemohl v lese najít houby, jaké by chtěl. (Jaké houby nemohl najít?) Hledal v lese houby, jak smyslů zbavený. (Jakým způsobem hledal v lese houby?)
Snášel bolest, jakou ještě nezažil. (Jakou bolest snášel?) Snášel bolest, jak nejlépe dovedl. (Jakým způsobem snášel bolest?)

Co z toho plyne?

  • Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné

Přejít ke cvičením na toto téma »

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

  1. místní
  • Vyjadřuje místo děje.
  • Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
  • Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)
  1. časová
  • Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
  • Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
  • Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)
  1. způsobová
  • Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
  • Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
  • Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)
  1. měrová
  • Vyjadřuje intenzitu nebo množství vlastosti nebo děje.
  • Ptáme se na ni: do jaké míry?, kolik?, o kolik?, jak moc? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: čím – tím, tolik – kolik, tak – že, co, až, kolik, než
  • Příklad: Utíkal, co mu síly stačily. (Jak moc utíkal? Tolik, co mu síly stačily.) Čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. (O kolik jsem zodpovědnější? O tolik, čím jsem starší.)
  1. příčinná
  • Vyjadřuje příčinu děje nebo stavu.
  • Ptáme se na ni: proč?, z jaké příčiny? z jakého důvodu? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: protože, že, jelikož
  • Příklad: Nešli na výlet, protože pršelo. (Proč nešli na výlet? Protože pršelo.) Že mi bylo chladno, zapnula jsem topení. (Z jakého důvodu jsem zapnula topení? Kvůli tomu, že mi bylo chladno.)
  • Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.
  1. účelová
  • Vyjadřuje cíl/účel děje.
  • Ptáme se na ni: za jakým účelem? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: aby
  • Příklad: Teple se oblékl, aby nenastydl. (Za jakým účelem se teple oblékl? Aby nenastydl.) Babička vyprávěla vnoučeti pohádku, aby lépe usnulo. (Za jakým účele vyprávěla babička vnoučeti pohádky? Aby lépe usnulo.)
  • Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.
  1. podmínková
  • Vyjadřuje podmínky za kterých se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
  • Ptáme se na ni: za jakých podmínek? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: jestliže, -li, kdyby, jestli, když, pokud
  • Příklad: Nebude-li pršet, nezmokneme. (Za jakých podmínek nezmokneme? Nebude-li pršet.) Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe. (Za jakých podmínek by ses cítil lépe? Kdyby ses přiznal.)
  1. přípustková
  • Vyjadřuje okolnost, navzdory které se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
  • Ptáme se na ni: i přes co? navzdory čemu? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: přestože, i když, i kdyby, třebaže, ačkoli
  • Příklad: I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět. (I přes co můžeš procestovat celý svět? I když nemáš peníze.) Nepovedlo se mu napsat dobře test, přestože se na něj připravoval. (I přes co se mu nepovedlo napsat dobře test? Přestože se na něj připravoval.)

Věta jednoduchá a souvětí

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věta jednoduchá obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru, respektive jeden přísudek. Příklady vět jednoduchých:

  • Tento úspěšný spisovatel vydal již několik knih.
  • Je meloun zelenina, nebo ovoce?

Souvětí se skládá z několika vět. Obsahuje tolik sloves v určitém tvaru (resp. tolik přísudků), kolik je v souvětí vět. U souvětí studujeme jejich stavbu (věta hlavní, vedlejší, jejich vztahy). Příklady souvětí:

  • Pojedeme na výlet, i když bude pršet.
  • Kdosi se mě snažil přesvědčit o tom, že se sloni bojí myší.

Věty se dají rozdělit do několika základních kategorií. Tyto kategorie nám pomáhají k pochopení struktury a funkce jazyka:

Věta jednoduchá a souvětí

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věta jednoduchá obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru, respektive jeden přísudek. Příklady vět jednoduchých:

  • Tento úspěšný spisovatel vydal již několik knih.
  • Je meloun zelenina, nebo ovoce?

Souvětí se skládá z několika vět. Obsahuje tolik sloves v určitém tvaru (resp. tolik přísudků), kolik je v souvětí vět. U souvětí studujeme jejich stavbu (věta hlavní, vedlejší, jejich vztahy). Příklady souvětí:

  • Pojedeme na výlet, i když bude pršet.
  • Kdosi se mě snažil přesvědčit o tom, že se sloni bojí myší.

Oznamovací, tázací, přací, rozkazovací

Přejít ke cvičením na toto téma »

1. Věta oznamovací

  • Funkce: oznamujeme novou informaci, popisujeme situaci, vypravujeme.
  • Obvykle je zakončena tečkou.
  • Půjdeme do divadla. Náš pes dnes pořádně prohnal sousedovu kočku. Sníh je bílý.

2. Věta tázací

  • Funkce: ptáme se, zjišťujeme informace.
  • Obvykle je zakončena otazníkem.
  • Půjdeme do kina? Máš hlad? Ano, nebo ne?

3. Věta přací

  • Funkce: vyjadřujeme svá přání a touhy.
  • Obvykle je zakončena tečkou.
  • Často obsahuje výrazy ať, kdyby tak, kéž by…
  • Kéž bych nemusela tak brzy vstávat. Ať ten vlak nemá zpoždění.

Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věta dvojčlenná

Věta dvojčlenná je běžná věta, která má podmět a přísudek. Podnět může být i nevyjádřený.

Příklady:

  • Doktor pacientovi odebíral krev. Podmětem je doktor, přísudkem odebíral.
  • Máme hodně úkolů. Podmět je my, které ale není výslovně vyjádřeno, přísudkem je máme.

Věta jednočlenná

Věta jednočlenná má pouze přísudek, nemá vůbec podmět (vyjádřený ani nevyjádřený).

Často označuje:

  • atmosférické jevy: Prší. Blýskalo se. Mrzlo. Silně fouká.
  • tělesné stavy: Píchá mě v boku. Bolí mě v krku. (Pozor, ale ne Bolí mě hlava. Zde je podmět hlava a přísudek bolí.)
  • duševní stavy: Je mi smutno. Stýská se mi.

Větný ekvivalent

Větný ekvivalent nemá ani podmět, ani přísudek.

Často bývá v základu vyjádřen:

  • infinitivem: Stát! Nevstupovat! Nefotit!
  • podstatným nebo přídavným jménem: Ovoce a zelenina. Lenko! Skvělé! Takové překvapení! Harry Potter a tajemná komnata.
  • příslovcem: Jasně. Rychle! Dobře. Proč? Kdy?
  • částicí: Ano. Ne, ne. Kéž by! Snad.
  • citoslovcem: Pšt. Hmm. Au! Jé!
NAPIŠTE NÁM

Děkujeme za vaši zprávu, byla úspěšně odeslána.

Napište nám

Nevíte si rady?

Nejprve se prosím podívejte na časté dotazy:

Čeho se zpráva týká?

Vzkaz Obsah Ovládání Přihlášení Licence