Určování souhlásek a samohlásek

Přejít ke cvičením na toto téma »

Samohlásky

  • Jsou tóny (dají se samostatně zpívat nebo křičet).
  • V češtině jich máme 5: a, e, i (y), o, u.
  • Mohou být krátké i dlouhé (á, é, í/ý, ó, ů/ú).

Souhlásky

  • Jsou šumy (nedají se pořádně zakřičet).
  • V češtině je to zbytek abecedy: b, c, d, ď, f, g, h, ch, j, k, l, m, n, ň, p, q, r, ř, s, š, t, ť, v, w, x, z, ž.

Slabikotvorné R a L

  • Souhlásky R a L jsou slabikotvorné pouze ve slabikách, kde chybí samohláska: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Člověk automaticky slabikuje správně, když slovo nahlas vyslovuje. Abychom si uvědomili slabiky ve slově, stačí tedy slovo vyslovit nahlas a tlesknout na každou slabiku (př. koč-ka, te-le, pes).

Může se také hodit znát pár pravidel:

  1. Slabiku může tvořit libovolný počet písmen:
    • koč-ka = 3 písmena + 2 písmena,
    • pštros = 6 písmen,
    • o-ves = 1 písmeno + 3 písmena,
    • scvrn-kl = 5 písmen + 2 písmena.
  2. Slabiku může tvořit:
    • 1 samohláska (a, e, i, o, u): A-li-ce, e-lek-tri-ka, ú-nor, o-rel, Iva,
    • kombinace souhlásky/souhlásek a samohlásky/samohlásek: krá-va, ho-tel, ško-la, mou-ka, au-to, gauč,
    • souhláska/souhlásky a slabikotvorné r nebo l: vlk, mr-kev, smrk, kr-ko-vič-ka, dr-voš-těp, hr-nec.

Určování kořene slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

Kořen slova

  • Nese základní význam slova.
  • Je to největší společná část všech slov příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
  • Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
  • Na rozdíl od předpony, přípony a koncovky je přítomen v každém slově.
  • Někdy se v různých tvarech slova či ve slovech příbuzných může podoba kořene nepatrně měnit: pes bez psa (z kořene vypadlo -e-), hrahráč, Praha –⁠ pražský (h se kvůli výslovnosti změkčilo na ž).

Jak postupovat při určování kořene?

  1. Řekneme si několik slov příbuzných k danému slovu (výstavba –⁠ stavět, stavebnice, postavit).
  2. Podíváme se, kterou největší část mají všechna slova společnou (stav). A máme kořen slova.

Pozor, nepleťte si pojmy:

kořen slova = nejmenší společná část slov příbuzných
základ slova = to, z čeho slovo vznikalo

Příklad: učitel – kořen slova: uč, ale základ slova: učit.

Určování předpony slova

Přejít ke cvičením na toto téma »

Předpona je část slova umístěná před kořenem. Upřesňuje význam slova.

Mezi nejčastější předpony patří: s-, z-, vz-, roz-, nej-, před-, po-, vý-, vy-, bez-.

Příklady: -pis, ú-pis, před-pis, s-jet, pře-jet, roz-jet, -skok, nej-lepší.

Jedno slovo může mít více předpon než jednu (nej-ne-pravděpodobnější, ne-vy-plněný, po-po-strčit).

Jak postupovat při určování předpony ve slově?

  1. Určíme si kořen slova.
  2. Vše, co se nachází před kořenem slova je předpona, případně jich může být více (příkop – kop je kořen slova, pří je předpona).

Předpona, kořen, přípona, koncovka

Přejít ke cvičením na toto téma »

Slovo je sestavené z předpony, kořenu, přípony a koncovky. Ne vždy se ale skládá z těchto všech částí. V každém slově se nachází pouze kořen.

Kořen slova

  • Nese základní význam slova.
  • Je to největší společná část všech slov významově příbuzných (průlet, letiště, letadlo, zálet).
  • Je to jádro slova, na které se věší předpony a přípony, které zužují nebo upřesňují význam slova (hra, vý-hra, hra-vý, hra-čk-a, vy-hra-n-ý).
  • Jak ho určit? Řekneme si několik slov příbuzných. Podíváme se, kterou největší část mají společnou. A ta je kořen slova.

Předpona

  • Je část slova umístěná před kořenem.
  • Upřesňuje význam slova.
  • -pis, ú-pis, před-pis
  • Jak ji určit? Nejprve určíme kořen slova a to, co se nachází před ním, je předpona. Předpon může být v jednom slově i více (nej-ne-o-vladatelnější).

Koncovka

  • Je umístěna na úplném konci slova (až za příponou, pokud přípona ve slově je).
  • Koncovky máme:

    • pádové (kočk-a, bez kočk-y, ke kočc-e, vídím kočk-u, volám kočk-o!, o kočc-e, s kočk-ou),
    • rodové (dělal-, dělal-a, dělal-o, mlad-ý, mlad-á, mlad-é, ukraden-, ukraden-a, ukraden-o),
    • osobní (dělá-m, dělá-š, dělá-, dělá-me, dělá-te, dělaj-í, dělej-!, dělej-me!, dělej-te!),
    • infinitivní (děla-t, uči-t, pí-t).
  • Koncovka může někdy chybět (nesen-⌀, dělá-⌀), jindy může být připojena přímo ke kořeni, jindy k příponě. Vždy se ale v různých tvarech mění, na rozdíl od přípony.
  • Jak ji určit? Zkusíme slovo vyskloňovat/vyčasovat a vše, co se bude měnit, je koncovka (domky, bez domků, k domkům). Koncovku je dobré určit dřív než příponu.

Přípona

  • Je část slova připojená za kořen slova.
  • Upřesňuje význam slova.
  • vin-ík, vin-ice, vin-n-ý, vin-i-t
  • Jak ji určit?
    • Nejdřív musíme znát kořen slova.
    • Poté zjistíme, zda je ve slově koncovka a případně ji určíme.
    • Zbude-li něco mezi kořenem a koncovkou, je to přípona. Ve slově může být přípon více (knih-ař-sk).

Odvozování

Nové slovo vznikne odvozením z jiného, tzv. základového slova pomocí předpon, přípon a koncovek.

  • ryba → rybička (odvození pomocí přípony)
  • let → výlet (odvození pomocí předpony)
  • páv → paví (odvození pomocí koncovky)
  • řeč → výřečný (odvození pomocí předpony i přípony)

Skládání

Nové slovo vznikne spojení dvou nebo více základových slov. Někdy tato dvě slova bývají spojená pomocí -o- nebo -e- (velkoměsto, dějepis).

  • zvukovod (zvuk + vodit)
  • pravděpodobně (podobně + pravda)
  • okamžik (mžik + oko)
  • černobílý (černá + bílá)

Slova přejatá

Jsou to slova, které si čeština vypůjčila (přejala) z jiných jazyků. Jejich pravopis a výslovnost závisejí na tom, do jaké míry v češtině tato slova zdomácněla.

  • laser (přejato z angličtiny)
  • faux pas (přejato z francouzštiny)
  • siesta (přejato ze španělštiny)
  • pizza (přejato z italštiny)

Větný člen může být tvořen jedním slovem, někdy ho ale může tvořit i spojení více slov. Větné členy dělíme na základní a rozvíjející.

Základní větné členy

Představují jádro informace (to nejdůležitější a nejzákladnější ze sdělení) ve větě. Řadí se mezi ně: podmět a přísudek.

  1. Podmět
    • Je vždy v 1. pádě.
    • Ptáme se na něj: Kdo, co?
    • Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.
  2. Přísudek
    • Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
    • Ptáme se na něj: Co dělá podmět?
    • Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.

Rozvíjející větné členy

Jsou vždy závislé na jiném členu věty. Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.

  1. Přívlastek
    • Blíže určuje podstatné jméno.
    • Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí?
    • kvetoucí strom (Jaký strom?), cesta domů (Jaká cesta?), babiččiny buchty (Čí buchty?).
  2. Předmět
    • Doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
    • Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu.
    • Markéta utrhla ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě).
  3. Příslovečné určení
    • Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
    • Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd.
    • V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.
  4. Doplněk
    • Závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.
    • Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.
    • Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.

Podmět a přísudek spolu tvoří tzv. základní skladební dvojici. Nesou jádro informace obsažené ve větě.

Podmět

Pro podmět platí:

  • Je vždy v 1. pádě.
  • Může být vyjádřen: kterýmkoli slovním druhem.
  • Ptáme se na něj: Kdo, co? (Na stromě rostou jablka. Kdo, co roste na stromě? Jablka.)

Vyjádření podmětu:

  1. Vyjádřený: je ve větě vyjádřen slovně. (Pavlína spí.)
  2. Nevyjádřený: není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná. (Chceš [ty] kousek čokolády?)
  3. Všeobecný: není ve větě vyjádřen a ani netušíme, o koho přesně se jedná. (V televizi dávali [oni] film.)

Přísudek

Pro přísudek platí:

  • Vyjadřuje činnost nebo stav podmětu.
  • Může být vyjádřen: slovesem, slovesem a zvratným zájmenem se/si, několika slovesy, slovesem a přídavným/podstatným jménem.
  • Ptáme se na něj: Co dělá podmět? (Na stromě rostou jablka. Co dělají jablka? Rostou.)

Druhy přísudku:

  1. slovesný: obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:
    1. slovesný jednoduchý: tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd. (Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.)
    2. slovesný složený: tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv. (Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.)
  2. jmenný se sponou (slovesně-jmenný): tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno. (Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.)
  3. jmenný: tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí. (Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.)
  4. citoslovečný: tvoří ho citoslovce. (Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.)

Podmět vyjádřený a nevyjádřený

Přejít ke cvičením na toto téma »

Podmět vyjádřený

  • Je ve větě vyjádřen slovně.
  • Příklad: Pavlína spí.

Podmět nevyjádřený

  • Není ve větě vyjádřen, ale víme, o koho/co se jedná.
  • Příklad: Chceš [ty] kousek čokolády?

Podmět holý, rozvitý, několikanásobný

Přejít ke cvičením na toto téma »

Podmět holý

  • Není rozvitý dalším větným členem.
  • Příklad: Velkoměsta se zvětšují závratným tempem. Lukáš uvařil čaj.

Podmět rozvitý

  • Je rozvitý nejméně jedním dalším větným členem.
  • Příklad: Hvězdné války nekončí. Výbuchy sopek mohou být nebezpečné.

Podmět několikanásobný

  • Skládá se z nejméně dvou rovnocenných složek, které mají společný přísudek.
  • Příklad: Češi a Američané vytvořili účinné protilátky na klíšťovou encefalitidu. Podobnou proměnou prošel i Londýn, New York nebo třeba Peking.

Přísudek slovesný

Obsahuje sloveso v určitém tvaru, dělí se na:

  1. slovesný jednoduchý
  • Tvoří ho 1 sloveso v určité osobě, čase atd.
  • Kočka leze dírou. Zítra nebude pršet.
  1. slovesný složený
  • Tvoří ho způsobové (muset, moci, smět, mít, chtít) nebo fázové (začít, začínat, zůstat, zůstávat, přestat, přestávat) sloveso + infinitiv.
  • Kočka chce prolézt dírou. Zítra nemá pršet.

Přísudek jmenný se sponou (slovesně-jmenný)

  • Tvoří ho sponové sloveso (být, bývat, stát se, stávat se) + přídavné nebo podstatné jméno.
  • Kočka je líná. Pavel se stal expertem na předpovídání počasí.

Přísudek jmenný

  • Tvoří ho pouze podstatné nebo přídavné jméno, sponové sloveso chybí.
  • Sliby chyby. = Sliby [jsou] chyby. Průjezd zakázán. = Průjezd [je] zakázán.

Přísudek citoslovečný

  • Tvoří ho citoslovce.
  • Pes hop přes plot. Anička bác do kaluže.

Předmět (větný člen)

Přejít ke cvičením na toto téma »

Předmět

  • Může být ve všech pádech kromě 1. a 5. pádu.
  • Závisí na slovese nebo přídavném jméně.
  • Může být vyjádřen: podstatným jménem, zájmenem nebo slovesem v infinitivu.
  • Ptáme se na něj: všemi pádovými otázkami kromě otázek 1. a 5. pádu. (Markéta utrhla Lucii ze stromu jablko. Koho, co utrhla Markéta? Jablko (předmět ve 4. pádě). Komu, čemu Markéta utrhla jablko? Lucii (předmět ve 3. pádě).

Předmět se časo zaměňuje s podmětem. Abychom je rozlišili, je třeba se na každý z nich správně zeptat.

Přívlastek shodný a neshodný

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro přívlastek platí:

  • Blíže určuje podstatné jméno.
  • Může být vyjádřen: podstatným jménem, přídavným jménem, zájmenem, číslovkou, slovesem v infinitivu.
  • Ptáme se na něj: Jaký? Který? Čí? (Kvetoucí strom → jaký strom?)

Druhy přívlastku:

  1. Přívlastek shodný
    • Shoduje se s podstatným jménem v pádě, čísle a rodě,
    • většinou stojí před podstatným jménem, někdy ale může stát i za ním, např.: v odoborných názvech (kočka domácí, doba bronzová),
    • často je vyjádřen přídavným jménem, zájmenem nebo číslovkou.
    • Příklady: Velký pes leze malým oknem. Naše kočka leze dírou. Tři čuníci jdou.
  2. Přívlastek neshodný
    • Při skloňování se nemění podle podstatného jména, které rozvíjí,
    • obvykle stojí za podstatným jménem,
    • často je vyjádřen podstatným jménem nebo slovesem v infinitivu, někdy i příslovcem.
    • Tip: To, jestli se přívlastek s řídícím podst. jménem shoduje, se nejrychleji zjistí srovnáním 1. a 7. pádu (buchty od babičky, s buchtami od babičky).
    • Příklady: Dostal jsem buchtu od babičky. Měl jsem chuť spát. Podívej se na ten obraz vlevo.

Jak postupovat při určování přívlastku?

Michalovo rozhodnutí pomoct babičce bylo dobré.

  1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: rozhodnutí, babičce
  2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
    • Jaké/čí rozhodnutí? Michalovo.
    • Jaké Michalovo rozhodnutí? pomoct
    • Slovo babičce není rozvito.
  3. Slova, která rozvíjejí rozhodnutí jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
    • Michalovo rozhodnutí, bez Michalova rozhodnutí, s Michalovým rozhodnutím → tvary přívlastku se při skloňování mění → přívlastek shodný
    • rozhodnutí pomoct, bez rozhodnutí pomoct, s rozhodnutím pomoct → tvary přívlastku se při skloňování nemění → přívlastek neshodný

Tetička z Pardubic mě znala jako své boty.

  1. Najdeme si ve větě všechna podstatná jména: tetička, Pardubic, boty
  2. Podíváme se, zda je některé slovo blíže určuje:
    • Jaká tetička? z Pardubic.
    • Jaké boty? své
    • Slovo Pardubic rozvíjí slovo tetička.
  3. Slova, která rozvíjejí slova tetička a boty jsou tedy přívlastky. Zjistíme jejich druh.
    • tetička z Pardubic, bez tetičky z Pardubic, s tetičkou z Pardubic → tvary slova tetička se mění, ale z Pardubic zůstává stejné → přívlastek neshodný
    • své boty, bez svých bot, se svými botami → tvary slova boty i přívlastku své se při skloňování mění → přívlastek shodný

Pro příslovečné určení platí:

  • Vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
  • Ptáme se na něj: Kde? Kdy? Jak? Proč? Za jakým účelem? Z jaké příčiny? Za jakých podmínek? atd. (V létě na stromě rostla jablka. Kdy na stromě rostla jablka? V létě. Kde rostla v létě jablka? Na stromě.)

Druhy příslovečného určení (PU):

  1. PU místa
    • Ptáme se na něj: Kde? Odkud? Kudy? Kam?
    • Pes vlezl do boudy. Kam vlezl pes? Do boudy.
  2. PU času
    • Ptáme se na něj: Kdy? Odkdy? Dokdy? Jak často? Jak dlouho?
    • Včera jsem přišla pozdě. Kdy jsem přišla pozdě? Včera.
  3. PU způsobu
    • Ptáme se na něj: Jak? Jakým způsobem?
    • Vypadalo to hezky. Jak to vypadalo? Hezky.
  4. PU míry
    • Ptáme se na něj: Do jaké míry? Jak moc? Nakolik?
    • Vypadalo to docela hezky. Jak moc hezky to vypadalo? Docela.
  5. PU příčiny
    • Ptáme se na něj: Z jaké příčiny? Proč?
    • Kvůli dešti nešli na výlet. Proč nešli na výlet? Kvůli dešti.
  6. PU účelu
    • Ptáme se na něj: Za jakým účelem?
    • Připili si na zdraví. Za jakým účelem? Na zdraví (aby byli zdraví).
  7. PU podmínky
    • Ptáme se na něj: Za jakých podmínek?
    • Za deště nikam nepůjdu. Za jakých podmínek nikam nepůjdu? Za deště.
  8. PU přípustky
    • Ptáme se na něj: I přes co? Navzdory čemu?
    • Navzdory dešti šli ven. Navzdory čemu šli ven? Navzdory dešti.

Doplněk závisí na 2 členech: na slovesu (přísudku) a zároveň na podstatném jméně nebo případně zájmeně (většinou podmětu nebo předmětu).

Ptáme se na něj: Jaký? Jako kdo? Jako co? Jak? Kým, čím? atd.

Příklady:

  • Nechal limonádu nedopitou. Jaká byla limonáda? Nedopitá. Jak ji nechal? Nedopitou.
  • Otec byl zvolen prezidentem. Kým byl otec? Prezidentem. Kým byl zvolen? Prezidentem.
  • Pavel viděl Josefa unaveného. Jaký byl Josef? Unavený. Jak Pavel Josefa viděl? Unaveného.
    (Pozor na pořádek slov ve větě! Kdyby věta zněla Pavel viděl unaveného Josefa., pak by slovo unaveného nebyl doplněk, ale přívlastek shodný.)

Vedlejší věta podmětná

Na podmětnou větu se ptáme Kdo, co?

V hlavní větě není podmět. Podmětem je totiž vedlejší věta.

Obvykle v hlavní větě najdeme přísudky jako: zdá se, je vidět, je jasné...

Zdá se, že dnes už nepřijdou. Kdo, co se zdá? Že už dnes nepřijdou.

 

Vedlejší věta předmětná

Na předmětnou větu se ptáme pádovými otázkami kromě prvního a pátého pádu.

Vidím, že jste se dnes dobře připravili. Koho, co vidím?

Doufám, že přijdete. V koho, v co doufám?

Bavili se o tom, že přijde. O kom, o čem se bavili? Že přijde.

 

Vedlejší věta přívlastková

Rozvíjí nějaké jméno v hlavní větě. Toto jméno stojí nejčastěji na konci hlavní věty.

Ptáme se jaký, který, popř. čí?

Viděli Petru, která lezla nahoru. Jakou Petru viděli?

Postavili stan v zahradě, která voněla levandulí. V jaké zahradě? Zahradě, která voněla levandulí.

 

Vedlejší věta doplňková

Rozvíjí současně dva různé větné členy z hlavní věty, vždy sloveso a nějaké jméno.

Řídící věta obvykle končí předmětem. (Vidím Petru, jak se třese. Petra je předmět: vidím koho, vidím co.)

Časté spojky jsou jak, kterak, coby.

Vidím Petru, jak se třese. Je to Petra, která se třese – je rozvinut předmět Petra. A co vidím? Jak se třese – je rozvinut přísudek vidím.

 

Vedlejší věta přísudková

Přísudková věta je vlastně jmennou částí přísudku jmenného se sponou z hlavní věty.

V hlavní větě je tak pouze spona: tj. slovesa být nebo stávat se.

Tváře byly, jako by je zrovna zapálil. = Tváře byly zapálené.

 

Vedlejší věty příslovečné

Postupujeme stejně jako u příslovečných určení.

  • VV příslovečná místní. Obvykle se ptáme Kam? Kde? Odkud? Kudy?
    Vrátila se tam, kde jí bylo nejlépe. Kam se vrátila?
  • VV příslovečná časová.  Obvyklé otázky jsou: Kdy? Dokdy? Jak dlouho? Jak často? Obvyké spojky jsou: zatímco, když, jakmile a další.
    Když přišla domů, začala vařit. Kdy začala vařit?
  • VV příslovečná způsobová. Základní otázkou je Jak? Jakým způsobem? Obvyklé spojky jsou jak, jak - tak, jako a další.
    Vypadal, jako by neuměl do pěti počítat. Jak vypadal?
  • VV příslovečná měrová. Často si měrovou větu můžeme nahradit příslovcem velmi, hodně, málo apod. Obvyklé otázky: Jak moc? Do jaké míry? Obvyklé spojky jsou: že, jak, čím - tím...
    Křičela, jak mohla. Jak moc křičela? 
  • VV příslovečná příčinná. Co bylo příčinou? Jaký byl důvod? Proč, za jaké příčiny? Proč, z jakého důvodu? Obvyklými spojkami jsou: že, protože, poněvadž, jelikož.
    Rychle utíkali, protože za nimi hořelo. Proč utíkali?
  • VV příslovečná účelová. Proč, za jakým účelem?  Spojovacím výrazem je nejčastěji aby.
    Rychle utíkali, aby si zachránili život. Proč utíkali? 

Věta hlavní (VH)

  • V souvětí musí být vždy alespoň jedna.
  • Gramaticky nezávisí na jiné větě, mohla by klidně fungovat i samostatně mimo souvětí jako věta jednoduchá.
    • Př.: Bála se (VH1) a doufala (VH2), že ten zlý sen brzy skončí (VV). → Bála se. Doufala, že ten zlý sen brzy skončí.
  • Nelze se na ni nijak zeptat (naopak se pomocí věty hlavní ptáme na větu vedlejší).
    • Př.: Když bude pršet (VV), nepůjdeme na výlet (VH). Kdy nepůjdeme na výlet? Když bude pršet (VV).

Poměry mezi hlavními větami

Přejít ke cvičením na toto téma »

V souvětí souřadném (obsahuje alespoň 2 věty hlavní) mohou věty hlavní vstupovat do různých významových vztahů neboli poměrů. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

  • Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
  • Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
  • Přijel autobus a já jsem do něj nastoupil. Seděl ani nedutal.

2. poměr odporovací

  • Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
  • Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
  • Autobus přijel, ale já jsem do něj nenastoupil. Čekal jsem na Pepu, jenomže on nepřišel.

3. poměr vylučovací

  • Informace ve větách se navzájem vylučují.
  • Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
  • Buď se přiznáš sám, nebo to na tebe řeknu.

4. poměr stupňovací

  • Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
  • Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
  • Měla nejen zlomený kotník, ale pochroumala si i ruku a žebra. Musela ležet v nemocnici, dokonce ani nemohla slézt z postele.

5. poměr příčinný (důvodový)

  • Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
  • Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
  • Ráno přišel pozdě do školy, nezazvonil mu totiž budík. Nevyčítej mu to, vždyť za nic nemůže.

6. poměr důsledkový

  • Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
  • Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
  • Úkol splnil, mohl si tudíž dát přestávku. Už se k nám nevešli do auta, museli tedy na místo dojet vlakem.

Poměry vedlejších vět

Přejít ke cvičením na toto téma »

Vedlejší věty mohou být souřadně spojeny stejně jako věty hlavní. Podmínkou je, že vedlejší věty musí být stejného druhu. K určení významového poměru mezi větami nám pomůže spojka a uvědomění si, zda se informace ve větách navzájem dolňují, jedna stupňuje druhou, jedna druhé odporuje atd. Určení poměru vět je důležité mimo jiné pro správné psaní čárek.

1. poměr slučovací

  • Obsah vět na sebe volně navazuje. Jde o spojení dvou a více informací.
  • Obvyklé spojovací výrazy: a, i, ani, nebo, také, rovněž, též.
  • Už si nepamatuji, o čem ta knížka byla ani kdo ji napsal. Dívala se na záhon, který ještě včera zářil zralými rajčaty a sliboval bohatou úrodu okurek.

2. poměr odporovací

  • Informace v jedné větě odporuje informaci ve větě druhé.
  • Obvyklé spojovací výrazy: ale, avšak, však, jenže, jenomže, nýbrž, naopak.
  • Napiš jí dopis, abys ji přesvědčila, ale abys ji úplně neodradila. Utekli z Citadely, aby si užívali volnosti, ne aby dál bojovali.

3. poměr vylučovací

  • Informace ve větách se navzájem vylučují.
  • Obvyklé spojovací výrazy: nebo, anebo, či, buď – buď, buď – nebo.
  • Řekla mi jasně, že buď se přiznám sám, nebo to na mě řekne. Ujistil mě, že mi buď napíše zprávu, nebo mi zavolá.

4. poměr stupňovací

  • Druhá věta stupňuje, zesiluje informaci v první větě.
  • Obvyklé spojovací výrazy: i, dokonce, dokonce i, dokonce ani, ba, ba i, nejen – i, nejen – ani, nejen – ale i.
  • Myslela si, že nejen pochopí celou situaci, ale že ji také co nejrychleji vyřeší. Nerozumím tomu, proč to nemůžeš udělat hned, a proč to dokonce začínáš i sabotovat.

5. poměr příčinný (důvodový)

  • Druhá věta vysvětluje příčinu děje věty první.
  • Obvyklé spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž, však také.
  • Omlouvila se, že ráno přišla pozdě do školy, nezazvonil jí totiž budík. Pavel říkal, že neslyšel zvonit telefon, zrovna se totiž sprchoval.

6. poměr důsledkový

  • Druhá věta vyjadřuje důsledek, dopad nebo vliv děje první věty.
  • Obvyklé spojovací výrazy: proto, a proto, tedy, tudíž, a tak.
  • Zajímalo mě, kdo z nich přijede na stejný turnus, a tak bude bydlet společně se mnou. Ve zprávách hlásili, že turisti nerespektují zákaz vstupu do jeskyně, a proto tam ochranáři nastražili fotopast.

Vedlejší věty podmětné a předmětné

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty podmětné a předmětné se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta podmětná Vedlejší věta předmětná
Co vyjadřuje? podmět věty řídící předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící
Jak se ptáme? Kdo, co? + věta řídící Pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu: bez koho, čeho? ke komu, čemu? vidím koho, co? o kom, o čem? s kým, čím?
Časté spojovací výrazy kdo, co, že, aby, kdy, kam kdo, co, že, aby, kdy, kam
Co nám pomůže ji poznat? Věta řídící nemá podmět – můžeme si místo něj dosadit neosobní ono/to Věta řídící má vždy podmět, i když někdy je nevyjádřený.
Příklady Doneslo se mi, že vyrážíte do Norska. (Kdo, co se mi doneslo?) Dozvěděl jsem se, že vyrážíte do Norska. (Koho, co jsem se dozvěděl?)
Ví se, kdo to udělal? (Kdo, co se ví?) Víte, kdo to udělal? (Koho, co víte?)
Aby se to stihlo, to je teď pro nás nejdůležitější. (Kdo, co je teď pro nás nejdůležitější?) Aby se to stihlo, to teď považujeme za nejdůležitější.(Koho, co teď považujeme za nejdůležitější?)

Co z toho plyne?

  • Spojovací výraz nám v rozhodování nepomůže.
  • Důležité je zeptat se správnou pádovou otázkou. Na větu předmětnou se totiž nikdy nemůžeme zeptat „kdo, co?“.

Vedlejší věty předmětné a doplňkové

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty předmětné a doplňkové se často pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta předmětná Vedlejší věta doplňková
Co vyjadřuje? předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící
Jak se ptáme? Pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
Časté spojovací výrazy kdo, co, že, aby, kdy, kam jak, že, aby
Co nám pomůže ji poznat? Jméno, kterého se týká děj, se nachází ve větě vedlejší. (Viděl, jak Lenka přichází.) Jméno, kterého se týká děj, se nachází ve větě řídící. (Viděl Lenku, jak přichází.)
Příklady Kočka zpozorovala, jak myš vylezla z díry. (Koho, co kočka zpozorovala?) Kočka zpozorovala myš, jak vylezla z díry. (Za jaké situace kočka zpozorovala myš?)
Slyšeli, že Karel vykládá podivné věci o své sousedce. (Koho, co slyšeli?) Slyšeli Karla, že vykládá podivné věci o své sousedce. (Za jaké situace slyšeli Karla?)
Nedopustím, aby tam Iva šla sama. (Koho, co nedopustím?) Nenechám Ivu, aby tam šla sama. (Za jaké situace Ivu nenechám?)

Co z toho plyne?

  • Vedlejší věta předmětná i doplňková často následují po slovesech vnímání ve větě řídící (vidět, slyšet, všimnout si, cítit atd.). Nelze tedy automaticky říct, že slovesa vnímání jsou vodítkem pro rozpoznání věty doplňkové.
  • Je důležité si všímat pozice jména, kterého se týká děj věty vedlejší. Pokud se jedná o vedlejší větu doplňkovou, bude jméno obsaženo ve větě řídící.

Vedlejší věty přívlastkové a příslovečně způsobové

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věty přívlastkové a příslovečné způsobové se někdy pletou. Pojďme si udělat přehled toho, co platí pro oba druhy a v čem se od sebe liší. Odlišnosti jsou v tabulce vytučněny.

Vedlejší věta přívlastková Vedlejší věta příslovečná způsobová
Co vyjadřuje? bližší informaci o (postatném) jméně z věty řídící způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu
Jak se ptáme? Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící jak? jakým způsobem? + věta řídící
Časté spojovací výrazy kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
Co nám pomůže ji poznat? Závisí vždy na (podstatném) jméně nebo zájmeně z věty řídící. Závisí vždy na slovese, přídavném jméně nebo příslovci z věty řídící.
Příklady Nemohl v lese najít houby, jaké by chtěl. (Jaké houby nemohl najít?) Hledal v lese houby, jak smyslů zbavený. (Jakým způsobem hledal v lese houby?)
Snášel bolest, jakou ještě nezažil. (Jakou bolest snášel?) Snášel bolest, jak nejlépe dovedl. (Jakým způsobem snášel bolest?)

Co z toho plyne?

  • Důležité je podívat se, jestli vedlejší věta rozvíjí (podstatné) jméno nebo zájmeno z věty řídící, nebo jestli rozvíjí sloveso, přídavné jméno či příslovce z věty řídící.

Vedlejší věty příslovečné

Přejít ke cvičením na toto téma »

Vedlejší věty příslovečné vyjadřují okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící. Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:

  1. místní
  • Vyjadřuje místo děje.
  • Ptáme se na ni: kde? kam? odkud? kudy? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: kde, kam, odkud, kudy, tam – kde
  • Příklad: Vrátila se zpět, odkud přišla. (Kam se vrátila? Tam, odkud přišla.) Chtěla bych se podívat někam, kde jsem ještě nebyla. (Kam bych se chtěla podívat? Tam, kde jsem ještě nebyla.)
  1. časová
  • Vyjadřuje čas nebo trvání děje.
  • Ptáme se na ni: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: když, až, jakmile, sotva, než, zatímco, kdykoli
  • Příklad: Až budeš doma, zavolej. (Kdy zavolej? Až budeš doma.) Vždycky když se učil matematiku, pouštěl si hudbu. (Kdy si pouštěl hudbu? Vždycky když se učil matematiku.)
  1. způsobová
  • Vyjadřuje způsob průběhu děje nebo jeho kvalitu.
  • Ptáme se na ni: jak? jakým způsobem? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: jak, jako, když, aby, tak – jak, tak – že
  • Příklad: Vypadal, jako by se chtěl rozplakat. (Jak vypadal? Jako by se chtěl rozplakat.) Postupoval jsem tak, jak bylo uvedeno v návodu. (Jak jsem postupoval? Tak, jak bylo uvedeno v návodu.)
  1. měrová
  • Vyjadřuje intenzitu nebo množství vlastosti nebo děje.
  • Ptáme se na ni: do jaké míry?, kolik?, o kolik?, jak moc? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: čím – tím, tolik – kolik, tak – že, co, až, kolik, než
  • Příklad: Utíkal, co mu síly stačily. (Jak moc utíkal? Tolik, co mu síly stačily.) Čím jsem starší, tím jsem zodpovědnější. (O kolik jsem zodpovědnější? O tolik, čím jsem starší.)
  1. příčinná
  • Vyjadřuje příčinu děje nebo stavu.
  • Ptáme se na ni: proč?, z jaké příčiny? z jakého důvodu? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: protože, že, jelikož
  • Příklad: Nešli na výlet, protože pršelo. (Proč nešli na výlet? Protože pršelo.) Že mi bylo chladno, zapnula jsem topení. (Z jakého důvodu jsem zapnula topení? Kvůli tomu, že mi bylo chladno.)
  • Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.
  1. účelová
  • Vyjadřuje cíl/účel děje.
  • Ptáme se na ni: za jakým účelem? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: aby
  • Příklad: Teple se oblékl, aby nenastydl. (Za jakým účelem se teple oblékl? Aby nenastydl.) Babička vyprávěla vnoučeti pohádku, aby lépe usnulo. (Za jakým účele vyprávěla babička vnoučeti pohádky? Aby lépe usnulo.)
  • Poznámka: Příčina předchází děj, kdežto účel následuje až po ději.
  1. podmínková
  • Vyjadřuje podmínky za kterých se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
  • Ptáme se na ni: za jakých podmínek? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: jestliže, -li, kdyby, jestli, když, pokud
  • Příklad: Nebude-li pršet, nezmokneme. (Za jakých podmínek nezmokneme? Nebude-li pršet.) Kdyby ses přiznal, cítil by ses lépe. (Za jakých podmínek by ses cítil lépe? Kdyby ses přiznal.)
  1. přípustková
  • Vyjadřuje okolnost, navzdory které se děj uskuteční, nebo neuskuteční.
  • Ptáme se na ni: i přes co? navzdory čemu? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: přestože, i když, i kdyby, třebaže, ačkoli
  • Příklad: I když nemáš peníze, můžeš procestovat celý svět. (I přes co můžeš procestovat celý svět? I když nemáš peníze.) Nepovedlo se mu napsat dobře test, přestože se na něj připravoval. (I přes co se mu nepovedlo napsat dobře test? Přestože se na něj připravoval.)

Druhy vedlejších vět souhrnně

Přejít ke cvičením na toto téma »

1. Podmětná

  • Vyjadřuje podmět věty řídící.
  • Ptáme se na ni: Kdo, co? + věta řídící
  • Časté spojovací výrazy: kdo, co, že, aby
  • Př.: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. → Kdo, co nic nezkazí? Kdo nic nedělá.
  • Tip: Větu podmětnou můžeme nahradit podmětem, který vyjadřuje to stejné jako věta podmětná, např.: Kdo nic nedělá = lenoch → Lenoch nic nezkazí.

2. Přísudková

  • Vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou (přísudek slovesný se totiž vedlejší větou nedá vyjádřit).
  • Ptáme se na ni: Jaký byl/nebyl (stal se/nestal se) podmět?
  • Časté spojovací výrazy: jako, jak, aby, takový – jaký, takový – aby
  • Př.: Obloha byla, jako by ji vymetl. → Jaká byla obloha? Jako by ji vymetl.
  • Tip: Větu přísudkovou můžeme nahradit jmennou částí přísudku, který vyjadřuje to stejné jako věta přísudková, např.: Obloha byla jako vymetená.

3. Předmětná

  • Vyjadřuje předmět ke slovesu/přídavnému jménu z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu + věta řídící.
  • Časté spojovací výrazy: že, aby, jak, kdo, co, to – že
  • Př.: Nezapomeň, že výuka začíná v 8:00. → Koho, co nezapomeň? Že výuka začíná v 8:00.
  • Tip: Větu předmětnou můžeme někdy nahradit předmětem, např.: Nezapomeň na začátek výuky v 8:00.

4. Přívlastková

  • Vyjadřuje bližší informaci o (postatném) jméně z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: Jaký, který, čí? + jméno z věty řídící, které vedlejší věta rozvíjí.
  • Časté spojovací výrazy: kdo, co, který, jaký, čí, jenž, aby, kde, kdy
  • Př.: Markéta ztratila telefon, který nedávno dostala.Jaký telefon Markéta ztratila? Ten, který nedávno dostala.
  • Tip: Větu přívlastkovou můžeme nahradit přívlastkem, např.: Markéta ztratila nový telefon.

5. Doplňková

  • Vyjadřuje bližší informaci o ději, který se týká jména ve větě řídící.
  • Ptáme se na ni: V jaké situaci? + sloveso a jméno z věty řídící.
  • Časté spojovací výrazy: jak, že, aby
  • Př.: Lucie viděla Zuzanu, jak běží na autobus. V jaké situaci viděla Lucie Zuzanu? Jak běží na autobus.
  • Tip: Věta doplňková bývá často po slovesech vnímání: vidět, slyšet, dívat se atd. Lze také nahradit doplňkem, např.: Lucie viděla Zuzanu běžet na autobus.

5. Příslovečná

  • Vyjadřuje okolnosti děje (místo, čas, způsob atd.) z věty řídící.
  • Ptáme se na ni: kde?, kdy?, jak?, proč?, do jaké míry?, za jakým účelem?, za jakých podmínek?, i přes co? atd. + věta řídící.
  • Časté spojovací výrazy: kde, když, jak, co, protože, aby, -li, přestože, i když atd.
  • Podle toho, jakou okolnost děje vyjadřují, je dělíme na různé druhy:
    • místní → kde?
    • časová → kdy?
    • způsobová → jak?
    • měrová → do jaké míry?
    • příčinná → proč?
    • účelová → za jakým účelem?
    • podmínková → za jakých podmínek?
    • přípustková → i přes co?
  • Př.: Lukáš nepřišel, protože neměl čas. Proč Lukáš nepřišel? Protože neměl čas.

Věta jednoduchá a souvětí

Přejít ke cvičením na toto téma »

Věta jednoduchá

  • Obsahuje pouze jedno sloveso v určitém tvaru, respektive jeden přísudek.
  • Tento úspěšný spisovatel vydal již několik knih. Je meloun zelenina, nebo ovoce?

Souvětí

  • Skládá se z několika vět → obsahuje tolik sloves v určitém tvaru (resp. tolik přísudků), kolik je v souvětí vět.
  • Pojedeme na výlet, i když bude pršet. Kdosi se mě snažil přesvědčit o tom, že se sloni bojí myší.

Oznamovací, tázací, přací, rozkazovací

Přejít ke cvičením na toto téma »

1. Věta oznamovací

  • Funkce: oznamujeme novou informaci, popisujeme situaci, vypravujeme.
  • Obvykle je zakončena tečkou.
  • Půjdeme do divadla. Náš pes dnes pořádně prohnal sousedovu kočku. Sníh je bílý.

2. Věta tázací

  • Funkce: ptáme se, zjišťujeme informace.
  • Obvykle je zakončena otazníkem.
  • Půjdeme do kina? Máš hlad? Ano, nebo ne?

3. Věta přací

  • Funkce: vyjadřujeme svá přání a touhy.
  • Obvykle je zakončena tečkou.
  • Často obsahuje výrazy ať, kdyby tak, kéž by…
  • Kéž bych nemusela tak brzy vstávat. Ať ten vlak nemá zpoždění.

Věta jednočlenná, dvojčlenná a větný ekvivalent

Přejít ke cvičením na toto téma »

1. Věta dvojčlenná

  • Je běžná věta, která má podmět (i když třeba někdy nevyjádřený) a přísudek.
  • Příklady:
    • Doktor pacientovi odebíral krev. Podmětem je doktor, přísudkem odebíral.
    • Máme hodně úkolů. Podmět je my, které ale není výslovně vyjádřeno, přísudkem je máme.

2. Věta jednočlenná

  • Je věta, která má pouze přísudek, nemá vůbec podmět (vyjádřený ani nevyjádřený).
  • Často označuje:
    • atmosférické jevy: Prší. Blýskalo se. Mrzlo. Silně fouká.
    • tělesné stavy: Píchá mě v boku. Bolí mě v krku. (Pozor, ale ne Bolí mě hlava. Zde je podmět hlava a přísudek bolí.)
    • duševní stavy: Je mi smutno. Stýská se mi.

3. Větný ekvivalent

  • Nemá ani podmět, ani přísudek.
  • Často bývá v základu vyjádřen:
    • infinitivem: Stát! Nevstupovat! Nefotit!
    • podstatným nebo přídavným jménem: Ovoce a zelenina. Lenko! Skvělé! Takové překvapení! Harry Potter a tajemná komnata.
    • příslovcem: Jasně. Rychle! Dobře. Proč? Kdy?
    • částicí: Ano. Ne, ne. Kéž by! Snad.
    • citoslovcem: Pšt. Hmm. Au! Jé!
NAPIŠTE NÁM

Nevíte si rady?

Nejprve se prosím podívejte na časté dotazy:

Časté dotazy Návody pro rodiče Návody pro učitele

Čeho se zpráva týká?

Vzkaz Obsah Ovládání Přihlášení Licence